Vrátit svět hudby do normálních kolejí: Ostravské dny 2017

S Petrem Kotíkem o létajících mouchách, instinktu a intuici, dobrodružství zvaném Ostrava New Orchestra i o americkém Buffalu na severní Moravě.

 

Od prvních Ostravských dnů uplyne letos šestnáct let, nyní se chystá deváté bienále. Čím pro vás po té době Ostravské dny jsou? Co se změnilo?

Od počátku se na podstatě Ostravských dnů nic nezměnilo. O co nám šlo v roce 2001, je stejně aktuální dnes: každý druhý rok vytvořit na poslední tři týdny v srpnu tvůrčí prostředí skladatelů a interpretů – jak etablovaných, tak mladých a začínajících – a prezentovat jejich práci veřejnosti. Vytvořit prostředí se zaměřením na orchestr a spojit diskuse, prezentace, přednášky a workshopy s koncerty pro veřejnost. Prostě změnit na tři týdny „nenormální“ hudební situaci, tu, kterou jsme v každodenním životě obklopeni, na „normální“ – to znamená na hudbu dneška.

To dnešní ne-normální prostředí je výsledkem primární soustředěnosti na hudbu minulosti, je to prostředí, ve kterém se hudba přítomnosti považuje za nepříjemné rozptýlení, jako když kolem vás létají mouchy, které odháníte. Normální prostředí, a to nejen v hudbě, je takové, které se primárně zaměřuje na svoji dobu. Tak tomu vždy v minulosti bylo. Toto je tedy koncept Ostravských dnů od jejich počátků. Je také ale samozřejmé, že se ročník od ročníku věci mění. Ty změny jsou podmíněny novými potřebami a možnostmi (organizačními, časovými a finančními) a hlavně novými nápady. Realizovatelné nápady ale v sobě spojují všechny praktické aspekty, které jsem vyjmenoval. Letos například je to založení téměř stočlenného mezinárodního symfonického orchestru Ostrava New Orchestra.

Orchestr bude složen z mladých interpretů ve věku od dvaceti do pětatřiceti let prakticky z celé Evropy, a navíc přijedou hráči také z USA a Kanady. Bude to ale „normální“ orchestr, s primárním zaměřením na naši hudbu, hudbu naší doby. Tak jako tomu bylo u prvních moderních orchestrů, například u toho, který založil Jan Václav Stamic v Mannheimu v polovině osmnáctého století. Nebo Vídeňská filharmonie, kterou v polovině devatenáctého století založil Otto Nicolai. Tehdy tyto „normální“ orchestry hrály „normální“ hudbu své doby, a když šlo o hudbu z historie (ve Vídni), tak nešlo o víc než posledních šedesát let, tak jak to děláme na Ostravských dnech.

Představte si, že by Miroslav Srnka dirigoval premiéru své symfonie s Českou filharmonií. To je nemyslitelné. Před sto padesáti lety to ale byl ve Vídni „normál“. Například v roce 1877 premiéroval s Vídeňskými filharmoniky Anton Bruckner svou Symfonii č. 3 (až na dvanáct lidí a studenty na balkoně všichni z Musikvereinssaalu během koncertu odešli). Takový „normál“ prožívají Ostravské dny od roku 2001. V minulém ročníku Ostravských dnů (2015) bylo zas novinkou využití fenomenálních možností Ostravy – právě zrekonstruovaného Trojhalí Karolina a areálu Provozu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovice. Využití těchto nových prostor se prolíná s ohromným nárůstem zájmu veřejnosti, zvláště mladých lidí. To samo naznačuje mimořádný repertoár, nemyslitelný v jiných podmínkách. Vše souvisí se vším.

Nejen při návštěvě Ostravských dnů je patrné, že zájem o soudobou hudbu roste. Zajímalo by mě ale, jakou roli podle vás posluchači hrají v samotném procesu prezentace hudby?

Posluchači jsou nedílnou součástí hudby. Tak tomu je ve všech uměleckých projevech. Role publika má ale základní kontradikci. Na jednu stranu je zde jeho důležitost, a na straně druhé člověk nesmí na publikum brát velký zřetel. Nelze například tvořit, komponovat pro publikum. Nelze stavět pro publikum programy koncertů. Jakmile se začne na publikum brát tímto způsobem zřetel, vznikne vždy něco druhořadého. Co říkám, si navzájem protiřečí, což je důkazem toho, že to opravdu tak je. Jakákoliv teze, ve které není protiklad, by měla být podezřelá. Vše, od vesmíru po kulturu (ta naše je založena na křesťanství), má v sobě kontradikce. Člověk pracuje s vědomím toho, co dělá, ne s představou podbízet se (ať publiku nebo vyšší autoritě), přitom ale reakce ostatních na vlastní práci má zásadní důležitost.

