Výborný Cristian Măcelaru s Rotterdamskou filharmonií na Moravském podzimu

Hostování Rotterdamské filharmonie v pátek 9. října 2015 v Brně za účasti jedné z dirigentských nadějí současnosti, Cristiana Măcelaru, bylo spojeno s velkým očekáváním. Těleso, jež spolu s Concertgebouworchestrem Amsterdam reprezentuje nejvyšší nizozemskou kvalitu, bylo založeno v roce 1918, a za tři roky mu tedy bude sto let. Jeho interpretační vzestup v meziválečném období byl spojen s působením šéfdirigenta Eduarda Flipse, jenž vedl těleso dlouhých dvaatřicet let. V roce 1935 získal Rotterdam novou koncertní síň De Doelen. O pět let později, 14. května 1940, ji do základů zničilo německé letectvo během smutně proslulého barbarského náletu na město, v důsledku čehož rotterdamští filharmonikové hráli další čtvrtstoletí v kostele. Nový moderní Concertgebouw De Doelen, navenek strohý, uvnitř však vzhledově i akusticky špičkový koncertní sál, byl otevřen v roce 1966. Na postu šéfdirigenta Rotterdamské filharmonie se od té doby objevovala samá velká jména: Jean Fournet v letech 1968–1973, Edo de Waart (1973–1979), David Zinman (1979–1982), James Conlon (1983–1991), Jeffrey Tate (1991–1995) a Valerij Gergiev (1995–2008). Nynější šéfdirigent Yannick Nézet-Séguin nastoupil v roce 2008 a smlouvu má do roku 2018. V sezoně 2012–2013 byl prvním hostujícím dirigentem orchestru Jiří Bělohlávek.

Čtyřiatřicetiletý dirigent rumunského původu Cristian Măcelaru na sebe výrazně upozornil v únoru 2012 záskokem za Pierra Bouleze na koncertě Chicagských symfoniků. Absolvent univerzity v Miami ve hře na housle (a v devatenácti letech nejmladší koncertní mistr Miami Symphony Orchestra) pokračoval v Americe ve studiu na Rice University, kde k houslím přidal i dirigování. Dirigentské znalosti si doplňoval u velkých osobností v proslulých tanglewoodských kurzech. Dnes je pravidelným hostem Chicago Symphony Orchestra a rezidenčním dirigentem Philadelphia Orchestra. V Evropě hostuje v poslední době stále častěji.

Rotterdamská filharmonie přijela do Brna s romantickým, respektive postromantickým repertoárem. Rachmaninov i Sibelius nesporně byli velkými hudebními osobnostmi dvacátého století, svou tvorbou však zůstávají ukotveni v předchozím století devatenáctém.

Jako by odmítali pohlédnout kupředu a přijmout realitu nového, rozkolísaného i krutého věku světových válek a revolucí. V jisté idyličnosti starých časů, kdy věci bývaly v rovnováze a měly svůj neměnný řád, zřejmě tkví trvalý a úplný úspěch jejich hudby. Asi i my dnes v hloubi duše toužíme po jistotách, jež jsou současností ohroženy a jež nacházíme v jejich hudbě.

Zcela zaplněné hlediště Janáčkova divadla bylo svědkem mírně úsměvného začátku: první hobojista udával komorní „a“ vestoje hned třikrát do různých světových stran. To ve mně vyvolalo vzpomínku na tatínka Bohuslava Martinů, pověžného, jenž podobně vytruboval do noci na ochozu kostela v Poličce. Poté Rotterdamská filharmonie zahájila Májovou nocí, předehrou k druhé z patnácti oper Nikolaje Rimského-Korsakova (1844–1908). Námět pochází z Gogolových Večerů na samotě poblíž Dikaňky. Úvod předehry zachycuje ovzduší květnové noci na ukrajinské vsi, v jejíž atmosféře dřímá i cosi tajemného ze staré pohanské magie.

Măcelaru instrumentačně bohatou partituru uchopil velmi promyšleně, s postupnou gradací do allegra, kdy dal průchod brilanci a živé ruské melodičnosti. Bohužel orchestr působil jaksi svázaně. Zaujaly mě měkké, vyrovnané a syté smyčce. Dechy (s výjimkou výše zmíněného prvního hobojisty, jenž podával trvale skvělý výkon) bojovaly se záludnostmi divadelní akustiky dosti dlouho, horny hrály vlažně „na jistotu“, trombony byly na rozdíl od citlivých trubek vyloženě tvrdé, společné nástupy dechové harmonie nejisté.

