Wagnerův Holanďan v Semperově opeře v novém obsazení

  1. 1
  2. 2

V sobotu 17. května se po několikaměsíční pauze vrátila na jeviště Semperoper v Drážďanech téměř rok stará inscenace Bludného Holanďana, tentokrát s poněkud pozměněným obsazením. O loňské premiéře jsme se již mohli dočíst na portále Opery Plus v článku Pavla Horníka (dostupné zde), dovolím si tedy tento text pouze doplnit o několik vesměs osobních dojmů z letošní první květnové reprízy.Pokud jde o režii, nechci opakovat zevrubný popis Pavla Horníka a nehodlám ani spekulativně hledat skrytý smysl jednotlivých scén. Zřetelný feministický akcent je zde nepřehlédnutelný: Senta místo smrti volí osvobození se z okovů „předurčenosti“ – zpřetrhá vazby „domova“, sbalí si kufr a odchází. Najít takovouto výkladovou symboliku v dané narativní lince (vykoupení Holanďana čistou láskou) je jistě z hlediska osobní reflexe režisérky Florentine Klepper legitimní, nicméně dle mého soudu, vzhledem k archetypálnímu charakteru příběhu, je tento záměr k dílu necitlivě naroubovaný a interpretačně nevhodně dominující. O pokoře k Wagnerovu dílu či alespoň ke křehkosti a intimitě dějové linky zde nemůže být ani řeči; hudebně-dramatické dílo se zdá být pouze prostředkem k veřejné proklamaci obecné feministicko-ideologické šablony. Záměr režisérky tedy nepřináší divákům nic nového – jedná se o v minulosti do omrzení omílané téma, které je již na poli současného dramatického umění vyčpělé a do kořenů „vytěžené“. Mimo jiné se mi opravdu hodně nelíbila propagandisticky laděná internátně-reprodukční scéna ženského sboru na začátku druhého jednání. Její smysl v rámci ideologické výpovědní symboliky chápu, ale zařazení této scény do dějového i hudebního proudu mi připadá nevhodné, a to i v rámci „leitmotivické“ provázanosti (z hlediska kladného i záporného „komentáře“) Gesamtkunstwerku. Negativní dojem z chladného a konstruktivistického režijního pojetí nezachránila ani prostorově velmi zdařilá scéna (Martina Segna), barevně efektně koncipované kostýmy (Anna Sofie Tuma) a funkčně bezchybná práce světel (Bernd Purkrabek) nápaditě dotvářející prostorový akcent jevištní stavby. Pokud mne něco vysloveně scénicky zaujalo, byl to úvodní obraz v předehře, kde pomocí světel a videa (Bastian Trieb) byl na průsvitné oponě vytvořen prostorově efektní a reálný obraz pošmourné krajiny pobřeží s poletujícími ptáky: opravdu skvělá ukázka moderního jevištně-výtvarného vidění. Velkým zklamáním pro mne byl i dirigent Constantin Trinks. Předehra byla nasazena v neobvykle vysokém tempu, což by asi nebylo na škodu, pokud by byl dodržen rámec emoční výstavby tohoto velmi populárního hudebního „kusu“. Bohužel orchestr hrál pod Trinksovým vedením bez jakéhokoli citového zaujetí, rozdílnosti jednotlivých výrazově odlišných ploch byly nekompromisně smazány a ani objevení vylehčeného motivu „děvčat“ neinspirovalo dirigenta k jakékoli změně v dynamicky téměř neodlišeném „hrnutí“ hudební „masy“. Orchestr pod jeho vedením byl zřetelně nesoustředěný a nekompaktní. Místy se projevovala i značná intonační labilita: například dřevěná harmonie byla velice rozladěná a úplně intonačně „jinde“ než žestě – což byl handicap, který provázel celé první jednání. Tragický byl anglický roh, který byl rozladěný sám o sobě (jeden tón vysoko, druhý nízko…). Ani pověstné drážďanské lesní rohy nebyly příliš ve formě – opravdu škoda, takto jsem ještě (jindy příkladný a skvěle sehraný) orchestr drážďanské opery neslyšel. Ovšem při pohledu na neinspirativní projev dirigenta bych hráčům příliš vinu nedával…Rozebírat výkony pěvců, kteří zpívali v již recenzované premiéře, nebudu: s hodnocením Pavla Horníka souhlasím, omezím se tedy pouze na jejich vyjmenování: Senta – Marjorie Owens, Daland – Georg Zeppenfeld, Mary – Christa Mayer (standardně stále skvělá, neuvěřitelné!), Steuermann – Simeon Esper. Erika zpíval původně obsazený, ale na premiéře z důvodu indispozice nezpívající jihokorejský sedmatřicetiletý tenorista Wookyung Kim. Jeho pěvecký i herecký projev mne uchvátil svou přirozeností a čistotou projevu po všech stránkách. Konečně jsem neslyšel Erika v podání pěvce drtícího dramatickým hlasem kulisy, ale vnímal jsem ho jako obyčejného zamilovaného mysliveckého hocha oscilujícího mezi touhou a strachem o svou milou – vše bez jakéhokoli hereckého i pěveckého přepětí, opravdu skvělé. A potvrdil se mi můj doposud pouze v latentní rovině vnímaný pocit, že zdravý lyrický mladý hlas sluší této roli mnohem více nežli dramatická a mnohdy silově přeexponovaná interpretace. Projev tohoto mladého tenoristy byl pro mne nejhodnotnějším vjemem z představení a udělal mi opravdu velkou radost.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Der fliegende Holländer (Semperoper Drážďany)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář