Vy jste slyšel Stradu? (3): Agujari byla husa!

Lucrezia Agujari (ve světě spíše jako Aguiari) se narodila ve Ferraře v roce 1743. Její původ je dodnes neobjasněný a již ve své době byla známa pod přezdívkou „La Bastardina“ či „La Bastardella“. Vysvětlení se nabízí několik: byla nalezencem a vychoval ji šlechtic Leopoldo Aguiari nebo jeho dcera (čímž se možná krylo, že šlo o jeho nemanželské dítě), případně se jednalo o nelegitimní dceru markýze Bentivoglia. Několik svědectví se také zmiňuje o tom, že výrazně kulhala: mělo jít o následek útoku psa či dokonce kance, který jí v dětství vážně pokousal nohu.

První hudební vzdělání získala Luckrezia v rodné Ferraře u Brizia Petrucciho, kapelníka místní katedrály, později ve florentském klášteře, kde byl jejím učitelem abbé Lambertini. Ve Florencii debutovala v roce 1765 a její kariéra byla od počátku závratná: během dvou let se o ni přetahovalo několik italských divadel. Roku 1766 se usadila v Parmě a zde se sblížila s místním kapelníkem Giuseppe Collou. Ještě předtím měla údajně milostný románek s Josefem Myslivečkem, jenž v Parmě tehdy pobýval, ale toto tvrzení nelze potvrdit. S účinností od 1. ledna 1768 se stala dvorní umělkyní s titulem „virtuosa di camera“ a v květnu zpívala ve slavnostním představení při příležitosti svatby neapolského krále s arcivévodkyní Merií Karolínou. Giovanni Paissiello jí – prý schválně – napsal v Le nozze di Peleo e Tetide dvě mimořádně obtížné árie, které ale bez problémů zvládla. Od následujícího roku zpívala téměř výhradně v Collových dílech.

Dobová karikatura Agujari a Colly

Když v Parmě vystupovala v březnu 1770, dlel právě ve městě Wolfgang Amadeus Mozart s otcem Leopoldem, a protože pečlivě sledovali italský hudební život, nemohli si nechat ujít jednu z nejvyhlášenějších zpěvaček. Zachoval se Leopoldův dopis z 24. března 1770, ve kterém píše: „Nikdy jsem si nedokázal představit, že je možné zazpívat čtyřčárkované c, kdybych se o tom nepřesvědčil na vlastní uši… Není ani krásná, ani ošklivá, ale občas se jí oči divoce lesknou, jako lidem, kteří trpívají křečemi; je také na jednu chromá. V minulosti si vedla dobře, a tak má teď dobré jméno a váží si jí“. Samotný Wolfgang se o jejím výkonu nezmínil, ale k otcovu dopisu připsal doušku s ukázkami pasáží, které Agujari zpívala. A určitě ho také ohromila: ještě po deseti letech píše otci (dopis z 13. listopadu 1780), že se mu jiná slavná zpěvačka – Madame Mara (setkali jsme se s ní jako s konkurentkou Corony Schröter) – vůbec nelíbila, „protože se příliš málo snažila, aby se vyrovnala Bastardině“). Parmské divadlo bylo tehdy podle našeho dalšího dobrého známého Charlese Burneyho největší v Evropě. Vešlo se do něj 4000 diváků a pod jevištěm byl zřízen přívod vody pro případ, že by na jevišti bylo potřeba vytvořit řeku či rozehrát námořní bitvu. Burney popsal i Lucreziin hlas a nešetřil superlativy: plný, kulatý, perfektní, s rozsahem „který se nevyrovnal žádné, kterou jsem slyšel… Její trylek byl otevřený a dokonalý… její projev zřetelný… styl zpěvu velkolepý a majestátní.“ Fanny Burney chválila měkkost a sladkost jejího hlasu, který vzbuzoval dojetí. Sara Goudar si zase cenila jejího hereckého umění. Agujari byla skutečná „koloraturní mašina“ (Thomas Bernhard) s rozsahem tři a půl oktávy, jež kadence korunovala dlouhým trylkem na tříčárkovaném f a zřejmě bez problému zvládala i zmiňované c4.

Lucreziino umění, jak ho zapsal Wolfgang Amadeus Mozart

V následujících letech se o Agujari přetahovali impresáriové významných italských divadel a za vystoupení jí dávali nevídané honoráře. Její sláva pronikla mimo jiné do Paříže, kam ji pozvali v roce 1774, a mezi roky 1775 – 1777 vystoupila několikrát v Londýně na koncertech Pantheonu. Víme, že za jeden koncert, kde zazpívala pouhé dvě árie, dostala tehdy astronomickou sumu sto liber. Giuseppe Colla ji na cestách doprovázel, sňatek ale uzavřeli až v roce 1780. Za dva roky nato Lucrezia ukončila kariéru, možná proto, že se horšil její zdravotní stav. V souladu s legendami o jejím původu a pokousané noze se říkalo, že ji její sokyně nechaly pomalu otrávit. Pravda však je prozaičtější – Lucrezia Agujari zemřela 18. května 1783 na tuberkulózu.

Minulé díly povídání o “konkurentkách” Emilie Marty najdete po kliknutí na jejich jména:
Anna Strada
Corona Schröter

Literatura:
Celletti: Historie bel canta, Praha a Litomyšl 2000
Burney: Hudební cestopis 18. věku, Praha 1966
Grove Music Online
Kutsch, Riemens: Großes Sängerlexikon, 3. Vydání, Bern und Műnchen 1997
Mozart: Briefe (překlad dopisu 24.3.1770 dle Davenportová. Mozart, Praha 1993