Vzpomínka na Václava Rabase

Toto pondělí zemřel varhanní virtuos Václav Rabas, jedna z předních osobností české interpretační školy druhé poloviny dvacátého století. Měl jsem to štěstí, že jsem u něj mohl studovat na Konzervatoři Pardubice, a proto bude moje vzpomínka hlavně z pohledu jeho žáka.

Václav Rabas proslul zejména jako znamenitý varhaník, ale méně se již ví, že byl i vynikající klavírista. Na konzervatoři jsem byl jako varhaník téměř celé studium mj. jeho žákem právě v předmětu povinný klavír. V tomto předmětu byl velice systematický a začátek výuky směřoval ke zvládnutí technické stránky. Velmi dbal na postavení ruky a postupně se pod jeho vedením procházela Kurzova klavírní škola, kterou Rabas sám prošel na Pražské konzervatoři u profesora Evžena Marečka (na něhož velice rád vzpomínal – stejně jako na všechny své učitele). Díky tomu, že prošel Kurzovou školou, byl Rabas technicky vynikajícím hráčem a své studenty, pokud je měl na povinný klavír, vedl právě touto cestou. Na hodinách se pak začínalo s hrou Smetanových jednodušších skladeb, na nichž Rabas ukazoval nejen technickou problematiku, ale zejména se soustředil na výrazovou stránku. Poté se postupně přecházelo ke složitějším skladbám a vrcholem byly po několika letech Chopinovy etudy, které Rabas sám ovládal. Nedílnou součástí hodin byly i ukázky jeho pojetí, kdy sedl k nástroji a zahrál dané místo, což mělo většinou na studenty silné motivační účinky.Jako student jsem měl z jeho osoby obrovský respekt. Rabas byl jako pedagog velice náročný a přísný, ale dokázal svou osobností doslova strhnout k nadprůměrným výkonům. Jeho jednání bylo mnohdy velmi spontánní a často i nekompromisní, čímž dokázal popudit řadu lidí. Vyžadoval rovněž maximální přípravu a vynikající výsledky i na běžné hodině každý týden. Tyto nároky uplatňoval na své studenty, ale hlavně sám na sebe.

Během mého studia jsem také Václavu Rabasovi pravidelně registroval a obracel noty na koncertech. Díky tomu jsem mohl sledovat jeho umění nejen na vystoupeních a v hodinách, ale i na zkouškách se sólisty či orchestrem. Během koncertů, ale i zkoušek, byl maximálně profesionální a dbal na vysokou úroveň každé interpretace. Jeho nejčastějšími uměleckými partnery byla sopranistka Jana Jonášová a trumpetista Miroslav Kejmar, ale doprovázel i jiné interprety – například na slavnostní inauguraci nových varhan v Sukově síni Domu hudby v Pardubicích v roce 2004 mj. mistra Josefa Suka, kterého přizval k této příležitosti.

Na konzervatoři Václav Rabas také vyučoval kromě varhan a povinného klavíru předmět doprovod a korepetice, kde byl hlavní náplní doprovod Dvořákových Biblických písní, které interpretoval celý život a studentům na nich ukazoval možnosti, jak interpretovat Dvořákův zápis. Nejen při interpretaci těchto písní dbal na prokreslení nejmenších detailů, výsledný zvuk dané melodie, doprovodu, ale i celé plochy a celku.

Jeho doménou byla zejména schopnost interpretačně vystavět větší celky. To uplatňoval jak u drobných skladbiček, tak i u nejrozměrnějších a nejnáročnějších varhanních děl. Z řady kritik jeho koncertů se dozvídáme, že z něj sálala přirozená muzikalita. Toto tvrzení může potvrdit každý, kdo Rabase znal. Ostatně sám o sobě tvrdil, že je naturálním muzikantem. V součinnosti s dokonalou technikou, zvukovou představivostí a výstavbou celé skladby, byla jeho interpretace právem vysoce ceněna. Vždy byl ale u něj na prvním místě obsah díla, který se snažil předat posluchači a kterému přizpůsobil i svou virtuozitu.

Jeho velkou zálibou byla soudobá hudba, především ta česká. Premiéroval řadu soudobých skladeb a zejména v zahraničí propagoval odkaz současných českých skladatelů. V tomto ohledu byl velkým patriotem. Tento patriotismus směřoval i k rodnému kraji, zejména pak k Pardubicím, kde bydlel. V tomto městě podněcoval od mládí hudební dění, které dokázal pozvednout na vysokou úroveň.Václav Rabas byl v minulosti činný i jako předlistopadový politik. Toto jeho působení nemůžu vzhledem ke svému věku plně zhodnotit, protože jsem Rabase poznal osobně až během mého studia na konzervatoři přibližně před patnácti lety. Po hudební stránce mi ale dal hodně a v mnoha ohledech až s odstupem času doceňuji jeho pedagogické a interpretační mistrovství.

Foto archiv/MHF F. L. Věka