Tvrdíte tedy, že ve chvíli, kdy skladatel píše pro publikum, je to začátek konce…

Každý hudebník, který se zúčastnil koncertních zájezdů, ví, že od místa k místu reaguje každé publikum na stejně zahraný program jinak. Která z těchto reakcí je ale ta, kterou lze obecně označit jako reakci „publika“? Nic takového neexistuje. Reakce je pokaždé jiná, stejně jako je publikum pokaždé jiné a reaguje jinak. Tato zkušenost mě již na počátku mé dráhy dovedla k přesvědčení, že je nejlepší nebrat na tyto věci zřetel. Prostě existuje nějaká odezva, a to samo o sobě stačí. Když ale začnete brát publikum v potaz, začnete kalkulovat, předpokládat a očekávat reakce druhých, práce se stane vypočítavou. A to je ten konec vážného úsilí. Když slyším názory, které něco ospravedlňují na základě předpokladu, jak bude reagovat publikum, mám vždy dojem, že dotyčný vůbec nemluví o publiku, ale sám o sobě.

Vnímáte přístup k publiku jako jeden z rozdílů mezi takzvanou vážnou a takzvanou populární či zábavnou hudbou?

Hudba, jako všechno, co děláme, má víc než jeden účel. Takzvaná vážná hudba se liší od takzvané hudby populární hlavně tím, že nemá přímý praktický účel. Umělecká díla totiž nemají praktický účel, a to je hlavní důvod rozdílu mezi publikem pro umění a publikem pro populární, účelové aktivity.

Umělecké dílo je velmi křehká věc. Na otázku, o co u vážné hudby jde, je možné odpovědět jen z osobního pohledu, a ten je u každého jiný. U uměleckého díla, zvláště u hudby, jde o intelektuální a duševní transcendenci. V takzvané vážné hudbě jde o určitý druh meditace, informované meditace, jak intelektuální, tak osobní a emocionální (emoce v hudbě jsou vždy osobního rázu a je trapné, když se zobecňují). Rozdíl mezi publikem pro takzvanou vážnou hudbu a hudbu populární je stejný, jako rozdíl mezi návštěvníky kroužku meditace a sportovního utkání.

Vy jste zmínil praktičnost, což je jedna z hodnot, v jejímž jménu jsou často pranýřovány jisté aktivity či zájmy. Všímám si, že umění (a nejen to) je často nuceno odrážet útoky mířící na jeho „nepraktičnost“ či „neužitečnost“. Co si o těchto debatách myslíte?

Sokrates popisoval vědomosti a z nich pramenící moudrost jako kruh, do kterého hledíme. Čím víc vědomostí, vzdělání a moudrosti, tím ten kruh je větší. Čím se kruh zvětšuje, tím hledíme do nepřehlednějšího prostoru, nejsme schopni dohlédnout jeho konce a uvědomujeme si, jak málo toho ve skutečnosti víme. Čím větší omezenost, tím je kruh menší a přehlednější, což vede k přesvědčení, že dotyčný všechno zná a všemu rozumí. Intelektuální atribut sebekritičnosti je výsledkem „pohledu“ do velkého prostoru. Je to vědomí, že všechno může být jinak. A skutečně, většinou se ukáže, že věci jsou jinak, a proto se dál vyvíjí. Lidé, kteří nemají vnitřní potřebu intelektuálního života, si obvykle myslí, že vědí všechno, a nedívají se přátelsky na někoho, kdo má zájem o věci, které je osobně nezajímají, například koncert soudobé hudby. Takových reakcí si ale člověk nemusí všímat.

Já například vůbec nesleduji sport. Pro mě a mnoho mých přátel by fotbal vůbec nemusel existovat. Řekněte mi jméno slavného fotbalisty a já nebudu vědět, o kom mluvíte. Kdybych ale o tom začal uvažovat s arogantní omezeností, mohl bych klidně prohlásit, že fotbal je k ničemu, že nevytváří praktické hodnoty a stojí jen peníze, které by mohly být použity na lepší věci. To by byla ale velká hloupost.

Možná, že argumentovat by se dalo tím, že sport zajímá hodně lidí, že je to masová záležitost…

Američané mají zálibu ve statistikách a většinou jsou jejich statistiky přesné. Podle oficiálních statistik je roční návštěvnost muzeí v New Yorku daleko vyšší než návštěvnost sportovních stadionů. To, že v muzeích nevidíte na jednom místě tolik lidí, jako je to při sportovním utkání na stadionu, neznamená, že kultura přitahuje méně lidí. V muzeích má návštěvnost jiné uspořádání. Statistiky mluví samy za sebe.

