Vydařený záskok Raffaelly Milanesi na Pražském jaru

17.5.2011 00:01 Pavel Šimáček

15. ledna měla v pražském Rudolfinu vystoupit česká sopranistka Martina Janková. Bohužel krátce před vystoupením onemocněla, a tak bylo narychlo nutné opatřit někoho, kdo by zaskočil. Za součinnosti dirigenta orchestru Collegium 1704 Václava Lukse se podařilo sehnat náhradu v podobě mladé italské sopranistky Raffaelly Milanesi, jež v současné době s Václavem Luksem spolupracuje, a doufám, že se vyplní slova koncertního programu, která oznamují, že spolu plánují v Národním divadle v Praze realizaci Myslivečkovy opery Olimpiade. Raffaella Milanesi se věnuje především staré a klasicistní hudbě, má již za sebou vystoupení v milánské La Scale nebo vídeňském Theater an der Wien.

Původně se měly hrát Bachovy církevní a světské kantáty, nakonec zazněl program různorodější, což vůbec nevadilo. Večer zahájila Ouverture (nebo též Suita) č. 3 Johanna Sebastiana Bacha. Co lze říci o jejím provedení, platí o výkonu Collegia 1704 po celý večer: naprosto úžasné! Ouvertura začala v bryskním tempu a vyznačovala se perfektní sehraností, skvělými vstupy trubek a výborným houslovým sólem (koncertní mistryně Lenka Torgersen). Jistě nejen já jsem s fascinací sledoval i tympánistu (Daniel Schäbe), jak se pečlivě soustředí a jak odměřuje dynamiku. Známé Air bylo provedeno s velkou něhou a delikátností. Zbylé rychlé věty zazněly v bezchybném podání. Poslední dobou jsem navštívil několik koncertů Collegia 1704 a dovolím si prohlásit, že se jedná o orchestr světové úrovně.

Raffaella Milanesi se představila v Bachově Svatební kantátě Weichet nur, betrűbte Schatten. Musím přiznat, že mne příliš nepřesvědčila a ještě o přestávce jsem nevěděl, zda nakonec budu změny interpretky litovat či nikoliv. Její hlas je slabší, několikrát jsem si říkal, jak může rozeznít celý prostor obrovské La Scaly, když ji místy na balkóně Rudolfina sotva slyším (a nejnižší tóny neslyším vůbec). Tyto problémy poznamenaly zejména první árii kantáty s doprovodem hoboje (výborná Susanne Regel). Mnohem lépe vyšla rychlejší druhá árie ve vyšší poloze ozdobená koloraturami. Ve třetí árii předvedla Milanesi zvonivé výšky a v poslední (opět s hobojem) i šibalský projev.

Po přestávce Collegium 1704 bravurně zahrálo Suitu č. 2 z Vodní hudby Georga Friedricha Händela. Opět se dařilo trubkám (Hans Martin a Almut Rux, Karel Mňuk), v Lentement mne okouzlily nebeské flétny (Julie Braná a Lucie Dušková). Závratné Bourrée vyústilo do bouřlivých ovací publika i mnoha pochvalných výkřiků, které běžně slýcháme až na konci koncertů.

Zbylá část večera patřila opeře. Raffaella Milanesi nejprve zazpívala dvě árie z Händelovy opery Giulio Cesare in Egitto. V Piangerò la sorte mia mi poněkud chyběl větší prožitek, který jsem slyšel u jiných zpěvaček. Da capo bylo provedeno moc pěkně, s vkusnými jednoduchými obměnami. Sopranistce opět lépe vyhovovala rychlejší Da tempeste, vyšší tóny jí evidentně nedělají problémy, byly zářivé a lehounké, stejně jako koloraturní pasáže. V těchto zdobených úsecích si zpěvačka s gustem hrála s dynamikou, chvílemi až moc, protože ji občas nebylo příliš slyšet. Dokonale zahraná předehra k opeře Antigona z dnešních jevišť prakticky neznámého Tommasa Traetty připomenula, kolik zajímavé a v nejlepším slova smyslu příjemné hudby leží v archivech. V árii Io resto sempre a piangere z téže opery si hrdinka naříká nad svým osudem a vzývá smrt, aby ji vysvobodila. Raffaella Milanesi zde výborně vyjádřila utrpení, povedl se i obtížný recitativ. Večer korunovala druhou árií z Antigony s náročnými virtuózními pasážemi. Asi nejvíce na mne zapůsobil přídavek Lascia la spina z Händelova oratoria Il trionfo del Tempo e del Disinganno na hudbu a text známé árie Lascia ch´io pianga z Rinalda, v němž Raffaella Milanesi rozvinula svůj hlas i výraz do plné šíře. Pro velký úspěch byla zopakována Cleopatřina árie Piangerò la sorte mia.

I když jsem si tedy zpočátku nebyl úplně jist, zda mne výkon zpěvačky plně uspokojí, její gradující výkon mne přesvědčil. Publikum téměř plné Dvořákovy síně bylo podle dlouhého potlesku také spokojeno (a dávalo to najevo i mezi větami orchestrálních skladeb).

Raffaella Milanesi – soprán
Collegium 1704
Václav Luks – dirigent
Pražské jaro 2011
Dvořákova síň Rudolfina, 15. května 2011

program:
Johann Sebastian Bach
- Ouverture (Suita) č. 3 DE dur, BWV 1068
- Weichet nur, betrűbte Schatten, BWV 202
Georg Friedrich Händel
- Vodní hudba – Suita č. 2 Dur, HWV 349
- Piangerò la sorte mia, Da tempeste il legno infranto (Gulio Cesare in Egitto, HWV 17)
Tomasso Traetta
- Sinfonia (Antigona)
- Io resto sempre a piangere, D´una misera famiglia (Antigona)

www.festival.cz

foto Pražské jaro I.Malý

Související články

Komentáře: 4

Jan dne 17.5.2011 v 07:31

Záskok opravdu více než vydařený. Skvělý nosný hlas, plný a přitom ohebný. Vynikající záitek. A o orchestru ani nemluvím – radost je poslouchat! Krása.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.5.2011 v 08:06

Už jen Bachova Overýtra na začátek byla lahoda pro uši. Collegium skvělé!!!!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.5.2011 v 08:09

Drobná postavou ale lahodného a mocného ohebného hlasu. Přesto se hodil na starou hudbu dokonale! Důstojná náhrada za Martinu Jankovou.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 17.5.2011 v 17:06

Byl to přenádherný večer. Zprvu otrávená faktem, že M. Janková odřekla, jsem hned po úvodní orchestrální předehře padla v úžas s jakou prcizností soubor mladých hudebníků hraje a pak už mi celý večer utekl jako voda. Náhrada M. Jankové, přestože neznámá, nezklamala. Děkuji Jitka

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.