Všecka čest Straussovi

Texty Ivana Medka (106)

Skladatelé hrající svá díla na klavír. To bylo téma, nad nímž se před rozhlasovým mikrofonem sešli Ilja Hurník a Ivan Medek. V jednom z pořadů cyklu Umění 20. století, v němž Medek hovořil tu s Karlem Ančerlem či Václavem Neumannem, tu s Ivanem Moravcem či Václavem Snítilem. A když německá firma Telefunken v polovině šedesátých let dvacátého století vydala gramofonovou desku, na níž vlastní skladby hrají Grieg, Stravinskij, Bartók, Ravel či Debussy, bylo to téma jako dělané pro skladatele-klavíristu Ilju Hurníka.

Minule jsme četli o jistém zklamání z toho, jak na desce svoji hudbu hraje Claude Debussy. „Debussy byl,“ říká Hurník, „při vší klavíristické erudici přece jen přikryt skladatelem a jaksi podceňuje to, co každý klavírista ví. Totiž že musí podat skladbu do jisté míry přehnaně. Že nestačí jenom to, aby ji slyšel on sám, ale že musí počítat s posledním posluchačem na galerii, který musí být také zasažen nuancemi, které má klavírista na mysli. Že tedy musí na obě strany jak k forte, tak k pianu všechno mírně přehnat. A Debussy jako by si to říkal pro sebe, bez toho rétorského, co každý umělec na pódiu musí mít. Jedině tak si lze vysvětlit tu plochost, skoro bych řekl až nezájem o účinnost této skladby.“

Celé to samozřejmě vede ke kardinální otázce, jak moc má být pro moderního interpreta závazné pojetí samotného skladatele? „Mě to jenom utvrzuje v tom,“ nepochybuje Hurník, „že podání autorovo, i kdyby byl virtuóz, může být jenom jedním z pramenů, z něhož dnes konstruujeme představu o interpretačním obrazu skladby. A že není závazný. Jakmile skladba vznikne a je-li dobrá, pak se jí společnost zmocňuje a nakládá s ní jako s vlastním majetkem a právem. A skladatel si nemůže nic lepšího přát. A že to je vlastně to, co chce: odevzdat svoji myšlenku, aby sloužila dál a aby měla pro lidi objektivní platnost. A pak už se interpretace vyvíjí podle zákonů všeobecného estetického cítění, které se proměňuje.“
***

Ivan Medek: Na desce Telefunken, která je před námi, je samozřejmě i záznam Maurice Ravela jako klavíristy. Je to z řady jiných věcí také Sonatina. Snad bychom si mohli její první větu teď poslechnout.

(hudba – Maurice Ravel: Sonatina – 1. věta)

Ivan Medek: Oba dva impresionisté – Debussy i Ravel – nahrávali tyto snímky v roce 1913. Možná není vůbec vyloučeno, že je nahrávali třeba v úplně stejné době. Možná přijeli do studia současně. Někdy přemýšlím o tom, jak tito dva lidé, kteří si byli tak podobní v mnohém a přitom zas tak odlišní lidsky – nehledě k tomu, že Ravel byl elegantní a přitom neuvěřitelně maličký pán – jak se asi snášeli? Jaký byl jejich fyzický vztah?

Ilja Hurník: Do toho se asi těžko můžeme vžít. Ale jestliže sázíme na to, že to byli přece jenom lidé – a možná ctižádostiví lidé – myslím, že situace byla horší pro Ravela. Protože my bezděčně považujeme Debussyho za učitele a Ravela za žáka nebo pokračovatele. Ale někdy to možná bylo naopak. Například ten pravý klavíristický objev nové impresionistické techniky vyšel z Ravela. Ten krásný kus Vodotrysky přišel před Debussyho Preludii a před Images. Čili tady měl Ravel prioritu. A dost se do něho dovedu vžít, jak mu asi bylo, když historická fáma bezděčně přisuzuje impresionistický primát Debussymu. Ale řekl bych přece jenom aspoň něco ve prospěch Ravela klavíristy. Ačkoliv nevím, nevím, jestli by ho porota takové pařížské soutěže Marguerite Long pustila s tímto kusem do druhého kola, to opravdu nevím. Ale přece jenom si myslím, že je to pianisticky modernější duch. Jeho technika má trošku lepší zrno. Je to „kresebnější“. Už jako kdyby se tady ohlašoval sloh, do kterého jednou Ravel impresionismus vyvede, totiž neoklasicismus, který bude upozaďovat zvukovou stránku a bude vyzvedávat linii, formu a tak dále. Mně je tato hra bližší. Je také „pódiovější“, je také efektnější v tom dobrém pianistickém smyslu.

Ivan Medek: Myslím, že se v tom do jisté míry prozrazuje i jako člověk. On tady skutečně hraje víc pro lidi než v předchozí nahrávce Debussy. Ten hraje víc pro sebe. A myslím, že i to je trošku skladatelský rys.