Samozřejmě, umění vyžaduje úplně jiný druh pozornosti než třeba sportovní utkání. A potom jsou velké rozdíly mezi jednotlivými disciplínami: setkání s výtvarným uměním nabízí určitou jednoduchost, kdežto například hudba, co se vnímání týče, je asi nejnáročnější, už jen z časových důvodů. Půlhodinovou skladbu prostě musíte koncentrovaně poslouchat půl hodiny. Kdežto obraz, jakkoliv velký, můžete pozorovat, jak dlouho chcete. Pět minut, půl hodiny anebo pár vteřin. A vždy máte pocit, že jste ho nějakým způsobem viděli.

Když jste mluvil o významu rozhledu a neomezenosti, napadá mě, zda je třeba pro potenciálního návštěvníka Ostravských dnů mít rozhled?

Ano, ale jde o něco úplně jiného než u vzdělání. V hudbě získá člověk rozhled zkušenostmi, neboli opakovaným poslechem a hlavně návštěvou koncertů. Hudební vzdělání nedostanete z knih nebo akademického studia, ale poslechem. Hudbě se nedá naučit a nedá se jí porozumět studiem. Jde o úplně abstraktní projev. Abyste si v hudbě mohla něčeho všimnout, musíte mít reference z minulého poslechu. Ale pozor, poslouchat a slyšet, to jsou dvě odlišné věci.  Když posloucháte čínštinu, které nerozumíte, jsou to pro vás jen nesrozumitelné zvuky. Když se ale ten jazyk naučíte a rozumíte mu, pak „slyšíte“ Číňana, který vám říká: „Dobré ráno.“ V hudbě je to totéž. Pouze to, co znáte, můžete opravdu „slyšet“. Jinak je to jen poslech nesrozumitelných zvuků.

„Instinkt“ a „intuice“ jsou vlastnosti, které mají všechny živé bytosti, včetně brouků (o tom jsem přesvědčen). Jsou to vlastnosti nejdůležitější. Neříkám to jako názor, je to výsledek mých zkušeností. Následovat instinkt je to nejdůležitější a racionalita a logika je opravdu druhořadá a úspěšně se dá uplatnit jen u věcí postranních. Rovnováhu mezi racionalitou a instinktem, který se většinou zdá iracionální, si není jednoduché udržet. Ve společenském měřítku to v minulosti byla rovnováha mezi mocí církevní a světskou. Pokaždé, když byla tato rovnováha narušena, došlo ke katastrofám, a to k těm největším ve dvacátém století.

Ta „logická struktura života“, kterou se nám společnost snaží od mládí vtlouct do hlavy, je příšerná. Když člověk následuje svůj instinkt, je často přiveden někam, čeho se zhrozí a co odmítne. Pak se ale na to vyspí a instinktivně ho to začne přitahovat zpátky. A najednou se otevře brána a člověk objeví a přijde na to, o co jde.

Četl jsem nedávno vzpomínky Josefa Sudka, jednoho z největších fotografů své doby. Vzpomíná na své počátky s Janáčkem. Pro Sudka po celý jeho život hrála hudba nesmírně důležitou roli. Měl ohromnou sbírku desek, každý týden se u něj scházela smetánka pražského uměleckého světa jeho generace a poslouchala v až pobožném respektu to, co pro ně Sudek vybral. Sudek vzpomínal, jak šel do Národního divadla v roce 1916 poprvé na Její pastorkyni, protože kolem toho byla tehdy velká kontroverze. Po prvním poslechu vůbec nevěděl, co si má o tom myslet, říkal si: „Co to je? Rámus nebo muzika?” Nedávalo mu to žádný smysl. Nicméně ho něco přitahovalo nazpět a po dvanáctém zhlédnutí se pro něj „otevřela brána“ a on to najednou slyšel, najednou slyšel tu fantastickou hudbu. Přitom na počátku se zhrozil! Jeho instinkt ho táhl nazpět. Malé dítě má někdy podobné pocity. Něčeho se bojí, ale při tom ho to přitahuje.

