Vysoké tóny na vysokých podpatcích – #prettyjourney vede přes Prahu

Poprvé jsem se s Pretty Yende setkal chvíli před tiskovou konferencí, která předcházela jejímu pražskému debutu v lednu 2014 (recenzi na koncert jsme přinesli zde). Když jsem ji vyzvedával v jejím hotelu a doprovázel do auta, nabídl jsem jí rámě, protože jinak by na svých vysokých podpatcích boj s kočičími hlavami na Malé Straně pravděpodobně prohrála. Přišla mi až nepřirozeně jemná a křehká a říkal jsem si, jak jen dokázala zdolat tu cestu, co má za sebou. Už je to více než dva roky zpátky. Její jméno znalo v té době jen zasvěcené publikum, ale všichni, kteří ji znali, se shodovali, že se zrodil fenomén. Její cesta je ovšem fenoménem sama o sobě. Je tak naprosto příznačné, že u svých příspěvků na sociálních sítích používá vždy hashtag #prettyjourney.

Po prvotních zkušenostech na operních pódiích začala objíždět pěvecké soutěže. „Všechny peníze, co jsem si vydělala, jsem investovala do cest na pěvecké soutěže. Jistěže to bylo podstatně nákladnější než se účastnit konkurzů na konkrétní role v divadlech, ale řekla jsem si: když pojedu na konkurz, možná se mi podaří zaujmout jednoho intendanta nebo režiséra. Když ale pojedu na soutěž, budu schopna oslovit a předvést se několika reprezentantům operních domů najedou. A i když nevyhraju, můžu tam někoho zaujmout. Třeba taky ne, ale byl to risk, do kterého jsem chtěla jít.“ Jak geniálně jednoduchá myšlenka mladé jihoafrické sopranistky, která se učila milovat hudbu ve svém chrámovém sboru. Reverzně však můžeme tímto způsobem nahlédnout i do myšlení intendantů operních domů, kteří zpravidla nečekají, kdo jim přijde na konkurz, ale své talenty – stejně jako scouti v ledním hokeji – aktivně vyhledávají. A kde? Právě na operních soutěžích!

Logika a snaha Pretty Yende záhy začala nést svoje ovoce. Vyhrávala jednu pěveckou soutěž za druhou, a když v roce 2011 vyhrála Operalii (jako první v historii soutěže vyhrála všechny tři ceny), otevřely se jí dveře tam, kde toužila být – záhy zpívala v La Scale a ostatní přední operní domy následovaly. Když jí byl v lednu 2013 Metropolitní operou nabídnut záskok za Ninu Machaidze v Rossiniho Hraběti Orym, navíc po boku Juana Diega Flóreze, nezaváhala (mimochodem v té době byl již její pražský debut dávno domluven). Její vstup na prkna Met – kdy při prvním výstupu na jeviště zakopla, je již legendou. „Víte, když se na to dívám zpětně, jsem ráda, že jsem se tam natáhla jak široká tak dlouhá. Měla jsem před tím tak strašnou trému, že jsem se bála, že správně neotevřu hrdlo. A tím pádem ze mě úplně všechno spadlo a já zpívala, jak jsem nejlépe uměla. Beztak si většina diváků, kteří jsou u dnešních operních režií zvyklí na ledajaké kousky, myslela, že to patří k interpretaci role (smích).“ Méně se ale ví, že nedlouho po této zkušenosti zaskakovala ve stejné roli za Cecilii Bartoli v Divadle na Vídeňce. „Byla-li jsem v Metropolitní nervózní, na Vídeňce jsem měla před očima doslova hrůzu. Publikum nepřišlo jen kvůli Adèle, přišlo hlavně kvůli Bartoli! Víte, co to je, zaskakovat za žijící legendu?!“

Od té doby se na její cestě událo mnohé. Mnoho hrabat ji svádělo jako Adèle i jako Rosinu; jako Lucia zešílela na nejednom jevišti a svým snem o nenaplněné lásce zmírala naposledy na prknech Metropolitní opery v náručí Romea – Stephena Costella (což je mimochodem ten tenor, kterého loni v lednu uvěznila sněhová bouře v New Yorku a na jeho pražském koncertu za něj zaskakoval Petr Nekoranec; informovali jsme zde).

V loňském roce vydané první sólové album s příznačným názvem Journey (Sony Classic) získalo nominaci International Opera Awards v kategorii Nahrávka – sólo recitál (výsledky budou vyhlášeny 7. května v londýnském Coliseu). To se od běžných operních CD liší především tím, že obsahuje menší množství operních scén (zato však daleko rozsáhlejších). Na CD se objevuje i árie O mie fedeli z opery Beatrice di Tenda, kterou Bellini napsal pro svou múzu Giudittu Pastu.

Opera, která měla premiéru v roce 1833 v Benátkách (není bez zajímavosti, že krátce poté byla uvedena i v Praze), se slávy předchozí Normy ani následujících Puritánů nikdy nedočkala a zhruba po čtyřiceti letech zmizela z operních jevišť. V naší době se o její nastudování zasloužila Joan Sutherland v roce 1961, a ač se od té doby role ujalo několik výjimečných koloraturních sopranistek, včetně Mirelly Freni a Edity Gruberové, o žádné výjimečné snaze operních domů o renesanci tohoto díla mluvit nemůžeme. „Zařadit árii z této opery jak na moje první CD, tak na program mého druhého pražského vystoupení byl můj nápad. Chovám k této opeře velice něžné city. V dnešním operním světě se hraje limitovaný počet belcantových titulů, které mají jakési privilegium být uváděny v nových a nových nastudováních; v jejich stínu z nějakého důvodu bohužel stojí jejich neméně půvabné příbuzné,“ vyznává se Pretty Yende. Na přímou otázku, zda snad má pro tuto roli konkrétní nabídku, však odpovídá vyhýbavě. Svět operního managementu je nekompromisní a pěvci společně s Járou Cimrmanem zřejmě nemohou ani naznačovat. Co ale naznačit může, je, že právě pracuje na svém druhém sólovém CD; foto z nahrávání před pár dny poslala svým fanouškům přes Instagram.

Na CD Journey se objevuje i „Květinový duet“ z Lakmé Léa Delibese (s Kate Aldrich), což je skladba, která v mladé Pretty navždy zlomila cestu bezpečné kariéry účetní a zavedla ji na nevyzpytatelnou cestu operních dobrodružství. O tom, že tato cesta pro ni byla ta pravá, se zas a znova přesvědčují operní posluchači po celém světě. Svůj obrázek si o ní pražské publikum udělá již za pár dní ve Smetanově síni Obecního domu. A mimochodem, na jejím prvním koncertu mě mimo krásného hlasu zaujaly i boty od Manola Blahnika na neuvěřitelně vysokém podpatku, které si pro tu příležitost ne právě malá Pretty Yende obula, a díky nimž se vyrovnala výšce Christophera Franklina na dirigentském pultíku. Ač ji už neohrožovala malostranská dlažba, jako muž jsem nechápal, jak se na takových botách vůbec udrží, natož jak dokáže zpívat! Po koncertu jsem se jí na to zeptal. „Miluji vysoké podpatky…,“ řekla mi s plachým úsměvem. „… nevím, možná je to jen v mé hlavě, ale přijde mi, že se na nich můžu trochu zaklonit a díky tomu získám silnější hlasovou oporu.“

Zda se na své cestě zastaví v Praze opět na vysokých podpatcích, nevím. O vysokých tónech veliké krásy ovšem nepochybuji!