Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    3.8.2011 00:00 Eva Zakševická

Když jsem v souvislosti s nedávným koncertem Cecilie Bartoli v Praze slyšela a četla všechna superlativa a pochvalné komentáře, kterými tuto výjimečnou umělkyni zahrnuli média, kritici i fanoušci, vyvolalo to ve mně vzpomínku na jinou osobnost operního světa, která se, podobně jako Bartoliová, těšila obrovským projevům obdivu kamkoliv zavítala. „Zázrak přírody“ či „vokální akrobat“ byly asi nejčastěji zmiňované příměry, kterými byl označován tenor Rockwell Blake. Jedna z vůdčích postav znovuvzkříšení repertoáru bel canta, která svou největší slávu zažívala na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, uváděla milovníky opery doslova v úžas svou ohromující hlasovou technikou, obdivuhodnou prací s dechem a vynikající expresivností, to vše v kombinaci s mimořádnou muzikálností, elegancí přednesu a schopností předávat radost z hudby.

Blakeovou doménou se stala interpretace děl Gioachina Rossiniho a mnohými, včetně Alfredo Krause, byl označován za nejlepšího rossiniovského tenora dvacátého století. Poprvé se s tvorbou tohoto skladatele seznámil v šestnácti letech a stala se z toho láska na celý život. „Rossini mě fascinuje více než jakýkoli jiný skladatel, protože nezapadá do žádné škatulky. Hudba, kterou vytvořil, je tak různorodá. Někdy si říkáte, jestli je to stále jedna a táž osoba.“ Na počátku všeho stála Almavivova árie z Il barbiere „Ecco ridente in cielo“ v podání Luigiho Alvy. Ta Blakea natolik okouzlila, že jí zatoužil zazpívat minimálně stejně dobře jako on a pod vedením své učitelky zpěvu Renaty Carisio Booth se pustil do tvrdého studia techniky, jejíž perfektní zvládnutí je pro repertoár bel canta naprosto nezbytné. Doslova biblí se mu stala kniha světově proslulého hudebního pedagoga Manuela Garcii „Ecole de García: traité complet de l’art du chant par Manuel García fils” z roku 1842.

Blakeovo rozhodnutí zaměřit se na Rossiniho, resp. bel canto, obecně však nepramenilo jen z obliby této hudby, ale především z poznání schopností a možností vlastního hlasu. Přestože mu byly v začátcích kariéry nabízeny role v klasických operních kusech, odmítal je a tvrdošíjně šel za svým i s vědomím toho, že zpívat bel canto nebylo v porovnání se standardním operním repertoárem příliš výdělečnou činností. Později toto období a své rozhodnutí komentoval slovy, že by peníze za lístek sám na sebe v některé z Verdiho oper nedal.

Vítězství ve dvou po sobě jdoucích ročnících soutěže pro mladé začínající operní zpěváky, George London Award (1974 a 1975), mu vyneslo pozvání k opernímu debutu jako Lindoro v L´Italiana in Algeri (v Kennedyho centru ve Washingtonu). Kritici i diváci byli jeho výkonem doslova nadšeni a shodovali se, že Blake ztělesňuje to, na co svět od počátku renesance Rossiniho čeká. Rossini totiž psal přímo na míru výjimečným zpěvákům své doby, jakými byli Giovanni David, Andrea Nozzari nebo Manuel Garcia, otec výše zmíněného španělského pedagoga, a jeho opery tak obsahovaly náročné party plné koloratur a typicky rossiniovských fioratur, které však byly nad síly většiny tenorů, kteří přišli po nich. Právě tento důvod byl jedním z hlavních, proč se většina Rossiniho oper postupně vytrácela ze světových operních scén. Za pozornost stojí jistě i fakt, že ženské party nebyly o nic méně náročnější, avšak vždy se našly pěvkyně, které je byly schopné zazpívat. V repertoáru operních divadel se tak natrvalo usídlily jen Il barbiere di Siviglia a La Cenerentola, které ještě občas doplňovala L´Italiana in Algeri. Ale ani ony nebyly ve většině interpretovány tak, jak jejich autor zamýšlel.

