Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    5.8.2010 00:00 Pavel Šimáček

Corona Elisabeth Wilhelmine Schröter se narodila v Gubenu 14. ledna 1751. Jejím otcem byl Johann Friedrich Schröter, hobojista a člen vojenské kapely. Ze všech svých dětí vychoval muzikanty: syn Johann Samuel se naučil hrát na klavír, Johann Heinrich na housle a dívky se věnovaly hlavně zpěvu. Corona navíc ovládala hru na flétnu, citeru, kytaru a především byla zdatnou klavíristkou. Rodina musela s plukem často cestovat, otec na různých místech organizoval koncerty a později podnikal i cílené koncertní cesty (Holandsko, Anglie). Poté v Německu působil jako hudební pedagog.
Od roku 1763 pobývala rodina v Lipsku, Corona zde brala lekce zpěvu u J. A Hillera. Dva roky nato – ve čtrnácti letech – debutovala a od počátku nadchla místní publikum. Její hlas ale určitě nebyl ideální: byl prý poměrně slabý, nepříliš ohebný a také zastřený – že by to byl onen “knedlík”? Publikum však oslnila krásou své tváře i postavy a oduševnělým projevem. Literatura též zmiňuje, že v té době měla v Lipsku silnou konkurenci v další vynikající zpěvačce: Gertrud Schmeling, později známé jako Madame Mara. V Lipsku ji poprvé slyšel Johann Wolfgang Goethe, který zde studoval, a okamžitě se do ní zamiloval. Určitě se s s Coronou setkal osobně a s největší pravděpodobností byla náklonnost oboustranná, neboť jakmile získal pevnější místo u výmarského dvora, zajistil, aby ji v roce 1776 vévodkyně matka Anna Amálie Sasko-Výmarská jmenovala komorní pěvkyní. Předtím s Coronou čile korespondoval, bohužel ze všech dopisů se dochoval jeden jediný. Corona také napsala autobiografii, již Goethemu svěřila, ani ta se však nezachovala.

 

Spící Corona, jak ji nakreslil sám Goethe

Coronin hlas přitom již v začátcích výmarského působení vykazoval známky poškození, pravděpodobně následkem otcova školení, který ji nutil do co nejvyšších poloh. Vystupovala proto takřka výhradně v koncertním repertoáru a orientovala se na recitaci a činohru. Fluidum její osobnosti jí nicméně zajistilo široký okruh ctitelů, v jejichž čele stál vévoda Karel August. Corona však odmítá všechny nabídky – miluje Goetha. Na ulicích se prochází, v řeckém kostýmu, pouze v doprovodu tlusté společnice Wilhelminy Probst, nechce, aby její jméno bylo spojováno s vládcem dvora, jak tehdy bylo u hereček zvykem. Aby byla Goethovi nablízku, hraje – často po jeho boku – v amatérském dvorním divadle činohry. Goethe pro ni píše Proserpinu a další dramata. Je do ní blázen. Dívky v Lipsku nazývá “zdráhavými, usměvavými a žvatlavými” nebo dokonce “kurvičkami, bujnými vášnivkami, fintidly a bludičkami”. Corona je však “anděl Schröter, o níž, chraň bůh, abych něco řekl…” A dále píše: “Nejsem už čtyřiadvacet hodin při smyslech…“ S Coronou se vídá na zkouškách, společně tráví dlouhé chvíle v Goethově zahradním domku, prochází se spolu v přírodě, často v doprovodu vévody, někdy se posadili a uspořádali piknik, třeba i u frekventované cesty. Básník Wieland o tom zanechal svědectví: „vypadala při nekonečně ušlechtilé antické eleganci své postavy jako nymfa v půvabné skalnaté krajině a to všechno tak otevřeně pod božím nebem a před očima všech lidí, kteří od rána do noci chodí kolem svou cestou“.

 

Není divu, že se začaly šířit klepy. Vévodova manželka pochopitelně žárlila, vévodovo dvoření nesl nelibě také Goethe, troufl si Karlu Augustovi tropit výčitky a Coroně i scény, na just nepřišel na jedno z představení Ifigenie, kterou v roce 1779 napsal pro ni, nikoliv pro paní von Stein, jak se traduje. Sám při premiéře hrál Oresta. Corona se cítila velmi dotčená, jak vyplývá z onoho jediného dopisu, který se zachoval. Goethe ji v něm prosí za odpuštění: „Žijme spolu přátelsky… To, co bylo, nemůžeme přivolat zpátky, snáze zvládneme budoucnost, budeme-li moudří a dobří.“ A věnuje jí oslavnou báseň. Jejich vztah se ale obnovit nepodařilo. Corona ještě hraje v jeho singspielu Die Fischerin – Rybářka a sama se více věnuje skladbě. Na Goethova slova komponuje píseň Král duchů a další balady v jednoduchém strofickém stylu napodobujícím lidové písně.

 

 

Corona a Goethe jako Ifigenie a Orestes

Po té, co byla v roce 1783 ke dvoru angažována profesionální společnost, se Corona stáhla do soukromí, začala intenzivněji malovat a kreslit. Zpívala na soukromých večírcích, často recitovala, obojí také vyučovala. Po roce 1788 se u dvora neobjevovala. Potkává se však s Friedrichem Schillerem a vzniká mezi nimi přátelství. Některé jeho písně zhudebnila, ale všechny se ztratily. V „troskách“ (píše Schiller) její tváře a postavě vidí ještě její bývalou krásu. V roce 1787 Corona veřejně vystavila své obrazy, v letech 1786 a 1794 vydala tiskem dvě sbírky svých písní. Jde o jedny z prvních hudebních děl vydaných ženou. Sama o první sbírce řekla: „Musela jsem překonat mnoho rozpaků, než jsem učinila vážné rozhodnutí vydat sbírku krátkých básní, které jsem doprovodila hudbou. Naše pohlaví je spojováno s jistým přesvědčením ohledně vhodného chování a slušnosti, jež nám nedovoluje objevit se na veřejnosti samotné bez doprovodu: jak jinak mám tedy představit své hudební dílo veřejnosti než s jistou ostýchavostí?“

Corona kreslí Goetheho bustu

Corona Schröter zemřela zapomenuta a téměř osamělá v Ilmenau, kam se stáhla po onemocnění plicní chorobou, 23. srpna 1802. Rakev ke hrobu doprovodila jen její stará tlustá společnice. Princezna Carolina ještě pověří dávného Goethova přítele Knebela, aby pro Coronu objednal náhrobek – diskrétní ovšem, protože je „třeba být poněkud politický a podřizovat se směru vládnoucímu u dvora“. Náhrobní desku zdobí mimo jiné i vavřínový věnec – latinsky Corona.

 

Literatura:
Friedenthal, Richard: Goethe
Grove Music Online
Kutsch, Riemens: Großes Sängerlexikon, 3. Vydání, Bern und Műnchen 1997
Ottův slovník naučný

Související články

• Vy jste slyšel Stradu? (4) Faustina dýchala jako měch!
• Vy jste slyšel Stradu? (3): Agujari byla husa!
• Vy jste slyšel Stradu? (1)