V hudbě jde o zvuk (v angličtině „sound“) a o to, co je za tím zvukem, to, co je podstatou muziky. To hudební – muzikální, co je v hloubce každé skladby, a to je pořád stejné, ať jde o Beethovena nebo Cage. Zvuk (sound) je ale u každého jiný (tím nemyslím jen tóny, ale též hudební strukturu). Na to, aby posluchač měl možnost „slyšet“ to hudební, musí akceptovat „zvuk“ (sound) toho, co poslouchá. Pokud ho ten zvuk irituje, pak jsou „dveře zavřeny“ a není nejmenší šance, aby přišel na to, o co jde, aby opravdu tu muziku slyšel.

Jedna z největších klišé, která o takzvané soudobé hudbě panují, se dotýkají právě její srozumitelnosti, která často souvisí například s novým pojetím zvuku, „rozbitou“ harmonií, nepřehlednou formou a tak dále. Ještě dnes se ozývají hlasy – a to i ze strany profesionálních hudebníků –, že je to hudba nestravitelná, nepochopitelná, ošklivá. Co si o těchto postojích myslíte vy?

To jsou nesmysly a někdy přímo lži. Tyto názory zastává čím dál tím menší skupina lidí a není nejmenší důvod na ně brát zřetel. Tyto názory dnes degenerovaly na nejnižší úroveň. Nezapomeňte na jedno velmi pravdivé rčení – „podle sebe soudím tebe“. Z toho též vyplývá názor, který se čas od času objeví, že publikum, jež poslouchá hudbu, kterou tito lidé nesnášejí, jsou snobové. Na tyto zjednodušené a nenávistné názory nemá vůbec cenu reagovat. Co se Ostravských dnů týče, dostali jsme se za tento horizont už dávno. Je za námi vidět velký kus práce. Když jsme začínali před šestnácti lety, většinou přišlo na koncerty jen pár lidí. Ti, kteří dodnes nenávidí hudbu, kterou děláme, lidé, pro které se hudba zastavila asi před sto dvaceti lety, tehdy očekávali, že Ostravské dny záhy zaniknou, proto nás tolerovali, čekajíce na kolaps. Čím jsme úspěšnější, čím víc chodí na naše koncerty publika a nadšeně reaguje, tím jsou útoky z těchto míst na nás ostřejší a vulgárnější. Najednou si tato cháska neví rady, co s námi.

Ostravské dny letos čeká velký orchestrální debut, protože vzniká úplně nový mezinárodní symfonický orchestr mladých. Čí to byl nápad?

Richard Buckminster Fuller měl velmi hluboké porozumění pro realitu, pro svět, vesmír a všechno kolem nás. Jedním z jeho objevů bylo zjištění, že když děláte to, co je správné dělat, Bůh se o vás postará. Člověk by se neměl tolik starat o to, jestli bude úspěšný. Jestli vydělá peníze. Každý z nás, dle Fullera, by měl vynaložit svou energii správným směrem. Důležité je důvěřovat svému instinktu.

Téměř před dvěma lety se Renáta Spisarová a Kristýna Konczyna z vedení Ostravských dnů rozhodly, že založíme nový orchestr složený z mladých interpretů. Já jsem se k tomu stavěl velmi skepticky a několikrát jsme se kvůli tomu ostře pohádali. To bylo dávno před tím, než nám Janáčkova filharmonie Ostrava nastavila podmínky, které jsme nemohli přijmout. A najednou se ukázalo, že počin založení nového orchestru – něco takového vyžaduje obrovský časový předstih – byl naprosto správný, a nevím, co bychom bez něj dnes dělali. To tehdy samozřejmě nikdo netušil, dělali jsme jenom správnou věc, bez jakékoliv kalkulace. Bůh se o nás postaral: když se spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava ukázala nerealistická, byli jsme již uprostřed formování Ostrava New Orchestra. Projekt Ostrava New Orchestra už dávno žil vlastním životem.

Máme také občas štěstí. Štěstí, to ale nespadne samo z nebe. Připomíná mi to příhodu, kdy se jedna americká novinářka ptala velmi zámožného průmyslníka, jestli si myslí, že měl v životě velké štěstí. A on jí na to odpověděl: „Když pracujete sedm dní v týdnu až dvanáct hodin denně, tak máte občas prostě štěstí.“ Na tuto odpověď nikdy nezapomenu.

Můžete mi o novém orchestru říct něco víc?

Nemohu toho říct moc, protože ten orchestr teprve bude. Všechno je teprve v procesu organizace. Samo složení ale naznačuje, že to bude velké a unikátní dobrodružství. Do Ostravy přijedou mladí instrumentalisté z Madridu, Osla, Lugana, Katowic, Milána, Helsinek, Sevilly, Prahy, Brna, Curychu, Bratislavy, Budapešti, Kaunasu (Litva), Antverp, Barcelony, Lince, Ljubljany, Gdaňska a též z Astana (Kazachstánu), německých i dánských měst, Venezuely, New Yorku a Bostonu.

