Vladimír Darjanin: Proč jsem odešel z Dvořákovy Prahy

Byla to zdaleka nejen v muzikantských kruzích letos na jaře hodně nečekaná novina, když se rozkřikla zpráva, že Vladimír Darjanin, hlavní tvář Dvořákovy Prahy, křeslo intendanta tohoto festivalu před jeho šestým ročníkem opouští. On, otec zakladatel, sotvaže tohle své milované dítě pracně vypiplal v respektovanou a uznávanou hudební událost. Dost nepochopitelné.O důvodech Darjaninova odchodu z Dvořákovy Prahy se záhy pochopitelně začalo živě spekulovat. Věrohodné vysvětlení však dosud nikdy nezaznělo. Vladimír Darjanin totiž mlčel a s novináři o tom mluvit odmítal. K rozhovoru svolil až před pár dny. Ačkoli v jeho kanceláři vše bylo zdánlivě při starém, zasedačka hned vedle byla vystěhovaná a vůbec všude okolo vládl neobvyklý klid. Adresa festivalu byla v tu dobu už  jinde.   

Dvořákova Praha bez Vladimíra Darjanina. Proč? Bylo to docela velké překvapení…

Já jsem typ člověka, který rád něco vybuduje na zelené louce a pošle to do světa, zjednodušeně řečeno. Poslední rok už mi to nedělalo takovou radost jako prvních pět let.

Důvody?

Nebyl jsem jediným akcionářem. Ti ostatní do toho předtím nevstupovali, pak do toho vstupovat začali. Najednou jsem pochopil, že se to celé pohne trošku jinam. A tak jsem navrhl, že bych rád odešel a tím pádem prodal svůj podíl. Jednoho dne jsme to zrealizovali a já jdu dál…

To rozhodnutí jste zvažoval dlouho?

Ani ne, tak půl roku.

A hrály v tom zvažování roli výhradně jen vaše důvody? Nebo vás někdo k onomu odchodu nabádal, doporučoval vám ho, či dokonce vás k němu nutil?

Dvořákova Praha si našla svoje místo na trhu, za krátkou dobu existence se stala respektovanou institucí. Je potřeba pracovat dál, sám dobře víte, že pět let neznamená z hlediska festivalu nic.

No právě…

Znal jste doktora Ecksteina?

Velmi dobře.

Já také. Můžu říct, že to byl můj přítel a že mě hodně naučil. Byl tajemníkem Pražského jara od druhého až do dvaadvacátého ročníku. Říkal, že prvních deset let bylo Pražské jaro na zrušení každý rok. Takže to, že my jsme dostali velmi rychle naši vizi na nějakou úroveň a dokázali s tím dále pracovat, se samozřejmě stalo díky nezbytné souhře tří složek:  nápadů, jejich zpracování a také peněz – to jest pana Karla Komárka, který do tohoto projektu dal peněz hodně a chce v tom pokračovat. Za to mu patří velká poklona.Když mluvíte o panu Komárkovi, jak to vaše rozhodnutí přijal? Přemlouval vás?

On je pragmatický člověk. Určitě můžu říct, že jsme zůstali v přátelském vztahu.

Promiňte, že to řeknu otevřeně: mně to, co říkáte, zní tak trochu až nedůvěryhodně, protože vím, že Dvořákovu Prahu máte nebo jste měl hodně rád. Že jste k ní určitě měl a máte doposud citový velký vztah. Čili se mi nechce věřit, že vám jenom těch pět roků stačilo… Zvlášť když ten poslední, pátý ročník byl finančně ne moc příznivý, což se odrazilo i trochu na jeho programu. Na tom se se mnou asi shodnete i vy. Čili by člověk spíš čekal, že se budete snažit onu pomyslnou laťku dál zvedat…

Život se točí v kruhu a není vyloučeno, že se k tomu za nějakou dobu můžu vrátit…

Můžeme se ještě trochu zastavit u důvodů, proč jste se rozhodl Dvořákovu Prahu opustit? Neříkejte, že to bylo jenom to, že po pěti letech vás věci přestaly bavit. Určitě tam těch faktorů bylo víc…

Já bych tam nehledal žádnou… jak to nazvat…  žádnou negaci. Přece je normální, že se lidi na něčem domluví jako já s panem Komárkem před sedmi lety. A potom to partneři mohou za sedm let přehodnotit a říct si: vybudovali jsme pěkný festival, který ale potřebuje ty a ty atributy. Pan Komárek si teď najal pana Vrabce, a jestli se toho do budoucna budou držet nebo ne, je v zásadě jedno. Pro mě je důležité, aby Dvořákova Praha nějakým způsobem žila. A co bude za pět let, to je skutečně otevřené…

Rozumím. Mě ale zajímají trochu víc ony důvody… Co všechno ve vašem uvažování sehrálo roli? Proč jste se rozhodl z toho vlaku vystoupit?

