Vzpomínání a smíření v pokoji nad Brnem

  1. 1
  2. 2
V pondělí jsme oslavili státním svátkem dvaasedmdesát let od konce největších barbarských jatek v dějinách lidstva – druhé světové války a o tři dny později, ve čtvrtek 11. května, byl v luxusních prostorách brněnského NEST Interiéru věnován večer obětem tohoto bezprecedentního krveprolití, a to ve formě vzpomínkového pořadu s názvem Domov je tam, daleko, daleko, daleko. Na tomto koncertu, za nímž stojí brněnský pěvec Jiří Miroslav Procházka, byl skrze židovskou meziválečnou a válečnou poezii, ale zejména prostřednictvím hudby čtyř významných židovských autorů, zločinně zavražděných v nacistických vyhlazovacích táborech, vzdán hold zcela zbytečně promarněným lidským životům, které tento svět pomocí své hudby dělaly lepším místem i ve chvílích, kdy veškerá naděje ve světlo humanity pohasla a kolem nich zbyla jen surová a temná beznaděj po boku nenávisti, jíž je schopen pouze člověk. Jako smíření se s naší minulostí zazněl ve druhé polovině koncertu ve světové premiéře melodram Jiřího Miroslava Procházky.
Domov je tam, daleko, daleko, daleko – Jiří Miroslav Procházka – Brno 11. 5. 2017 (foto © JoliFOTO)

Úvodního i průvodního slova se svým velice milým a uklidňujícím přednesem zhostil kněz a režisér Jan Hanák, jenž před každou kompozicí kromě věcných informací uvedl posluchače do vzpomínkového rozpoložení i recitací židovské poezie. Díky svému teologickému fundamentu mohl si však dovolit i lehce filozofické výlety.

Koncert zahájily Tři písně Hanse Krásy pro baryton, klarinet, violu a violoncello, jež měly premiéru v Terezíně v létě 1943, rok před jeho smrtí v osvětimské plynové komoře. Jiří Miroslav Procházka vykonal velice záslužnou činnost nejen organizací celého koncertu, ale zejména tím, že se zhostil role sólisty v téměř všech dílech, která ten večer zazněla.

K sametovému klarinetovému sólu Tomáše Krause, jež zahájilo první píseň s názvem Čtyřverší, se po chvíli přidalo violoncello a posléze i viola se zpěvem. Velmi působivé bylo prolínání zpěvu s violou, zatímco violoncello je doprovázelo drobným, ale zvučným pizzicatem. Za pozornost jistě stála i zvuková vyváženost instrumentálního tria, které i v silných dynamikách nepřehlušilo plný, ale přirozený projev Procházkův. Ve druhé větě, Vzrušení, byl zpěv opět prostupován tóny nástroje, tentokrát klarinetem. Právě v těchto místech (stejně jako v části předešlé) byla obdivuhodná zvuková symbióza barytonu s instrumenty, o čemž svědčí i výborná a promyšlená Krásova instrumentace, kdy vedle sebe použil nástroje/hlasovou polohu s podobnou barvou, která je velice příjemná pro poslech a jež se navzájem zvukově doplňuje. Výsledný účin byl tedy téměř jako vokální kvarteto, avšak se subtilní barevnou diferenciací jednotlivých hudebních nástrojů a lidského hlasu. Přátelé, poslední část Krásova písňového cyklu, měla velmi energický a zvučný začátek, ve kterém však opět bylo naprosto vše znamenitě zvukově vybalancováno. Za zmínku jistě stojí velmi exponovaný klarinet ve vrcholu této věty, který si však udržel technickou i výrazovou preciznost i přes určitou tektonickou komplikovanost.

Druhý písňový cyklus, který ten večer zazněl, s názvem Liederbuch des Hafis, zkomponoval ve dvacátých letech minulého století Viktor Ullmann. Jiří Miroslav Procházka se opět velice poutavě ujal zpěvu, zatímco ho hrou na klavír doplňoval Jiří Hrubý. Snad až kabaretní úvod první věty otevřel tento čtyřvětý písňový cyklus, tolik odlišný od toho předešlého. Obě složky, zpěv i klavír, byly velmi samostatné, avšak na druhou stranu i pozorné vůči sobě navzájem. Procházkův projev zněl velice přirozeně a nenuceně, bez jakékoliv námahy, a to i když se pohyboval ve velmi exponovaných pasážích, které by mohly svádět k určitému hlasovému presu. Ve druhé větě s názvem Opilý okouzlil klavírista posluchače svou pozorností vůči náhlým změnám nálad ve zpěvu, které velice bedlivě sledoval a vnímavou hrou podporoval. Třetí větu zahájily uklidňující septakordy klavíru, k nimž se po chvíli velmi ohleduplně připojil rozvážný a téměř nehybný zpěv. V bouřlivém provedení si klavírista i zpěvák pohrávali se subity. Ve vrcholu pak oba velice efektivně, plně a zejména provázaně přednášeli melodické předivo, které se nezastavitelně linulo jako rozbouřená řeka. Závěr reprízy pak odešel do ztracena v jemné a křehké klavírní dohře. V energické poslední větě Lob des Weines klavír, ačkoliv hrál naplno, opět přesně vystihl míru intenzity, kterou mohl vynaložit do forte, aniž by přehlušil zpěváka. Tato část pak končí mocným zvoláním za přispění mohutných akordů v klavíru. Navzdory zvukově plnému a vzrušenému charakteru této části si však Jiří Miroslav Procházka chytře střádal hlasové vyvrcholení až na samotný závěr kompozice.

Třívěté Trio pro smyčce Gideona Kleina, dokončené devět dní před jeho osudovou deportací do Osvětimi, proložilo písňové cykly první poloviny koncertu. Ačkoliv se trio ve složení Jiří Klecker (housle), Julian Veverica (viola) a Štěpán Švestka (violoncello) nedokázalo vyhnout řadě technických nepřesností, celkový výsledek byl velice působivý a prokázal, že je-li hudbě dán obsah vyvěrající ze samotného nitra duše, dokáže zakrýt i povrchové nedokonalosti. Ostinato v úvodu první věty se po nástupu violoncella velmi důmyslně transformovalo do moravské lidové písně, která, ačkoliv se jednalo o klasickou hudbu, nebyla žádným členem tria zbytečně patetizovaná a idealizovaná, nýbrž byla přednesena naprosto přirozeně.

Ve velice dojemném akordickém tématu nadcházejících variací druhé věty jako by Klein předvídal svou brzkou, tragickou a zbytečnou smrt daleko od domova. Nicméně po nástupu variací se charakter hudby mění o sto osmdesát stupňů a objevují se velmi energické pasáže, ne nepodobné hudbě Albana Berga. Tyto rázné úseky jsou však vždy prokládány náhlými vpády lehce sentimentálních pasáží. Ke konci této druhé věty stál za povšimnutí dynamický oblouk ansámblu, ve kterém housle a viola nad plným zvukem violoncella vyklenuly melodii do forte esspresiva, aby záhy pozvolně a přirozeně zeslabily, až odešly v tom nejtišším pianissimu.

Ve třetí větě se objevuje, podobně jako v části první, velmi lidový charakter kompozice, nyní spíše podobný Bartókovi nežli Bergovi, avšak se specifickou moravskou náturou. Ansámbl se opět znamenitě vyhýbal jakémukoliv zbytečnému patosu a moravskou melodiku přednášel velmi zemitě a živelně. Nekompromisní akcenty ve violoncellu podporovaly rurální charakter kompozice, zatímco v houslích a viole se objevovala melodie. Nevyumělkovaný, ale efektní závěr zcela vyhovoval lidovému charakteru celé skladby.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Domov je tam, daleko, daleko, daleko (Brno 11.5.2017)

[Total: 8    Average: 4.5/5]

Související články


Napsat komentář