Následovalo vítězství v soutěži Richard Tucker Award a na doporučení Beverly Sills i angažmá v Městské opeře v New Yorku a role v La Cenerentola a Le Comte Ory. Pozvánka do Metropolitní opery na sebe nenechala dlouho čekat. V MET se Blake uvedl roku 1981 znovu jako Lindoro po boku Marilyn Horne, nicméně tento debut potvrdil, že newyorští kritici nebudou Blakeovi nakloněni. Jejich názory se od jeho prvního vystoupení v New Yorku zásadně rozcházely s názorem diváků a do budoucna tomu v tomto městě nemělo být jinak. Kritika měla výhrady vůči Blakeovu hlasu, který označovala za bezbarvý, slabý, nehezký a přepínaný. Radila však mladému tenorovi, aby zapracoval na barvě a pak by snad recenze mohly být příznivější.

Zcela v kontrastu k prohlášením newyorských kritiků však byl výsledek setkání Blakea s Albertem Zeddou, uměleckým šéfem Rossiniho operního festivalu v Pesaru, a klavíristou Mauriziem Pollinim v roce 1981. Ti dva hledali rychle náhradu za nemocného tenora, který jim vypadl z obsazení chystané La donna del lago, a volba padla na Blakea, jež byl právě v Evropě „na zkušené“. Po zkoušce u klavíru byli oba Italové doslova nadšeni a okamžitě jej angažovali. Jako zázrakem se však nemocný tenor uzdravil a Blakeův debut v Pesaru tak byl odložen o dva roky. Setkání ho však utvrdilo v tom, že jde správnou cestou a že je třeba soustředit se především na techniku a sílu hlasu.

Hned v následujícím roce, kdy na prknech MET zpíval opět po boku Marilyn Horne Almavivu v Il barbiere di Siviglia, se však Blake přesvědčil o tom, že se nevyplácí doporučení newyorských kritiků ignorovat. „Pokud to mám říci jemně, nejednalo se zrovna o obsazení století,“ psal například Donald Henahan v New York Times. „Almaviva, Rockwell Blake, zpíval snesitelně jen když byl (orchestrem) lehce doprovázen jako například v písni Se il mio nome saper voi bramante. Jakmile byl nucen s orchestrem nebo sborem soupeřit, jeho slabý hlas dostal plechový nádech a změnil se v mečení.“ Ve stejném roce však přišlo z Evropy několik nabídek včetně pozvání na hostování v rámci Rossiniho festivalu a bylo rozhodnuto. Evropa se na téměř dvacet let stala Blakeovým druhým domovem a v USA vystupoval již jen velmi zřídka. Přestože za hlavní důvod svého odchodu na evropský kontinent označil nedostatek příležitostí zpívat bel canto, v jednom z rozhovorů z doby své největší slávy přiznal, že se na tomto rozhodnutí velkou měrou podepsaly i trvale demotivující recenze.

I evropské (především italské, francouzské a španělské) publikum si Blake zcela podmanil, a to jak rozsahem dvě a půl oktávy, tak dokonalým provedením náročných árií, zejména čistými a neuvěřitelně dynamickými koloraturami, fascinujícími „messe di voce“, schopností zpívat dlouhé pasáže bez jediného nádechu, přesným frázováním, perfektním porozuměním textu a jeho celkovým přednesem a v neposlední řadě skvostnou italskou a francouzskou výslovností bez jediného akcentu. A tentokrát byly s názorem publika za jedno i kritiky, které nešetřily obdivem, přestože do jisté míry souhlasily s americkými kolegy. „Největší potlesk večera si odnesl Rockwell Blake, který nemá nejhezčí hlas, ale používá jej jako Benedetti Michelangeli (pozn. autora: světově proslulý italský klavírní virtuos, mnohými označovaný za jednoho z nejlepších pianistů 20. století) klaviaturu. Každou notu vybrousí do hry perel. Právě pro něj si hlediště vyhradilo nejmohutnější ovace,“ psal například v La Stampa Paolo Gallanti o úspěšném představení La donna del lago v La Scale.

Nebyla to však jen Rossiniho hudba, kterou Blake dokázal skvostně interpretovat. Stejné úspěchy slavil i v operách Donizettiho, Belliniho, Mozarta, Händela a dalších.

Dirigenti (především Evelino Pidó, Bruno Campanella, Patrick Fournillier a již zmiňovaný Alberto Zedda) a ředitelé operních domů využívali jeho hlasových schopností a na program operních představení či koncertů zařazovali díla, která dlouhá desetiletí čekala, než znovu spatřila světlo světa. Znovuuvedení se tak dočkaly například Rossiniho Zelmira, Ermione, Adina, Argene e Melania, Il pianto delle Muse in Morte di Lord Byron, Mozartův Mitridate, Re di Ponto či Zaide, Haydnova L´infedelta delusa, Donizettiho Il furioso all´isola di San Domingo či Marino Faliero, Belliniho Il pirata nebo Meyerbeerovi Il crociato in Egitto a Robert le diable. Blake se vždy snažil držet se co nejpřesněji původního záměru skladatele, proto pokaždé žádal o to, aby se vycházelo z originálních partitur a opery se (alespoň pokud jde o party pro tenory) nekrátily. Díky tomuto postoji tak svůj návrat slavily například árie Cessa di piú resistere z Il barbiere či Ah dov’è, dov’è il cimento v Semiramide.

