Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    7.11.2010 01:00 Redakce

„Konfrontace různých kompozičních stylů, konfrontace skladeb, které jsou až kýčovitě krásné, a skladeb, jež jsou pro běžné posluchače často nestravitelné.“ Tak charakteroval přední český violoncellista Jiří Bárta svůj úspěšný projekt Reflexe, koncertní ztvárnění alba Reflections z roku 1999, s podtitulem Imprese, sny, reflexe. Alba, tak trochu symbolicky vypovídajícího o mnohostranném žánrovém záběru svého charizmatického tvůrce. Možná i proto znají jméno Jiřího Bárty či jeho tvář i ti, kteří do koncertních síní chodí jen sporadicky nebo vůbec.

V evropské špičce svého oboru se violoncellista Jiří Bárta objevil už v devadesátých letech minulého století. Je držitelem řady ocenění, byl hostem nejednoho významného zahraničního festivalu, spolupracoval s řadou předních světových orchestrů i komorních souborů, vysoce hodnoceny jsou jeho četné nahrávky.

 

Právě dnes se tento muzikant chystá na jednu pozoruhodnou událost: Obnovenou premiéru svého již zmíněného projektu Reflexe. Zatímco před osmi lety to byla Bazilika sv. Jiří na pražském Hradě, coby dějiště zahajovacího koncertu tehdejšího ročníku Strun podzimu, tentokrát Jiří Bárta publikum téhož festivalu přivítá v nevšedním prostředí Národního památníku na Vítkově.

Prakticky jen pár hodin před svým dnešním vystoupením si Jiří Bárta udělal čas pro Operu Plus.

Hned zkraje možná nepříliš obvyklá a nejspíš i tak trochu troufalá otázka: Jak starý si ve svých šestačtyřiceti letech za violoncellem připadáte? Byl jste už v situaci, kdy jste vaši mladším kolegům něco tak trochu záviděl?

Hezky ten život utíká, zvlášť s malýma dětma. Ani jsem se nenadál a přehoupl se přes čtyřicítku a padesátka už také mává na dohled. Já si ale v principu připadám pořád stejně na začátku, stále se učím nové věci, stále je mnohé, co jsem nepoznal, stále cítím stejné vzrušení před koncertem. Možná čím jsem starší, tím víc vím, že nic nevím. A že bych někomu něco záviděl, to jsem spíše řešil před lety, proč nehraju tam či na tom festivalu a proč s tím a ne s jiným orchestrem. Teď jsem rád za každý i sebemenší koncert, snažím si užívat vše, co život přinese.

Jak velká je podle vás ve vašem oboru konkurence? Ať už doma či v zahraničí?

Velká, doma stejně jako v zahraničí.

Je to hezká řádka let, co jste vydal CD Reflexe, a co jste o pár roků později s projektem pod tímto názvem vystoupil na Strunách podzimu. Teď, po osmi letech, přichází – opět na Strunách podzimu – obnovená premiéra. V čem bude jiná? Hodně se za tu dobu změnilo vaše vnímání toho, co v Reflexích prezentujete?

Filozofie zůstává stejná: konfrontace různých kompozičních stylů, konfrontace skladeb, které jsou až kýčovitě krásné, a skladeb, které jsou pro běžné posluchače často nestravitelné, s tím, že se snažím, aby celý koncert měl logickou dramaturgii, jakoby kompoziční jednotu. Původní projekt byl více duchovnější – vycházel ze dvou Messiaenových Oslav Ježíšových z Kvartetu pro konec času, i když já jsem nikdy náboženský podtext prvoplánově nesledoval. Navíc byl ryze violoncellový. Nynější program vychází z Reflexí pro letošní Kutnohorský festival, kombinuje violoncello s harfou, hornou a klarinetem. I když violoncello ten koncert rámuje a v programu dominanci zachovává. Bořek Šípek, který má k podobné hudbě vztah, zůstává jako autor výtvarné koncepce.

Které své nahrávky si ceníte nejvíc? Často se toto vaše hodnocení mění? A jak často a jak rád vůbec sám sebe posloucháte?

Myslím, že Reflexe je dost zdařilá nahrávka, ale těžko říct , které si vážím nejvíce. Rachmaninov, Schnittke, Bachovy Suity? V poslední době jsem měl radost z Martinů cellového koncertu a CD Dialogů se Scholou Gregorianou pro Supraphon a z obou disků pro Hyperion. Poslouchám se jen ze studijních důvodů a svoje desky neposlouchám vůbec. Což je legrace, protože se stane, že přijdu na zkoušku s klavíristou nebo dirigentem, který evidentně studoval moje nahrávky a pak slyším „ale vy jste to přece takhle nehrál?“. Strašná představa hrát celý život pořád stejně.

U kterého skladatele vás nejvíc mrzí, že toho pro váš nástroj napsal málo, popřípadě vůbec nic?

Johann Sebastian Bach, Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Johannes Brahms – ti všichni nenapsali koncert pro violoncello s orchestrem, i když věnovali violoncellu (až na Mozarta) nádherné sonáty či suity. Vzhledem k tomu, že jsem vám tu vyjmenoval téměř všechny nevětší skladatele zápodoevropské klasické hudby, je to pro violoncello dost velký handicap proti houslím nebo klavíru. Většina skladatelů 20. století se nám to ale snažilo vynahradit.

 

Je o vás známo, že jste nakloněn soudobé hudbě. Myslíte, že jí u nás lidé dobře rozumí?

Nejde o to jí rozumět, ale spíše být tolerantní, zvědavý a ne zkostnatěle konzervativní. A to se týká nejen posluchačů, ale i nás interpetů. Já mám však pocit, že publikum je často rádo za nové skladby nestandardního repertoáru, spíše se jich bojí pořadatelé, orchestry, operní domy. U nás jako ve světě.

Co říkáte tomu, jak se u nás daří kultuře? Občas se objevují nářky, že oproti jiným vyspělým zemím jde u nás na kulturu málo peněz. Jak to vidíte vy?

Myslím, že český stát spoléha na kulturní tradici českých zemí a na budoucnost kulturnosti svého národa dost kašle. Vezměte si, že neexistuje celoplošná rozhlasová stanice, která by se věnovala jen klasické hudbě, a která by hrála kompletní skladby s odbornými komentáři 24 hodin denně. Tak, jak je tomu v každém větším městě v USA, jak je tomu třeba ve Španělsku anebo Turecku. Tedy v zemích, které k nám vzhlížejí jako ke kolébce západoevropské hudby (tedy přesněji řečeno, svezeme se tímto zařazením s celým středoevropským regionem). A kolik bylo postaveno koncertních sálů za posledních dvacet let? Nevím o žádném, kromě krásné rekonstrukce Filharmonie v Hradci Králové a zdařilé akustické úpravy Domu hudby v Pradubicích. Ostrava prakticky nemá kde koncertovat, stejně tak Brno, Plzeň, České Budějovice. A zase, podívejte se na takové Španělsko, co je tam nádherných sálů akusticky i architektonicky skvostně vyřešených. A to nemluvím o Japonsku. Prostředí dovede nové publikum nalákat, stejně tak jako třeba nové trendy kavárna. Situace není dobrá, ale já mám české publikum moc rád, je opravdu vnímavé a citlivé, prostě tu tradici tady cítíte.

Možná tak trochu pomuchlá otázka závěrem: Je něco, na co se vás ještě žádný novinář nezeptal, a na co byste přitom rád odpověděl? Něco, abyste chtěl lidem vzkázat? Říct?

Já mám pocit, že pořád někdo něco lidem vzkazuje skrz více či méně přihlouplé rozhovory. Je 23:00, takže: Vyčurat, pomodlit a spát!

Mějte se všichni krásně a srdečně zvu na koncert.

Přejeme vnímavé posluchače a do budoucna vše dobré. A díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák

www.jiribarta.cz

Související články

• Dnes Schumann a Strauss s Jiřím Bártou