Ostrava New Orchestra bude orchestr dočasný a bude fungovat jen každé druhé léto, možná každý rok, uvidíme, ale rozhodně po dobu Ostravských dnů, pokud samozřejmě nebudou koncerty mimo Ostravské dny – a to závisí na finančních možnostech. Mladí muzikanti z Evropy a zámoří se sjedou na necelé tři týdny a bude jich plná Ostrava. Program festivalu očekává obrovské zapojení tohoto orchestru a vůbec není zaručeno, jak to zvládneme. Děláme ale to nejlepší, co můžeme, každý den i o víkendech, dvanáct hodin denně, a tak předpokládám, že budeme mít štěstí.

Do vašeho rezidenčního tělesa, komorní Ostravské bandy, která pracuje od roku 2005, se konkurzy nedělají. Co ale do nového symfonického orchestru?

Konkurzům nevěřím a neděláme je. Co můžete za těch pár minut hraní zjistit? Posloucháte vyděšeného uchazeče, který se snaží udělat nejlepší dojem. Samozřejmě, člověk něco u konkurzu pozná, ale členství v hudebním ansámblu není jen věc technického vybavení hráče. Jde o spoustu jiných věcí, přitom když je hráč mladý a nezkušený, tak se jeho technika může postupně zlepšovat.

My se v první řadě obracíme na hudebníky, které známe, se kterými jsme již spolupracovali a se kterými máme dobré zkušenosti. Když potřebujeme nového hráče, požádáme je o doporučení. Náš okruh spolupracovníků jak v Evropě, tak ve Spojených státech, je tak velký, že pro nás není problém najít hráče, které potřebujeme. Vždy začínáme v Ostravě, Praze, Brně, Bratislavě, Berlíně a Německu, Polsku, Maďarsku a dalších zemích. S hráči, se kterými spolupracujeme, máme stejně úzký vztah osobní. Ono to ani jinak nejde. Dělat muziku je osobní věc. Když hrajete společně, sedíte vedle sebe, počítáte, cítíte rytmus, myslíte a dýcháte spolu. To jsou všechno osobní věci. Teď ale mluvím o Ostravské bandě.

V Ostrava New Orchestra je to samozřejmě jiné, tam máme doporučení ze škol a též reagujeme na základě zájmu mladých hráčů. Ale i zde ve spoustě případů jde o doporučení, například norský dirigent Rolf Gupta doporučil spoustu mladých hráčů, též Hana Kotková v Luganu a další. Jde také o doporučení z druhé strany: studentům bylo od těchto lidí doporučeno se nám přihlásit. Jak jsem řekl, není vůbec zaručeno, jak to dopadne, je to napínavé, a kdo má možnost přijít a poslechnout si Ostrava New Orchestra, měl by to udělat.

Jedna věc jsou doporučení, druhá věc je vlastní iniciativa a zájem; spousta mladých lidí se přihlásila na základě výzvy, čistě proto, že je soudobá hudba baví a chtějí si ji zahrát s profesionály. Z takového přístupu čiší hluboká důvěra.

K tomu bych řekl toto: je strašně důležité nastavit celou situaci tak, aby ti, pro které se například Ostrava New Orchestra nehodí, vůbec nenapadlo se hlásit. Je důležité v nabídce přesně reprezentovat, o co jde, nepodbízet se, spíš lidi odrazovat. V umělecké práci je dobře takto postupovat. Ten, kdo se nechá odradit, ten se na to nehodí. Jen někdo, kdo má cílevědomě snahu se zapojit, to je náš člověk.

Tak je to například i se studenty na Institut Ostravské dny. V počátečních ročnících to bylo tak perfektní, že až na výjimky jsme mohli akceptovat všechny uchazeče. Výsledek byl vždy výborný. Tehdy o Ostravských dnech vědělo jen málo lidí a přijet do Ostravy, v tom nebyla žádná prestiž. Čím jsme známější a čím více lidí si považuje, že mohou do Ostravy přijet, tím víc máme přihlášek od lidí, kteří se hlásí jen kvůli tomu, aby si to mohli napsat do životopisu. Takové lidi pochopitelně nechceme. Není ale lehké to poznat!

Jak tedy probíhá výběr rezidentů Institutu?

