Vzpomínka na Wagnera v Divadle na Vídeňce roku 1863

Roku 1862 přijel Richard Wagner do Vídně, aby ve Dvorní opeře nastudoval svého Tristana. Celý podnik však po 77 zkouškách ztroskotal. Představitelka Isoldy Luisa Dustmann se s postupem úmorných korepetic začala skladateli téměř vyhýbat a tenorista z Čech Alois Ander, Wagnerem obdivovaný první vídeňský Lohengrin, stál už na konci nejen pěveckých, nýbrž také životních sil (Ander roku 1864 zemřel a Tristana se Vídeň dočkala až roku 1883). Pobytu ve Vídni chtěl přesto Wagner využít – propagačně, a také aby získal nějaké peníze, kterých měl notorický nedostatek. „Doufal jsem, že předvedením úryvků ze svých děl, která Vídeň ještě neslyšela, něco získám. Chtěl jsem svým tajným protivníkům ukázat, že znám také jiný způsob, jak se dostat se svou hudbou k publiku.“ Rozhodl se k uspořádání tří koncertů na přelomu roku, pro něž upravil dva „úryvky ze Zlata Rýna, po dvou z Valkýry a z Mistrů pěvců“. S rozpisy partů mu pomáhali přátelé Peter Cornelius, Wendelin Weissheimer a Carl Tausig, jenž „doporučil také Brahmse, který prý – ačkoli je už dost slavný – rád pomůže také. Přidělil jsem mu úryvek z Mistrů pěvců.“ Tak Wagner píše o přípravách koncertů ve své autobiografii a najdeme o nich zprávy i v jeho korespondenci. Kromě úprav instrumentace, dokomponování instrodukcí, meziher a doher se po zkušenosti s prvním koncertem rozhodl zlepšit i akustické poměry Divadla Na Vídeňce prostřednictvím akustické stěny, jíž se nejprve vzdal kvůli finančním nákladům. První koncert se konal 26. prosince 1862 a „vzdor velmi slušné návštěvě nepřinesl víc než neobyčejné výdaje a velké starosti, které vyvolal špatný dojem z orchestrálního zvuku.“ Při druhém koncertu, 1. ledna 1863, „se díky akustické stěně zlepšila akustika prostoru a výkon orchestru měl vynikající účinek“, ale „hlediště bylo neobyčejně slabě obsazeno“. Třetí koncert byl opět plný a „zažil jsem krásný důkaz velkého smyslu vídeňského publika pro hudbu.“ Ovšem, jak Wagner přiznává, finanční efekt se nedostavil, naopak vzrostlo jeho zadlužení.Tyto tři Wagnerovy vídeňské koncerty se po 150 letech a zároveň v roce Wagnerova dvojitého jubilea rozhodlo Divadlo na Vídeňce připomenout. Nejednalo se o věrnou repliku, ani nemohlo, neboť Wagnerovy tehdejší party nejsou v úplnosti zachované. Ani program nebyl respektován doslovně. Můj hlavní dojem se však podobal Wagnerovu dojmu z prvního koncertu před půldruhým stoletím, a tím byl „špatný dojem z orchestrálního zvuku“. Pro koncert byl získán orchestr Les Musiciens du Louvre Grenoble s Marcem Minkowskim, tedy těleso, které „probouzí k novému životu repertoár baroka, klasicismu a romantismu na původních nástrojích“. To je však v případě jako je Wagner problematická záležitost (a nejen v případě Wagner – připomeňme zuřivé diskuse po Norringtonově provedené Mé vlasti na Pražském jaru 1996). Wagner byl vizionář a v mnoha směrech viděl dál než mu jeho doba nabízela, jinak by nezkoušel akustické stěny, neponořoval orchestr v Bayreuthu, nevymýšlel nové nástroje, nezkoušel jejich nové kombinace, neměnil rozsazení orchestru a nezvětšoval jeho obsazení. Výsledný zvuk nabídl naprosto nevyvážené proporce mezi jednotlivými sekcemi, v nichž vládly brutální žestě a naprosto scházely svítivé smyčce, pryč bylo plynulé rozvíjení melodických témat a zmizela barevnost. Úvodní Faustovská předehra je strukturně roztříštěné dílo samo o sobě a jeho volba nebyla nejšťastnější, tady z něj zbyly jen myšlenkově nesouvisející úseky (ve Vídni před 150 lety nezazněla, zato ji Wagner uvedl na svém koncertě 8. února 1863 v Praze, jehož program byl jinak podobný s vídeňským). V předehrách k Mistrům pěvcům a Tannhäuserovi  zanikaly ústřední melodie ve změti doprovodných hlasů. Jízda valkýr připomínala promenádní koncert špatného lázeňského orchestru. Máme dnes zkrátka jiné uši a Wagner měl možná spíš už ty naše. Zvukový obraz, jaký poskytují dnešní možnosti, se nedá jen tak beze všeho zúžit podle sebelépe promyšlených představ o tom, jak snad zněly jeho partitury v uplynulých dobách. Příčina však byla nejspíš i jinde. Podle dobových zpráv dal tehdy Wagner dohromady 103 hudebníků. Každopádně od něj samého víme, že sehnal po Vídni šest harf. Tady byla harfa jedna a hudebníků 85. To by ještě nevadilo, zato nepoměr v obsazení sekcí ano. A když se snad věc i trochu podcení? Oproti původně ohlášenému programu přidal dirigent předehru ke Zlatu Rýna. Ať už je Wagnerova vzpomínka na to, že jej tato hudba napadla, když unavený usínal a měl pocit že se noří do vodních vln, pravdivá, nebo to od něj dobře vymyšlené, znělo tady místo Wagnerem vytoužené představy propadání do vody školácké cvičení rozložených akordů, nadto se spoustou kiksů v žestích. Sólisté Endrik Wotrich a loni z Bayreuthu „vyhoštěný“ Evgeny Nikitin odzpívali slušně své party, nic víc, ale víc snad ani z „očesaného“ finále 1. dějství Valkýry a Wotanova rozloučení za těchto podmínek dostat nelze. Několik nadšenců sice po každém čísle vyvolávalo „bravo“, ale já si po návratu domů pustila nahrávku Ringu Georga Soltiho.

Hodnocení autorky recenze: 50 % 

„Wagner 1863“
Dirigent: Marc Minkowski
Pogner, Wotan – Evgeny Nikitin
Siegmund – Endrik Wotrich
Les Musiciens du Louvre Grenoble
5. ledna 2013 Theater an der Wien Vídeň

program:
Richard Wagner:
– Faustovská předehra
– Mistři pěvci norimberští
     – předehra
…..- Pognerova promluva
– Tannhäuser
     – předehra
– Zlato Rýna
     – předehra
– Valkýra
     – Siegmundova milostná píseň
     – Jízda valkýr
     – Wotanovo rozloučení a Kouzlo ohně

www.theater-wien.at