Jednak jsem průběžně dostával jiné zajímavé pracovní nabídky. Další důležitá skutečnost je, že jsem se dlouhodobě chtěl více věnovat rodině.  Překonal jsem rodinnou krizi – asi je málo známé, že naše mladší dcera není úplně zdráva a potřebuje velkou péči, a nakonec jsem také chtěl být svým vlastním pánem.

Ale to jste byl…

Ne úplně. Je tady několik nových témat, na kterých bych teď chtěl pracovat. Například se budu zajímat o místo ředitele plzeňského divadla a možná se budu chtít zase po letech více věnovat opeře.

Chyběla vám snad?

Moc ne, protože jsem to jakoby prázdné místo zaplnil těmi všemi úžasnými orchestry, koncerty špičkových interpretů… Ale protože jsem musel jezdit po světě, tam jsem sem tam šel na operu – v Berlíně, v Paříži nebo v Londýně. Vždycky jsem chtěl mít přehled jak profesní, tak inscenační. Za poslední dva měsíce jsem viděl asi deset operních inscenací nejenom v Čechách a pochopil jsem, že opera je pro mě důležitá. Třeba se mi hodně líbila Myslivečkova Olimpiade, a to po všech stránkách. – Přece je úžasné se po nějaké době zastavit a říct si: teď mám půl roku, rok čas a budu přemýšlet o tom, co budu dělat dál. Já jsem to podobně už jednou udělal, když jsem skončil jako generální komisař na Světové výstavě Expo 2005 v Japonsku.Dvořákova Praha – v jakých si teď myslíte, že je rukou? Do jaké míry jste se vy podílel na tom rozhodnutí, že bude svěřena Marku Vrabcovi?

Já ho vlastně neznám. Mluvil jsem s ním jenom párkrát na zdvořilostní úrovni. Mě trochu překvapil rozhovor, který jste s ním udělal vy. Dostal do ruky klenot, který nevymyslel, a letošní ročník festivalu ani nepřipravil. Trocha pokory a úcty by mu neuškodila. Z našeho původního záměru tam toho moc nezůstalo, především pokud jde o zahraniční orchestry… (Pozn. red.: zmíněný rozhovor s Markem Vrabcem najdete zde).

Počkejte, v letošním ročníku Dvořákovy Prahy zůstalo podle slov nového vedení festivalu 80 procent původního programu…

Dejme tomu…

Úplně otevřeně – a zdůrazňuji, nemyslím to zle: nejste při posuzování slov vašich nástupců přece jen trochu přecitlivělý? Myslím tím hlavně to, zda se na tom vnímání nynější situace přece jen nepodepisuje váš bezpochyby srdeční vztah k Dvořákově Praze…

Když chce nové vedení něco vyvažovat, tak do toho také přece musí něco přinést. Kromě jedné sólistky a mše tam nic nového není. Snad se to povede později…

Připouštíte tu možnost, že třeba za rok přijdete a řeknete, že ročník 2014 je sestavený báječně, klobouk dolů?

Budu velmi rád, když se to povede.Co říkáte onomu konkurenčnímu sousedství oněch dvou festivalů – Dvořákovy Prahy a Strun podzimu – a jejich dosavadnímu vyprofilování? Myslíte, že toto se nějakým způsobem do budoucna změní, když oba festivaly budou mít společný management?

Přece víte, jak vznikly Struny podzimu. To byl hradní festival, který pan prezident Klaus poslal do podhradí, oni si vzali značku a festival, udělaný za státní peníze, si přivlastnili. Viděl jsem tam několik projektů – třeba poprvé McFerrina a dalších pár zajímavých koncertů, ale viděl jsem také koncerty, které byly diplomaticky řečeno ne úplně povedené. Třeba Don Giovanni s americkými studenty ve Stavovském divadle. Je to festival, který si může dovolit daleko víc experimentovat.