Výběr rezidentů je tradičně tím nejtěžším úkolem ve formování Ostravských dnů. Najít hvězdné skladatele a interprety a pozvat je, na tom není nic zvláštního. Úspěch Ostravských dnů je však závislý na kvalitě studentů. I jeden, dva problematičtí studenti mohou narušit celkovou atmosféru natolik, že se vše pokazí. Během Ostravských dnů totiž nejde jen o práci, přednášky, zkoušky a tak dále. Všichni tady spolu tři týdny žijí – umělci, studenti, hosté, i někteří návštěvníci. Vedle pracovní náplně jsou to společné obědy a večeře a sezení do noci v hospodách, kde se diskutuje, vyměňují se názory. Se špatnou skupinou studentů je vše ztraceno.

Výběr probíhá tak, že se člověk snaží z materiálů, které spolu s přihláškami dostane, odhadnout každého, kdo se hlásí. Někdy se stačí na ten materiál podívat jen jednou, někdy se k němu vrátíte – dvakrát, třikrát, někdy skladby posloucháte. A někdy, a to není vůbec výjimka, studenta zavoláte a domluvíte se na určitých změnách, nebo na tom, že napíše novou skladbu.

Letos jsem například potřeboval mluvit se studentem ze Stuttgartu, tak ho volám. Nebyl doma, tak jsem mu poslal email. Za pár hodin zavolal zpět, z Hong Kongu, kde je na studijním pobytu. Je to zadostiučinění, když člověk slyší ty hlasy mladých lidí, jak jsou nadšeni, že byli přijati do Ostravy. Někdy ale vůbec není vůbec nutné jít do detailů, stačí podívat se na partituru, a člověk pozná, o co jde. Snaží se na vás udělat dojem, něco zoufale napodobuje, pižlá konvenční nesmysly? Já mám osobně největší sympatie k partiturám, ve kterých se nevyznám, které mě něčím překvapí, je vidět nějaký nápad, se kterým jsem se předtím nesetkal. Třeba se ve finále ukáže, že to je nic moc, na tom nesejde. Samotná odvaha formulovat něco jiného, než co člověk očekává, to vypovídá o žadateli a takoví studenti jsou tu vítáni.

Jsou samozřejmě další měřítka, která jsou sice okrajová, ale mají svou důležitost. Nejde totiž jen o to, pokusit se vybrat ty nejlepší studenty (to se ani nedá odhadnout). Jde také o určitý mix. Geografický mix a určitou rovnováhu mezi muži a ženami. Koukáme tedy i na to, odkud studenti jsou. Tradičně je nejvíc přihlášek z USA (letos jich myslím bylo dvacet). U Američanů je ta laťka postavena nejvýš a je jich nejvíc eliminováno. Potom se snažíte o co nejsilnější skupinu českých studentů – samozřejmě, jsme v Čechách, letos je jich rekordní počet pět studentů. Potom vás zajímají exotické lokality. Skladatel nebo skladatelka z Nového Zélandu nebo Singapuru nemusí být genius, ale samotný fakt, že přijede z úplně jiného prostředí, než je střední Evropa, dodá institutu určitou pestrost a zajímavost. Chceme skupinu odlišných individualit, s co nejrůznějšími přístupy a názory.

Jak vznikal program letošních Ostravských dnů? Co je podle vás na něm zajímavého?

Jak se rodí program festivalu, to je složitá věc, nevím ani, jak to popsat. Jsou tu nápady, setkání, často náhodné a hudební situace, do kterých se člověk dostane – trochu jako když se chystáte uvařit večeři. Máte nějakou představu, ale pak jdete kolem obchodu a vidíte to nebo ono a inspiruje vás to k něčemu jinému. Pak zjistíte, že to je moc drahé, tak tu představu dál měníte. Konkrétní detaily se neustále upravují, k tomu přichází nové nápady, nabídky a tak dále. A to nedělá jeden člověk, ale tým lidí, kteří přemýšlí ve stejné rovině, mají podobné obliby a všichni si důvěřují – to je velmi důležité, protože se často stane, že se na základě doporučení do programu dostanou skladby, které člověk vůbec nezná. Tak vzniká program festivalu.

Ze seznamu účinkujících je patrné, že spousta lidí se sem opakovaně vrací.

A my je opakovaně zveme. Je to logické. Hudbu je nutné opakovat. A lidé také nejsou stejní dnes, jako byli včera, natož před dvěma lety. Nabírají zkušenosti, mění se. Byl by nesmysl přerušit započatou spolupráci, když na ni můžeme navázat a prohlubovat ji. Když s někým spolupracujete a ta práce dosáhne určité úrovně, předpokládá se, že v té práci budete pokračovat. My se nesnažíme bavit veřejnost novými a novými atrakcemi. Děláme v podstatě jedno a totéž – jinak, samozřejmě jinak. Jsme jinde, ale přitom se nehýbáme z místa.

