Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    26.7.2010 00:00 Pavel Šimáček

Na začátku 2. dějství Janáčkovy opery Věc Makropulos se Emilia Marty ptá Vítka, zda se mu v divadle líbila. „Hotová Strada!“ je jeho odpověď, která Emilii rozčilí: „Vy jste slyšel Stradu? Strada pískala. Corrona měla knedlík. Agujari byla husa.“ V Čapkově předloze je dialog ještě delší:

EMILIA: Vy jste slyšel zpívat Stradu? Poslyšte, Strada pískala; to nebyl žádný hlas.
VÍTEK: Vždyť Strada zemřela už před sto lety!
EMILIA: Tím hůř! Měl byste ji slyšet, Strada! Prosím vás, co pořád máte s tou Stradou?
VÍTEK: Prosím za odpuštění, já – já ji samozřejmě neslyšel. Ale podle historie –
EMILIA: Poslyšte, historie lže. Já Vám něco řeknu: Strada pískala a Corrona měla knedlík. Agujari byla husa a Faustina dýchala jako měch. To je ta Vaše historie.

(O Janáčkovi – libretistovi psal Jiří Srstka na našem webu zde, studii Lenky Křupkové přímo o proměnách Čapkova textu v Janáčkově opeře věc Makropulos si můžete přečíst zde)
České, případně slovenské, publikum si díky filmu Císařův Pekař – Pekařův císař pravděpodobně nejprve spojí první ze jmen s onou hraběnkou, jež „spala na nebesích“ – Kateřinou Stradovou (de Strada), milenkou císaře Rudolfa II. Ostatně i ten hraje v opeře podstatnou roli. S Kateřinou Stradovou zplodil šest dětí, kterým všem daroval přídomek d´Austria, čímž je de facto uznal za své potomky. Jedním z nich byl i později neblaze proslulý don Juan d´Austria. Ale tato Strada nezpívala, musí jít tedy o někoho jiného, běží myšlenky…

Anna Maria Strada, provdaná del Pò, se narodila… A již zde začínají problémy: o Stradě se mnoho pramenů zřejmě nezachovalo, a tak se mi v literatuře moc najít nepodařilo. Přesné datum narození není známo, pravděpodobně se tak stalo na přelomu 17. a 18. století v Bologni nebo v Bergamu či šířeji v Lombardii. Poprvé se na scéně se Stradou setkáváme v sezóně z přelomu let 1720 a 1721. Tehdy byla ve službách milánského guvernéra hraběte Colloreda a tehdy také debutovala v Benátkách v opeře La verità in cimento a dalších dílech Antonia Vivaldiho a Giuseppe Orlandiniho. V následujících několika letech slavila úspěchy v Livornu, Lucce a Neapoli. Zde se vdala za impresária Aurelia del Pò. Údajně si ji vzít musel – dlužil totiž Stradě dva tisíce dukátů a na splacení neměl prostředky.

V roce 1729 ji slyšel při svém pobytu v Itálii Händel a angažoval ji pro svou společnost do Londýna. V té době jeho hlavní hvězdy Francesca Cuzzoni a Faustina Bordoni pobývaly na kontinentu a bylo třeba sehnat novou sopranistku. Víme, že Händel Stradě nabídl šest set liber (což bylo ovšem o dvě stě méně než dal altistce Merighi). Do Londýna spolu nejeli – Händel totiž dostal zprávu, že jeho matka umírá. Stihl se ještě vrátit do Halle a staral se o ni v posledních chvílích po celé dny, takže odmítl i návštěvu Johanna Sebastiana Bacha.

Se Stradou se znovu setkal až v Londýně a hned se pustil do skládání nové opery. Stradě začala skutečně velká kariéra, a protože Händel jí psal role ve svých operách a oratoriích „na tělo“, můžeme si učinit alespoň přibližnou představu o jejím sopránu, jehož rozsah sahal od c´ do c´´´ (později se o něco zúžil). Hlas měla silný a dokázala jím vyjádřit citový stav hrdinek. Výborně intonovala, ceněný byl její trylek. Händel o ní prohlásil, že „zpívá lépe než ty dvě, jež nás opustily, neboť první z nich (Bordoni) mne nikdy docela neuspokojila a na druhou (Cuzzoni) bych raději zapomněl. Pravda je taková, že její soprán je jako pronikavý paprsek, který potěší ucho, ale – ach – jak odlišný od Cuzzony!“

 

