Vzpomínky na dámu, která ve svém životě mnoho znamenala a mnoho vykonala

Odchod Evy Herrmannové v zimě tohoto roku, jakkoliv očekáváný, byl bolestný a smutný nejen pro její rodinu, ale myslím pro všechny, kteří ji znali. Neuvěřitelný příběh jejího života, příběh Česka dvacátého století, vydá na obšírnou úvahu a obšírnou vzpomínku. Já bych se rád omezil na to, co Eva Herrmannová znamenala pro mne a moje přátele, když jsem ji poznal začátkem devadesátých let jako šéfku Opery Národního divadla, první po listopadu 1989.
Eva Herrmannová (zdroj kampocesku.cz)

 

Naše paní Eva Herrmannová

Připomeňme si základní fakta. Eva se narodila ve slezsko-rakouské rodině. Její mateřštinou byla němčina, od útlého věku ji vychovávala česká chůva. Dětství strávila v Opavě, tehdy kvetoucím městě, ve kterém se protínala kultura slezská, česká, německá a židovská. Její otec byl bohatý obchodník a Eva prožívala dětství v blahobytu, hojnosti, obklopená láskou a péčí svých rodičů. To všechno se mělo strašlivě a radikálně změnit s příchodem Němců a s počátkem německé okupace a válečných událostí. Eva byla jednoho dne maminkou odvezena do Prahy a po dvou dnech strávených v cukrárnách a v dobrých restauracích ji maminka odvedla na nádraží Praha-Bubny, kde Eva nastoupila do transportu, který ji odvezl do Terezína. Maminka odmítla opustit židovského manžela a toto byla nelidská cena, kterou nacisté v této a mnoha jiných rodinách předepsali. Eva Terezín přežila a vrátila se do Opavy.

Eva Herrmannová (foto archiv)

Pak už byl její život víceméně normální. Studovala hudební vědu, šťastně se vdala a porodila dceru Sašu a syna Michala. Její láskou se stalo divadlo a především opera. Se svobodným duchem, vkusem a zvědavostí se od padesátých let zajímala o revoluční vývoj divadla, který se týkal zejména operní režie. S tehdejšími omezenými možnostmi to byly především inscenace Waltera Felsensteina a další důležité umělecké počiny, které z opery jakožto žánru strnulého a dramaticky jen částečně vyvinutého učinily ve druhé polovině dvacátého století opravdové drama s možností výkladu a s možností a svobodou volby tvůrců inscenace, jak dílo vyložit, aby bylo současnému divákovi srozumitelné nebo přitažlivé. Tohle se zřejmě stalo hlavním zájmem a zároveň i krédem Evy v pozdějších letech.

Poznal jsem ji jednoho večera v opeře, myslím, že to bylo při představení Bohémy, kterou tehdy dirigoval Oliver Dohnányi a v níž excelovali její milí pěvci, které do Národního divadla přivedla.  Byla to silná generace v čele s Natalií Melnik, Helenou Kaupovou a tenoristou Valentinem Prolatem. Eva Herrmannová byla elegantní, navýsost kultivovaně vystupující dáma, která ale byla zároveň bezprostřední, velice laskavá a pro mě v ten okamžik byla opravdu paní operou. Což nebyl jenom můj osobní pocit, ale byl to dojem mnoha mých přátel, které jsem posléze s Evou seznámil a do divadla je vlastně díky ní přivedl.

Eva Herrmannová (foto archiv)

Eva velmi stála o to, aby se Národní divadlo a jeho opera staly z provinční a do sebe zahleděné konzervativní scény opravdu moderním divadlem. Při plnění tohoto úkolu byla neústupná, dá se říci, že riskovala, a riskovala hodně. Neměla jenom samé obdivovatele, ale měla i mnoho nepřátel, mezi které patřily i významné autority a také bardové tehdejšího Národního divadla a operní scény vůbec. Já jsem její odvahu a neústupnost velmi obdivoval a vždycky jsem si říkal, že je to asi tím, co všechno prožila. Když za sebou někdo má Terezín, tak se asi už jen tak něčeho nezalekne. Bylo to ale určitě i tím, že Eva měla vedle noblesy a křehkosti veliký charakter a odvahu, kterou její tehdejší pozice velice vyžadovala. Pamatuji si živě na skandál s Figarovou svatbou, kterou režíroval její oblíbený režisér Jaroslav Chundela, tehdy působící v Německu. V jeho inscenaci byly explicitní narážky na otevřené erotické motivy. Pamatuji se, jaké zděšení to tehdy vyvolalo mezi fandy Evy Herrmannové v čele s ministrem kultury Pavlem Tigridem, jakkoliv jinak liberálními. I to Eva statečně ustála a byla přesvědčena, že Chundela má právo vyjádřit svůj umělecký názor.

Poté, co odešla z funkce šéfky Opery, ve které se více než osvědčila, jsme společně založili Kruh přátel opery Národního divadla. Eva zůstala dlouho činná při propagaci opery v kroužku přátel, jenž kolem ní vznikl a obsahoval několik generací. Stala se pro mnoho lidí vzorem. Nejen pro svou kultivovanost a vzdělanost, ale právě pro svůj charakter, tvrdohlavost a pevné názory.

Eva Herrmannová pro mě zůstane vždy spjatá s Operou Národního divadla, s úsilím a kvasem, který přinášela devadesátá léta minulého století ve snaze vytvořit v Praze důstojný operní a divadelní stánek.

Eva Herrmannová s autorem vzpomínky (zdroj archiv autora)

 

Autor je prezidentem nadačního fondu Bohemian Heritage Fund

Související články


Napsat komentář

Reklama