Mluvím o tom proto, že řada dramaturgů se snaží přivážet nová jména, hvězdy světového formátu, a na nich pak staví svůj program.

Protože jsou zmatení. Když člověk obvykle neví, co by měl dělat, tak začne vyvíjet úsilí dělat něco zajímavého. Ale každá věc je sama o sobě buď zajímavá, nebo nezajímavá, žádný trik to nezmění. Honit se za něčím novým a zajímavým, to není pro mě.

Dají se Ostravské dny k něčemu přirovnat, znáte něco podobného?

Neznám žádný podobný projekt. To ale není důležité. Neznám všechno, když ale říkají ostatní totéž, asi na tom něco bude. Musím říct, že zde ta exkluzivita není ani tak zajímavá. Snažíme se o něco a děláme to tak, jak to nejlépe jde. A kdyby někdo dělal něco podobného, jenom by nás to potěšilo.

Když jsme začínali s Ostravskými dny, tak jsem měl představu Darmstadtu v padesátých a šedesátých letech, kdy tam vyrůstala nová hudební generace. Záměrem tedy bylo vytvořit v Ostravě prostředí pro práci a setkávání skladatelů, mladých a etablovaných, a hrát jejich skladby. Dalším důležitým aspektem byla koncentrace na práci s orchestrem, což byl výsledek spolupráce s Janáčkovou filharmonií. Tato plodná spolupráce bude navždy zapsána do dějin hudby – a nemyslím tím jen do hudby české, ale obecně světové. To je ale téma na jiný rozhovor.

Šlo by to u nás jinde než v Ostravě?

Ostravské dny tak, jak je známe, by nešly dělat nikde jinde, a to nejen v rámci republiky, ale nikde na světě.

Z jakého důvodu?

Těch důvodů je víc a všechny spolu souvisí. Moje předcházející zkušenosti z města Buffalo ve státě New York, kde jsem dvanáct let žil, v tom také hrály roli. S Ostravou se Buffalo dá srovnat téměř ve všem. A tak, jako jsem mohl pracovat v Buffalu, kde mi ani u těch nejkontroverznějších projektů nikdo neházel klacky pod nohy, v Ostravě je podobná mentalita otevřenosti a podpory. Nejsou tu lokální patrioti, kteří „hlídají“ staré dobré „kvality“ a nedovolí, aby je někdo „kazil“. To by se asi stalo v Brně, kde se téměř vše měří Prahou, nebo v Bostonu, kde to vždy „musí být“ lepší, než v New Yorku. V Buffalu nebo Ostravě se nikdo o takové věci nezajímá.

Podpora pro Ostravské dny byla od počátku velkorysá, a to i z míst, ze kterých by to člověk neočekával, například z konzervatoře a od jejího ředitele, skladatele Milana Báchorka. Nebo od ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava Jana Hališky, starosty Lubomíra Karpíška a mnoha dalších – bez nich by Ostravské dny nikdy neodstartovaly. Začínali jsme bez peněz a bez jakýchkoliv společenských vztahů. Byl to jen nápad a vize, kterou adoptovala spousta lidí. Byla to pro ně vize inspirující, i když to nebyli žádní avantgardisti. Ostrava je stále otevřená vůči novým projektům. To je tedy ten první důvod, proč jsme v Ostravě. Za druhé, Ostrava je velké město a Ostravské dny nelze realizovat na malém místě. Ten třetí důvod na to navazuje. Jsou tady velkolepé veřejné prostory. Ty jsou vázány na historii města a jinde neexistují.

Například Dům kultury, což je do určité míry klenot s obrovským potenciálem. Dále je to báječná, poměrně nová budova konzervatoře (vlastně jsou to budovy dvě). Pak také prostory v Dolní oblasti Vítkovic, které nedávno nechal zrekonstruovat Jan Světlík: obrovské industriální prostory, kde lze dělat koncerty, opery, multimediální představení a další. A potom Trojhalí Karolina – to je úplný unikát. Troufám si říct, že podobné možnosti nenajdete nikde na světě! Plus díky ostravské konzervatoři, Janáčkově filharmonii a opeře Národního divadla moravskoslezského je v Ostravě profesionální hudební zázemí velkého města. A navíc je tu silná pobočka Českého rozhlasu s nahrávací technikou a personálem na světové úrovni.