Zeptám se jinak: každý, když vypouští své dítě do světa, respektive vzdává se bezprostředního dohledu nad ním, tak myslí hlavně na věci, o které má obavy nejvíc. Je něco, čeho vy se bojíte, co se budoucnosti Dvořákovy Prahy týče?

V tomto projektu je důležitá jenom jedna osoba a tou je pan Karel Komárek. Když on bude chtít festival podporovat i nadále, tak se o jeho budoucnost nebojím.Ještě jedna otázka k Dvořákově Praze, na kterou bych se rád zeptal. A to je Hélène Grimaud: proč na dubnový donátorský večer nepřijela? To doposud také nebylo úplně jasně vysvětleno. Řada lidí se na ni těšila, běžel už předprodej, dojednaný byl přenos s televizí, pokud se nemýlím…

Víte, Hélène Grimaud je velmi složitá. Má různé etapy života, kdybych to měl říci diplomaticky. A právě její nynější etapa nebyla pro nás moc příznivá.

Tím chcete naznačit, že došlo ke zrušení koncertu z její strany?

Ne, z naší. Ale některé její požadavky byly pro nás neakceptovatelné.

Ale to jste přece museli vědět, do čeho jdete… Hélène Grimaud je svými enormními požadavky známá… 

To ano, ale podmínky se pořád měnily. Já jsem schopný vydržet cokoli, když jsem na straně producenta a vím, že výsledek bude stát za to. Ale má to nějaké hranice a ona ty hranice bohužel překročila. Například požadavkem na transport jejího vlastního klavíru ze Švýcarska a na úhradu cesty, pobytu a práce vlastního ladiče. To bylo už mimo možnosti našeho rozpočtu, tak jsme se nakonec museli rozhodnout, že do toho nepůjdeme.

Jinak: to vás svým způsobem nehecovalo, že Česká filharmonie to na příští sezonu, zdá se, dokázala a přitom vy to nedokážete? To, ji sem přivézt?

No tak zatím je v plánu, spíše bych řekl. Vydržte… (smích)Rád bych se zeptal ještě na to, co vy budete dál dělat. Říkal jste sice, že jdete do konkurzu na místo ředitele plzeňského divadla, taky že se vám zastesklo po opeře… Nicméně něco podobného, jako je Dvořákova Praha, byť třeba zcela nového, vás už neláká? Povídá se třeba, že uvažujete o tom se podílet na modelování nové hudební tváře Pražského hradu..

Tak to je falešná stopa! (smích) To, že se o mě novináři zajímají, kvituji s povděkem, protože když se o někom píše, byť špatně, vždycky to je dobře! (smích) Já sám jsem si s novinami užil všechno možné, dobré i špatné, většinou ale to dobré… Víte, mám schopnost vymýšlet nové věci, takže o něčem určitě přemýšlím… Jak říkám, něco mám v deskách, ale každý projekt má svůj čas, svoje období. Ale je pravda, že teď přemýšlím o poměrně velkém projektu…

Moc jste toho ze svých plánů zatím neprozradil…

Ani vám teď víc neřeknu! (smích)

Jenom, že něco bude…V Praze?

Ano, v Praze. A když to klapne, tak s tím vyjdu příští rok, aby se to stihlo realizovat v roce 2015.A plzeňské divadlo? S jakou vizí do konkurzu na jeho ředitele chcete jít? Co jste ochoten v tuhle chvíli říct nahlas?

Jednou z nejzajímavějších skutečnosti je to, že v Plzni bude otevřeno nové divadlo. To je úžasná věc. Něco takového se nestalo v našich končinách už hodně dlouho. To je velká výzva pro všechny. Nový ředitel v Plzni bude muset mimo jiné naučit lidi do tohoto nového divadla chodit.

A vaše představa, čím tu budovu naplnit?