Na svých CD věnovaných Rossinimu, Mozartovi a áriím z francouzských oper se posluchačům snažil přiblížit málo známé skvosty, které často sám vyhledával v archívech.

Nejinak tomu bylo při projektu La dame blanche, na kterém spolupracoval s Marcem Minkowskim. Před jeho realizací strávil hodiny v Národní knihovně v Paříži, aby nalezl původní partituru této neprávem opomíjené opery Françoise Adriena Boieldieu. Tímto projektem Blake také završil svou exkurzi do světa francouzské, především rané opery, které se věnoval převážně ve druhé části své kariéry. Za svůj neoddiskutovatelný přínos opeře získal v roce 1994 nejvyšší italský řád Ordine al Merito della Repubblica Italiana a v roce 2000 také francouzský Ordre des Arts et Lettres de la République Française.

Přestože jeho kariéra trvala bezmála třicet let, byla většina operního světa jejím ukončením velmi překvapena. Blakeovi bylo totiž v době, kdy jej oznámil teprve padesát let. Nejednalo se však o žádný náhlý odchod, ale o pozvolné stažení se do ústraní. V následujících pěti letech přijal Blake každoročně jen jednu až dvě nabídky na účinkování v operních představeních a výkony, které v tomto období podával například v Donizettiho Marino Faliero či Meyerbeerových Les Huguenots, jednoznačně vyvracely spekulace o ztratě hlasu a ve velkém vyvolávaly otázky, zda bylo skutečně nutné, aby operní jeviště opustil tak brzy.

Tento věčně usměvavý Američan, k jehož úsměvu v průběhu zpívání do jisté míry přispívalo i používání techniky „bocca di sorriso“, stál vždy nohama pevně na zemi a i to byl jeden z mnoha důvodů proč se těšil oblibě jak u svých kolegů, tak i fanoušků. Ti si ho navíc ohromně vážili i pro jeho vstřícné chování, kdy si na ně po sebenáročnějším vystoupení vždy našel čas a často je pozval i do své šatny na kousek řeči. Měli tak mimo jiné i možnost setkat se s Blakeovou manželkou Debbrou (a často i s jejich psy), která vystudovala zpěv a společně s manželem tvořila sehraný tým. Při zkouškách vždy procházela divadlem a zjišťovala do jaké míry je zpěv v kombinaci s hudbou na různých místech slyšet a kudy po jevišti by se tedy zpěvák měl pohybovat, aby ho dobře slyšel i majitel nejlevnějšího lístku.

Absence jakýchkoli hvězdných manýrů byla u Blakea do jisté míry ovlivněna i prostředím, z něhož vzešel. Jeho otec byl pomocným dělníkem na kožešinové farmě, což v Americe padsátých let znamenalo živoření na hranici chudoby. Až do doby, než odešel studovat na State University of New York, se Blake nikdy nepodíval dál než na hranici rodného města Plattsburghu. V něm žije dodnes a o tom, že na něj resp. na své spoluobčany nezapomínal ani v průběhu své profesní dráhy, svědčí několik recitálů, které v Plattsburghu uspořádal.

Stejně jako na začátku své kariéry, kdy přesně věděl, čemu se chce v jejím průběhu věnovat, měl Blake i velmi jasnou představu o tom, co bude dělat po jejím skončení. Chtěl se zaměřit na výuku mladých začínajících zpěváků, protože s nelibostí sledoval jejich špatné návyky a neochotu dřít techniku, což často vedlo k devastaci hlasu. Velmi mu také vadilo, že se mnozí z mladé generace chovali, jako by věděli všechno nejlépe. Proto se vždy snažil odvádět ten nejlepší výkon, „…. aby moji studenti měli takový respekt pro to, co jsem dělal, že budou naslouchat tomu, co jim mohu nabídnout.“ Skutečně se mu podařilo naplnit i tento cíl a studenti v USA, Itálii, Francii či Německu mají již desetiletí možnost naslouchat jeho přednáškám a pěveckým kurzům.