Ta hudební stránka Ostravy a Moravskoslezského kraje je dalším důvodem úspěchu Ostravských dnů. Je málo míst, se kterými jsem se setkal, kde hudební stránka života je důležitější než vztah k umění výtvarnému. Jedno takové místo je Finsko. V Helsinkách je Muzeum moderního umění chudý příbuzný ve srovnání s hudebními institucemi. Každé malé město ve Finsku má svůj orchestr, a to velmi dobrý. V Moravskoslezském kraji je podobná mentalita. Hudba tady hraje velkou roli. Jak často tady vidíte děti, které tahají pouzdro s houslemi. Tyto ostravské děti poslouchají rap a přitom hrají se zápalem v cimbálovce nebo hudecké muzice. Vyrůstat v takovém hudebním prostředí je něco úplně jiného než v atmosféře české dechovky.

Když poprvé slyšelo pražské publikum Janáčka, tak se zhrozilo. Rozdíl v hudební mentalitě Čech a Moravy trvá dodnes. Když mně před lety vysvětloval dramaturg Národního divadla v Praze, proč nepokračují s uváděním Janáčkova Osudu, i když mají produkci od Roberta Wilsona — tedy naprosté světové špičky – po vyčíslení technických problémů dodal, že je to Janáček, v Praze na to není publikum. Ostrava má prostě přednosti, které se dají těžko nalézt jinde. Má své přednosti a své problémy, ale je zde autentické prostředí, které nic nepředstírá, a touto mentalitou se řadí mezi obrovské metropole.

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA
Petr Kotík (1942) vstoupil na Pražskou konzervatoř roku 1956 ve čtrnácti letech. Čtyři roky poté začal komponovat, přitom soukromě studoval u Vladimíra Šrámka a Jana Rychlíka. V roce 1961, ještě jako student konzervatoře, založil soubor pro novou hudbu Musica viva pragensis. Od té doby dělí svou práci mezi komponování a provozování hudby. Krátce po svém příjezdu do USA roku 1969 založil S.E.M Ensemble, který v roce 1992 rozšířil na The Orchestra of the S.E.M. Ensemble. Od té doby začal být aktivně činný jako dirigent. Roku 2000 založil Petr Kotík Ostravské centrum nové hudby, které v roce 2001 produkovalo první bienále Ostravská dny – institut a festival nové hudby (dosud). Roku 2005 založil Ostravskou bandu, a to jako rezidenční komorní orchestr Ostravských dnů.

Ačkoliv Kotíkova dráha hudebníka začala v útlém věku, jeho nezájem o harmonii zpozdil počátek jeho komponování až do doby, kdy mu bylo téměř osmnáct let. Odmítnutí klasické harmonie, vyvážené velkým zájmem o kontrapunkt, tedy o lineární hudební myšlení, Kotík sdílí s jinými skladateli, jak sám později objevil (například s Christianem Wolffem a Johnem Cagem). I když studoval základy kompozice soukromě v Praze (1960–1963) a později na Vídeňské hudební akademii (1963–1966), jeho kompoziční metoda má velmi málo společného s běžně užívanými technikami a dá se tedy říci, že jako skladatel je autodidakt. Kotíkův kompoziční systém lze popsat jako proces, ve kterém se střídá kontrolovaná náhoda s intuicí, jako by šlo o hru: náhodná operace ovlivní záměrný krok a naopak. Účelem takové práce je iniciovat nepředvídatelné procesy, aniž by byla narušena celková vize díla.

Mezi nejznámější Kotíkovy skladby patří: Music for 3 in Memoriam Jan Rychlík pro violu, violoncello a kontrabas (1964), Spontano pro klavír a 10 nástrojů (složeno pro Frederica Rzewského, 1964), There is Singularly Nothing na text Gertrudy Stein, pro hlas(y) a nástroje (1971–1973), Many Many Women na text Gertrudy Stein pro 6 hlasů a 6 nástrojů (1975–1978), Explorations in the Geometry of Thinking na text Richarda Buckminstera Fullera pro skupinu pěti nebo více zpěváků a nástrojů (1978–1980), Solos and Incidental Harmonies pro sólové housle a komorní ansámbl (1983 –1985), Dopisy Olze na text Václava Havla pro 2 vypravěče, 2 flétny, 2 trubky, 2 elektrické kytary a basovou kytaru (1989 –1991), Music in Two Movements pro orchestr (1998–2002) – Fragment (první věta), Asymmetric Landing (druhá věta), Variations for 3 Orchestras (2003–2005), String Quartet No. 1, Erinnerungen an Jan (2007–2009).
(Zdroj: newmusicostrava.cz)

www.newmusicostrava.cz