První „její“ rolí se stala 2. prosince 1729 Adelaida v opeře Lotario. Její part obsahuje „melodie rozmáchlé v obrysech, skýtající zvlněnou mnohotvárnost i ve vysoké poloze a vzestupných skocích.“ Händel si od premiéry hodně sliboval, zahajovala se jí totiž činnost jeho tzv. Druhé akademie. Úspěch opery však nebyl takový, jaký očekával. Strada se ale anglickému publiku líbila. Nikoliv však svým vzhledem a svým hereckým vystupováním – chyběl jí prý šarm a větší zápal. Zároveň musela bojovat s příznivci svých předchůdkyň. Charles Burney přičítal její úspěch Händelovi: „Po příjezdu do této země musela zpěvačka bojovat s mnoha předsudky… Byla jím (Händelem)zformována a vytvořena podle jeho melodií. Přišla sem jako neopracovaná a neohrabaná zpěvačka s talentem, na němž se dalo pracovat – a on ho zušlechtil tak, že si zasloužila úctu a přízeň… Aby si Strada publikum získala, nemohla se spolehnout na své osobní půvaby, aby potěšení sluchu podepřel i zrak, neboť byla Venuši tak málo podbna, že se jí obvykle přezdívalo Prase. Postupně však zažehnala všechny předsudky a svým zpěvem si získala oblibu…“ Většinu z toho by Händel neslyšel rád – v jeho přítomnosti se o Stradě nesmělo mluvit špatně, stala se jeho chráněnkyní a uvedl ji do vznešené londýnské společnosti. Anna Strada mu – na rozdíl od ostatních – byla vděčná. Když v roce 1733 vznikla Opera of Nobility (Šlechtická opera), přetáhl Porpora od Händela všechny zpěvačky a zpěváky, včetně slavného kastráta Senesina, který ovšem nějaký čas odolával. Jediná Strada zůstala. A následovala ho v roce 1735 i do Třetí akademie. Jako úvodní operu tenkrát Händel napsal Alcinu a titulní roli určil pro Stradu. Alcina je sice čarodějnice, ale jak odlišná od podobných postav Händelových oper! Armida, Medea i Melissa se zmítají plné nenávisti ve vášních, Alcina je však klidná, unavená životem a muži, hněv téměř nedá najevo. Její árie jsou plné lidské křehkosti, čehož si při zkoušce povšimla i Händelova věrná přítelkyně paní Pendarves: „Zatímco pan Händel hrál svůj part (na cembalo), nemohla jsem v něm nevidět čaroděje uprostřed vlastních kouzel. Je to vlastní portrét skladatele jako tragického a ženského Prospera: umělec ze sebe vložil do díla tolik, že když je bezbožná hrdinka nakonec poražena, náš soucit, naše láska, naše vzpomínky a dokonce i naše vděčnost patří pouze jí.“ Snad Alcinin part Händel zamýšlel jako výraz vděčnosti a uznání své věrné zpěvačce. Připomeňme si některé árie, které Alcina v opeře má, možná je znáte: „Ah! Mio cor!“, „Ombre pallide“, „Ma quando tornerai“ nebo „Mi restano le lagrime“. Celleti zvláště upozorňuje na allegrovou „Tornami a vagheggiar“ a nazývá ji „jednou z Händelových nejsmyslnějších árií“. Tato árie (původně z kantáty O come chiare e belle) však byla při premiéře určena pro Alcininu sestru Morganu a nemohla být tedy psána s myšlenkou na Stradu. Händel ji však v obnoveném nastudování následující roku přidal Alcině.

Strada celkem zpívala ve více než dvou desítkách Händelových oper, kantát a oratorií. Účastnila se mnoha obnovených nastudování jeho starších oper (skladatel jí part často upravil, jako Cleopatře v Giulio Cesarovi jí např. připsal dvě nové árie) i pasticcií. Jejich výčet je úctyhodný, zabral by však příliš mnoho místa.

Vypadá to, že nakonec na vztah Händela a Strady přeci jen padl stín. Od června 1737 s ním zpěvačka přerušila spolupráci. Literatura zmiňuje její spor s impresáriem Heideggerem a Burney dokonce žalobu na Händela týkající se platu. Následujícího roku opustila Anglii a vrátila se do Itálie, kde v letech 1739 – 1740 zpívala ve Vicenze a v Neapoli po Senesinově boku. Krátce na to svou činnost ukončila a odstěhovala se do Bergama. O jejím dalším životě nejsou další zprávy, Großes Sängerlexikon uvádí, že zemřela před rokem 1773 v Neapoli.

Literatura:
Alexandre: A Necromancer Amid His Own Enchantmens in Alcina (booklet) 1999
Celletti: Historie belcanta, Praha a Litomyšl 2000
Grove Music Online
Kutsch, Riemens: Großes Sängerlexikon, 3. Vydání, Bern und Műnchen 1997
Pečman: Georg Friedrich Händel, Praha 1985

Související články

• Vy jste slyšel Stradu? (4) Faustina dýchala jako měch!
• Vy jste slyšel Stradu? (3): Agujari byla husa!
• Vy jste slyšel Stradu? (2): Corrona měla knedlík