Violeta Urmana jako Berliozova Kleopatra

Festival Pražské jaro plnil, plní a doufejme, že i v budoucnu bude plnit funkci zprostředkovatele nejen uměleckých hodnot velkých národních kultur, ale také kulturního odkazu menších národů. Bez politických tlaků a v uvolněné atmosféře se odehrával i koncert Litevského národního symfonického orchestru pod řízením Modestase Pitrėnase. Koncert v takřka zcela zaplněné Dvořákově síni Rudolfina ale především lákal na umění pěvecké interpretky Berliozovy kantáty – Violety Urmany.

Kantáta (scène lyrique) La Mort de Cléopatre (Kleopatřina smrt) je jedním ze čtyř kantátových opusů, se kterými se Hector Berlioz pokoušel dosáhnout Římské ceny (Prix de Rome). Tato cena, zřízená francouzským králem již roku 1663, byla vedle dlouhodobého dotovaného pobytu v Itálii (v římském paláci Mancini nebo později ve Ville Medici), také společenským uznáním pro mladé umělce a vstupenkou do společnosti. V době Berlioze byla kategorie Hudební kompozice relativně mladá, protože byla zřízena až roku 1803 (vedle mnohem starších kategorií: Malířství, Sochařství, Architektura a od roku 1804 také příležitostně udělované ceny v kategorii Rytectví). Berliozova účast v soutěži byla bolestnou profesní zkouškou, což nebylo výjimkou ani pro další umělce a skladatele jako byl Bizet nebo Ravel. V soutěžním ročníku 1827 byla jeho kantáta La Mort d´Orphée (Orfeova smrt) prohlášena za nehratelnou doprovázejícím klavíristou, a tak podle regulí soutěže byla skladba vyřazena. Následujícího roku se skladatel přiblížil na dosah kýžené metě druhou cenou za kantátu Herminie. Při dalším pokusu, kdy si Berlioz byl podle korespondence velmi jistý, odešla Smrt Kleopatry zcela bez ocenění k velkému zklamání tvůrce. Příčinou byla zřejmě nezvyklá dramatičnost skladby, která se zcela vymykala dosavadním oceněným skladbám, a tak porota raději cenu roku 1829 vůbec neudělila. Teprve roku 1830, kdy Berlioz zanalyzoval dosavadní vítězné práce a přiklonil se k tradičnějšímu tvaru a formuli, zvítězil s kantátou La Mort de Sardanapale (Sardanapalova smrt).

Výběr námětu kantáty je poplatný několika vlivům. Hector Berlioz byl od mládí velkým obdivovatelem dramatického díla Williama Shakespeara a řada jeho skladeb vznikla na jeho texty nebo byla jeho dílem inspirována. Kantáta je bezesporu inspirována závěrem Shakespearova dramatu Antonius a Kleopatra (napsaného mezi 1603 až 1607). Přesto, že Kleopatra v řadě antických literárních památek se netěší příliš velkému respektu autorů, právě Shakespeare ji na základě Plutarchových Životů zvěčnil nikoliv jako intrikánku a svůdkyni, ale jako velkou vládkyni a milující ženu. Taková je Kleopatra i v textu Pierra-Angeho Viellarda (1778–1862, také Pierre-Ange Viellard de Boismartin), libretisty mnoha vaudevillů a komických oper, který později napsal několik kantátových textů právě pro skladatelskou soutěž Římské ceny (i pro Berliozovu Herminii).

Vznešená vládkyně, která vzpomíná na okamžiky štěstí, lásky, vítězství i proher, se rozhodne raději sama zemřít, než by padla do potupných rukou Oktaviána. Druhým významným impulsem byla setrvávající „egyptská mánie“, velký zájem o orientální historii a umění, který byl podnícen napoleonskými výpravami do Egypta a četnými objevy a nálezy, které byly převezeny do Francie. Třetím okruhem inspirace byla vlna romantismu, pro kterou smrt Kleopatry byla takřka ideálním scénou. Žena-vladařka, která umírá na pokraji dvou světů, lidí a bohů (podle egyptského náboženství byli faraóni pozemských převtělením a potomky staroegyptských božstev), umírá na lásku. Smrt z lásky, jeden z nejoblíbenějších motivů evropského romantismu, se zde odehrává navíc ještě v orientálně-historickém ambiente. A to souvisí se čtvrtým vlivem na kompozici, kterým bylo soudobé malířství. Životní peripetie a smrt Kleopatry patří k nejčastějším motivům evropského malířství již od renesance. Ostatně ke kantátě Sardanapalova smrt Berlioze inspirovala tehdy zcela nová, rozměrná, historizující malba jeho uměleckého souputníka Eugena Delacroixe z roku 1827. Za povšimnutí také stojí, že tři ze čtyř Berliozových tragických kantát nesou v titulu slovo „smrt“ a čtvrtá (Herminie) vychází z jiné tragické látky – tassovského příběhu o Tancredovi a Clorindě.

Na úvod koncertu zazněla ale jiná Berliozova skladba, která svým hudebním nastudováním i dirigentským projevem předznamenala největší lákadlo večera. Předehra k Berliozově opeře Benvenuto Cellini (1838) nezazněla jako obvyklý strhující, rytmicky výrazný kolotoč, který spěje k závratnému vyvrcholení (tak jak ji třeba známe z dirigentského podání Valerije Gergijeva), ale jako myšlenkově pečlivě uspořádaná skladba vystavěná ze čtyř hlavních motivů v inteligentní stavbě s pomalým nástupem a místy měkkým zvukem. Dirigent záměrně potlačil prudká kontrastní tempa ve prospěch kompletace struktury.

Toto umírněnější pojetí se projevilo i v nastudování Kleopatřiny smrti. Ač programová brožura (velmi dobře vypravená, se zajímavými statěmi o česko-litevských kulturních vztazích i s českým překladem prováděných děl) uvádí, že Violeta Urmana skladbu „zpívala mnohokrát“, pěvkyně interpretovala skladbu bohužel z not. Vypjatý, emocionálně náročný sólový part Kleopatry v kantátě je psán pro nižší ženský hlas, zpravidla ho interpretují dramatické mezzosopranistky, ale nebývá výjimkou, že opus zařazují i soprány (koncertně ho uvedla třeba Gabriela Beňačková v Praze na Žofíně roku 2006). Violeta Urmana se po veleúspěšné skoro dekádě sopránových partů vrátila k mezzosopránovým a altovým rolím. V letošním roce zpívá Santuzzu, Kundry, Kněžnu v Pucciniho Sestře Angelice, Jokastu v Stravinského Oidipu Rexovi a především verdiovské party Amneris a Azuceny, ve kterých budí nadšení kritiků. Její tmavý témbr by byl takřka ideální pro Kleopatřin charakter, nese v sobě osudovost i tragickou předurčenost. Zdá se ale, že došlo k určité přestavbě hlasových prostředků. Interpretka zpívala part s výrazně světlejším témbrem, než jsme u jejího hlasu zvyklí a ani v závěrečné meditaci prakticky neuplatnila tóny z prsního rejstříku, který naprostá většina zpěvaček v této části užívá. Obdivuhodné je tvoření tónů, jejich nosnost i lehkost a samozřejmost frázování. Všechny okrajové tóny byly vytvořeny bez problémů, ale u několika nejvyšších tónů známe u Violety Urmany i krásnější provedení. Poněkud diskutabilní může být jazyková stránka projevu, protože umělkyně se převážně soustředila na italský a německý repertoár. Výsledkem bylo kvalitní provedení, kterému však poněkud chyběla osobitost, romantický vzlet i vystupňovaná dramatičnost. Dirigent i pěvkyně popřeli divadelní rozměr tohoto kantátové díla a chyběla osobní citová angažovanost, která by povýšila pěvecký výkon na mimořádný.

Druhou část koncertu tvořilo oratorium pro smíšený sbor a symfonický orchestr Epitafija praeinančiam laikui (Epitaf uplynulého času), které zkomponoval litevský skladatel Bronius Kutavičius (narozen 1932), který je znám českým posluchačům především jako tvůrce působivé novodobé filmové hudby ke klasickému němému filmu Utrpení Panny orleánské (1928) dánského režiséra Carla Theodora Dreyera. Přes ušlechtilý záměr vlastní skladby, která vychází z klíčových historických momentů litevské historie a využívá historické texty v širokém časovém rozsahu, jde v kompozici zaslechnout řadu vlivů. Od německého novoromantismu (který výrazně rezonuje v hudbě pobaltských republik, což je dáno samozřejmě i geograficky), přes četné názvuky hudby Carla Orffa a Arthura Honeggera, až k soudobé hudbě autorů repetitivní (minimalistické) hudby. Přes efektnost a vnější působivost lze tento opus zařadit k četným dílům „ušlechtilých eklektiků“ tvořících ve druhé polovině dvacátého století. Skladatel je podivuhodně zručný v práci se sborem (velmi posluchačsky vděčná závěrečná část), velmi zdařilé jsou např. přechody od sborového zpěvu ke skandování. První setkání s tímto dílem také limituje posluchačova malá znalost litevských národních dějin. Dílo bylo ovšem výrazně povýšeno skvělým přednesem Kaunaského státního sboru (pod vedením sbormistra Petrase Bingelise), z něhož bylo cítit nejen perfekce nastudování, ale také angažovanost a kolektivní zaujetí celého sborového tělesa i dirigenta, který se výrazně angažuje v zařazování a prosazování litevské hudby do koncertního repertoáru.

Večer přes uvedené výtky vykazoval velmi poctivou uměleckou atmosféru a byl také večerem česko-litevské kulturní vzájemnosti. Seznámení se s cizími kulturami je cenné a nezbytné k dalšímu rozvoji, stejně jako oboustranná kulturní výměna. České a litevské dějiny mají mnoho společného. Osud malých národů bývá i osudem jejich kultur.

Poznámka: Pražské vděčné publikum si opět neodpustilo alespoň pokus o „standing ovations“.

Hodnocení autora recenze: 75%

Festival Pražské jaro 2016
Violeta Urmana (mezzosoprán)
Dirigent: Modestas Pitrėnas
Sbormistr: Petras Bingelis
Litevský národní symfonický orchestr
Kaunaský státní sbor
23. května 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Hector Berlioz: Benvenuto Cellini, předehra k opeře
Hector Berlioz: La Mort de Cléopatre (Kleopatřina smrt)
= přestávka =
Bronius Kutavičius: Epitafija praeinančiam laikui (Epitaf uplynulého času) (česká premiéra)

www.festival.cz