Je sice velmi detailní, ale do toho bych se zatím nepouštěl. To, co bych každopádně do Plzně chtěl přinést, pokud bych se tam stal ředitelem, je příhraniční spolupráce mezi divadly, která jsou v dosahu dvě stě až tři sta kilometrů, jako je Regensburg, Norimberk a případně další divadla. Je to prvek, který je v rámci Evropské unie velmi podporován. Je z řady důvodů logický, například proto, že zlevňuje všechny  produkce. No a dalším zajímavým podnětem je fakt, že Plzeň se stala Evropským městem kultury roku 2015. Tam také vidím velké možnosti spolupráce s divadlem.

Když už mluvíme o plzeňském divadle: před nedávnem se hledal ředitel Národního divadla. To by vás bývalo nezajímalo?

Teď tam je nový ředitel…

Vy byste to nevzal, kdyby oslovili vás?

Ano, vzal. Za pět let, pokud bych byl osloven.

Úplně poslední otázka: Na co se chystáte z letošní Dvořákovy Prahy?

Těším se na recitál Adama Plachetky, který jsme spolu pro letošní rok připravili. Rozhovory s ním při tvorbě programu byly mimořádné. Je to výjimečný zjev po všech stránkách. Musím říct, že je to velmi citlivý člověk, jakých znám mezi zpěváky jen velmi málo. Pak se také těším na Rafala Blechacze, který vystoupí na závěrečném koncertě.

Je toho tam ještě dost dalšího…

Tentokrát  to nazpaměť neznám… Ale určitě půjdu na více koncertů, protože mě zajímá, jestli tam zůstane noblesa a atmosféra, na které jsme festival stavěli.

 Děkuji za rozhovor!
Vizitka:
Vladimír Darjanin se narodil v roce 1960. Vystudoval konzervatoř, poté na Akademii muzických umění v Praze vystudoval obor operní režie a hudebně dramatické pořady v televizi. Již při studiu na vysoké škole měl možnost pobývat na různých stážích, a to v maďarském Gyoru, italské Sieně, ve Vídeňské státní opeře, ale především v Berlíně u Götze Friedricha a u Harryho Kupfra v Komische Oper.

Pro jeho umělecký vývoj byl důležitý pobyt v Národním divadle a v Laterně Magice u prof. Josefa Svobody. V roce 1992 vstoupil do svobodného povolání a režíroval v Čechách i na Slovensku a pracoval pro Československou a Českou televizi jako režisér a producent. Věnoval se rovněž režii operních představení a dokumentárních filmů.

V roce 1994 založil společnost DaDa, která se do roku 2002, kdy byl jmenován generálním komisařem, orientovala na výrobu televizních dokumentárních pořadů a organizaci velkých kulturních projektů. Nejvýznamnějším počinem je cyklus Deset století architektury, který byl po šest let vysílán na obrazovce České televize, a nový cyklus o obrazech Mistrovská díla z českých sbírek, který od ledna roku 2002 vysílala Česká televize.

Spolu s operním pěvcem Ivanem Kusnjerem založil roku 1998 nadační fond Fatum, který pomáhá dětem předčasně zesnulých hudebníků a má sídlo v historické budově Národního divadla. Stal se generálním manažerem výstavy Deset století architektury, kterou organizovala společnost DaDa ve spolupráci se Správou Pražského hradu a která probíhala od dubna do října roku 2001 v prostorách Pražského hradu. 
V roce 2002 byl jmenován generálním komisařem české účasti na Světové výstavě 2005 Aichi v Japonsku, na které se Česká republika prezentovala mimořádně úspěšnou expozicí pod názvem Zahrada fantazie a hudby.

V roce 2002 založil s cílem propagovat české hudební umění společnost Akademie klasické hudby, která posléze stála u zrodu mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. První ročník festivalu, jehož tématem je propagace Dvořákova života a díla, se uskutečnil v roce 2008.

V listopadu 2008 mu ministr kultury Jehlička předal jmenovací dekret generálního ředitele České filharmonie. Do funkce Vladimír Darjanin nastoupil 1. července 2009. Po déletrvajících neshodách a kuloárních spekulacích jej následujícího roku, 7. května 2010 ministr kultury Václav Riedlbauch z funkce generálního ředitele České filharmonie odvolal.

Ve vedení festivalu Dvořákova Praha Vladimíra Darjanina na jaře roku 2013 nahradili Marek Vrabec jako umělecký ředitel a Dana Syrová jako výkonná ředitelka.

Zdroj: Wikipedie

Foto archiv, Ester Havlová