Sólista večera, šestatřicetiletý pianista Simon Trpčeski, se již několik let řadí ke světové špičce v oboru klavírní hry a svým uměním sympaticky reprezentuje svou rodnou Makedonii.

V Brně zahrál Třetí klavírní koncert d moll Sergeje Rachmaninova (1873–1943). Toto dílo z roku 1909 je jakýmsi hudebním autoportrétem. Vztah sólisty a orchestru reprezentuje existenci jedince-umělce v okolním světě lidí. V průběhu skladby několikrát sólistu doprovázející orchestr „opustí“ a on zůstává sám, tak jako se to výjimečným jedincům v životě stává. Rozsáhlé sólové kadence zde neslouží jen k předvedení technické virtuozity, ale rozvíjejí dále hudební myšlenky díla nebo jsou jejich dramatickým vyústěním. Trpčeski působí na pódiu naprosto civilně a začal zcela neokázale, až odtažitě. Ten dojem je však zcela klamný; zavřete-li oči, slyšíte dokonalou interpretaci. I Măcelaru vedl doprovod skvěle. Fascinován jsem sledoval jeho levou ruku: stihla ukazovat nástupy, klenutí frází, rozevřením dlaně jemné dynamické nuance, dvěma prsty uzavřela držený tón fagotu, dalšími dvěma o dvě doby později klarinety. Pravá se pak věnovala cíleně a temperamentně prvoplánové činnosti, tedy taktování.

V podstatě jednoduché, že? I orchestr reagoval dobře. Náročná souhra byla přesná. Pravda, oba protagonisté měli natrénováno: třetího Rachmaninova nedávno (23. září) společně provedli se City of Birmingham Symphony Orchestra.

Trpčeski hrál krajně obtížného Rachmaninova precizně, s vysokým tvůrčím nadhledem, lehkostí a bravurou. S novým Steinwayem si výborně porozuměl.

Velmi překvapil výběrem prvního přídavku, když neočekávaně zvolil duo – intimní volnou část z Rachmaninovovy violoncellové sonáty g moll, op. 19, ve spolupráci s koncertním mistrem violoncell. Prokázal tak i vysokou míru komorního cítění. Druhým přídavkem sólisty bylo brilantní variační zpracování makedonské lidové písně, autora jsem bohužel nepostřehl.

Po přestávce došlo k iracionálnímu jevu dobře známému v hudbě stejně jako ve sportu: Jako by nastoupila „jiná kapela“. Druhá symfonie D dur, op. 43 Jeana Sibelia (1865–1957), od samého počátku působila suverénně. Je zřejmé, že rotterdamští se cítí ve skandinávském romantickém repertoáru na jistější půdě než v hudbě ruské. Nostalgické, zádumčivé severské nálady i rozjasněné pastorální plochy byly citlivě vystiženy, dřeva hrála výborně v sólech i ansámblech, žestě byly o poznání vyrovnanější (musím pochválit skvělou první trubku a nyní výborné trombony). Bohužel se tato krásná Sibeliova hudba klene v mohutných celcích od jedné prodlevy či fermaty (zastavení) ke druhé. Při vší úctě k velkému severskému symfonikovi je v tom jistá bezradnost. Teprve od třetí věty jsou jednotlivé úseky provázány již přirozeněji a v sevřeném tvaru postupně směřují až k závěrečnému chorálu mohutného finále. Holanďané se Sibeliem sklidili velký úspěch a v obecné euforii přidali Brahmsův Uherský tanec č. 1.

Sympatický a charismatický Cristian Măcelaru se předvedl jako špičkový dirigent na vzestupu, o němž v budoucnosti ještě hodně uslyšíme. Tento mimořádný talent je již nyní skvěle připraven na nejnáročnější hudební výzvy. Dojem z jeho výkonu byl dominující. Výjimečnost večera umocnil mimořádný sólista a kvalitní výkon orchestru ve druhé polovině koncertu.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Moravský podzim 2015
Rotterdamská filharmonie
Dirigent: Cristian Măcelaru
Simon Trpčeski (klavír)
9. října 2015 Janáčkovo divadlo Brno

program:
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Májová noc, předehra k opeře
Sergej Rachmaninov: Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30
Jean Sibelius: Symfonie č. 2 D dur, op. 43

www.mhf-brno.cz

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Foto Petr Francán