Ilja Hurník: Je. Ano, Ravel je vůbec parádnější, extrovertnější.

Ivan Medek: A ještě je zajímavé, jak se i na této věci projevuje Ravelovo studium starých klavíristů, to znamená zejména clavecinistů a francouzské klavírní literatury 19. století. Ravel měl velice hezký vztah k Saint-Saënsovi, obdivoval ho a byl přesvědčen o tom, že je třeba to nejpozitivnější z tohoto autora udržet, zejména v tom, jakým způsobem je prezentován klavír. Je to klasické v Klavírním koncertu pro obě ruce.

Snad bychom se teď mohli – v pořadí, jak jsou nahrány záznamy na desce Telefunken – vrátit trošku zpátky a pustit si Saint-Saënsovu Rhapsodie d’Auvergne, kterou nahrál v roce 1905.

(hudba – Saint-Saëns: Rhapsodie d’Auvergne)

Ivan Medek: Saint-Saëns je u nás velice málo známý jako skladatel a my ho oba slyšíme poprvé jako klavíristu. Nehledě k tomu, že slyšíme poprvé i tuto Rapsodii. Přesto si myslím, že si můžeme udělat dost jasný obraz. Tohle je neobyčejně zručný klavírista, který dovede představit svoje klavíristické umění v plné parádě. Ovšem napadá mě právě ve srovnání Debussyho s Ravelem a ještě spíš Saint-Saënse s Debussym taková myšlenka: totiž do jaké míry je právě tahle schopnost prezentovat se nebo prezentovat svoje vlastní dílo znakem výhodným anebo nevýhodným? V tomto případě mám pocit spíš nevýhodným. To znamená, že se tady ukazuje typ takto veřejně vystupujícího skladatele vlastně jako méně hluboký.

Ilja Hurník: Ono to vlastně souvisí s povahou francouzské hudby, která je v zásadě ornamentální, proti německé, kterou je možno nazvat zhruba řečeno „ideační“. Francouzská vždycky tíhne k vnější okázalosti, espritu, brilanci. A Saint-Saëns je typickým představitelem takového směru. Zajímavé ovšem je, jak i při té – přece jenom ne vyspělé technice – tato vnější okázalost uplatní a projeví. Já myslím, že vůbec musíme být k těmto klavíristům shovívaví, tím spíš, že jak jsme nedávno slyšeli ve vaší relaci s Ivanem Moravcem, mnozí – i profesionální klavíristé a jenom klavíristé – sotva uspěli. Tady se přece jenom projevuje to stále stoupající niveau pianistiky a tím spíš se projeví u skladatelů, kteří nebyli klavíristy-profesionály.

Ivan Medek: Právě na to jsem taky myslel, když jsme poslouchali toho Saint-Saënse, který hraje na klavír vlastně mnohem brilantněji a přesvědčivěji než mnozí pianisté z jeho doby, to znamená konkrétně z toho roku 1905, kdy byl tento záznam pořízen. Ty jsi se ale zmínil o srovnání s německou hudbou, ve které převažuje, řekněme, ten „ideační“ princip. Tady je na desce Telefunken jeden kuriózní záznam. A to je Tanec Salome z opery Salome. Na klavír hraje Richard Strauss.

Ilja Hurník: Tedy vlastně první skladba ne originální. To jest: je to klavírní výtah.

(hudba – Richard Strauss: Tanec Salome)

Ilja Hurník: Tedy všecka čest, ale tohle bych chtěl umět. Tady se totiž neprojevuje klavírista, který hraje klavírní dílo, ale dirigent, který se posadí před partituru o nějakých dvaatřiceti řádcích a dovede ji takto zahrát. To myslím dneska málokdo umí.

Ivan Medek: Myslíš, že by to uměl třeba někdo ze současných klavíristů?

Ilja Hurník: Já tedy rozhodně ne. Přiznám se, že mi to dělá hrozné potíže, zvlášť když přijde na takovou partituru komplikovanou. Toto umění dost mizí. Právě proto, že dirigenti mají k dispozici desku a mnoho nahrávek, které mohou konfrontovat mezi sebou, přece jenom je to odvádí od umění hrát partitury. Já tady vždycky se závistí myslím na Vítězslava Nováka, který se scházel po celé roky s železnou pravidelností v takzvané Podskalské filharmonii. To byla společnost kolem něho, chodil tam Dr. Václav Štěpán a Křička a Vycpálek a plno lidí, kteří neměli žádný jiný pramen poznání hudby – a tím méně soudobé – než partitury a klavírní výtahy. A tu zasedali ke čtyřruční hře a hráli všechno možné, co jim přišlo pod ruku. A tak sice neměli úplně přesný obraz, jaký může podat deska, ale tak říkajíc omakali si skladbu vlastníma rukama. A to je dneska umění, které se dost vytrácí. Richard Strauss je vynikajícím dokladem toho, co všechno lze z partitury zahrát a jak. Tedy všecka čest!

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy