Wozzeck, krvavá opera Albana Berga

Jiří Srstka, 27.11.2009 1:00

Opera Wozzeck (do češtiny je název opery přepisován nesprávně jako Vojcek) je jedním z stěžejních děl operní literatury dvacátého století. Přes tento fakt se Wozzeck nehraje právě často a traduje se, že tento opus nemají ředitelé operních domů příliš rádi. Přináší totiž většinou jenom problémy. Nemá přestávku, hraje se tedy vcelku a trvá přibližně sto minut, těžko se zkouší a sehrát orchestr sám o sobě a poté pak se zpěváky a sborem, je nadlidský úkol.

Innsbruck – režie G.Horres

Diváci odcházejí většinou šokováni s pocitem hrůzy a s tím, že nevědí, co si mají o tomto titulu myslet. S každou přibývající reprízou jich většinou (ne vždy) ubývá. Není divu. V orchestřišti sedí přes sto orchestrálních hudebníků (pokud se tam vejdou), každý si hraje svůj vlastní part, který není totožný s notami těch ostatních, i když jde o stejný nástroj, linoucí se hudba působí jako velký ještěr, který se pomalu pohybuje dopředu, a o melodičnosti se vůbec nedá hovořit.

Lucern – režie R.Wilson

Každá část opery je Bergem psána v určité hudební formě. Wozzeck tak začíná suitou, pokračuje rapsodií, vojenským pochodem a ukolébavkou, passacagliou, sonátou, et cetera, et cetera. Divák a posluchač zároveň toto přesné formální uchopení jednotlivých částí opery však sám nerozpozná, ale dočte se o něm v programu. Koneckonců Alban Berg to tak chtěl. Nicméně přes shora uvedené z orchestřiště a z jeviště proudí jakési zvláštní objemné emoce, spojené s temným naturalismem, drásavostí, možná i dekadencí, a všem je tak divně u srdce.

Brusel – režie D.Freeman

I opeře Wozzeck kraluje příběh, neodpojitelný od hudby. Stručně řečeno jde o to, že nájemný voják Wozzeck je hrůzně sevřen do reality své doby, žije a vydělává jak se dá. Vyjma své vlastní „profese“ působí ještě jako holič a subjekt lékařských experimentů, a to také proto, aby mohl živit svou milenku Marii, se kterou má dítě. Ta mu ovšem občas zahne, zvláště pak s fešným oficírem, jenž je nadřízenou šarží vojáka Wozzecka. Ten ze žárlivosti a z pocitu bezvýchodnosti podřeže Marii svým vlastním nožem, jsa předtím i potom vláčen vidinami o prýštící krvi. Aniž je jeho čin odhalen, Wozzeck pronásledován vlastním svědomím spáchá sebevraždu či vraždu na sobě tak, že myje pomyslný smrtící nůž od krve v rybníce a dojde tak daleko od břehu, až ve vodní hloubce utone. Opera končí zpěvem malého syna Marie a Wozzecka v okamžiku, kdy mu kamarádi řeknou, že jeho matka byla nalezena zavražděná. Synek rajtující na malém dřevěném koníku zpívá: “Hop,hop. Hop,hop. Hop,hop!“

Antverpy – režie G.Joosten

Další úryvky z libreta, demonstrující alespoň přibližně atmosféru opery, mohou být kupříkladu tyto.
Wozzeck: „Zem někdy je tak řeřavá, že peklo se zdá jako z ledu.“
nebo
Doktor: „To sténá, jakoby umíral člověk. Někdo se topí, příšerné! Měsíc rudý, mlha šerá“.
či
Wozzeck: „Věř, že tady straší. Všimni si pruhu světla tam, kde je pažit, kde se tolik hub urodí? Lebka koulí se tam. Za ježka ji kdosi měl, pak ji zvedl z trávy. Tři noci a dny přečkal jen, potom na prkně v rakvi ležel.“

Altenburg – režie M.Oldag

Alban Berg skládal operu jedenáct a půl roku. Nesložil „jen“ hudbu, ale zpracoval, upravil a dopsal do podoby libreta i původní text Georga Büchnera, jenž byl torzem. Po koncertním uvedení úryvků z opery v roce 1924 následovala stejně tak bouře nadšení, jako hlasité projevy nevole.

Mnichov – režie A.Kriegenburg

Světová premiéra se odehrála 14.12.1925 v berlínské Staatsoper pod taktovkou Ericha Kleibera. Již při generální zkoušce došlo k hlasitým protestům, stejně tak při premiéře. Uvedení opery se stalo oblíbeným předmětem útoků nejen nejrůznějších žurnalistů, ale všech, kteří si osobovali právo o opeře mluvit. A nebylo jich málo. Alban Berg byl osočen z otrávení tradice německé hudby a z toho, že podvádí jak publikum, tak hudebníky – operu vlastně nejde nastudovat! Předmětem kritiky byla však nejen hudba, ale i traktovaný příběh, který byl dle Berga vyzněním schizmatický, a to jak revoluční, tak reakcionářský.

Meiningen – režie K.Rak

Dalším operním domem, kde byl „Wozzeck“ uveden (na rozdíl od mnoha německých divadel, jež upustily od uvedení díla kvůli skandálu v Berlíně) bylo Národní divadlo v Praze, a to 11.11.1926 v hudebním nastudování Otakara Ostrčila a v režii Ferdinanda Pujmana. Berlínská historie se opakovala, i když v českém provedení. Inscenace se stala terčem odporu jak části odborné veřejnosti, tak laického obecenstva. Hned po premiéře – vedle bulvárních odsudků – tak protestovalo proti jejímu dalšímu uvádění šest stálých abonentů včetně pražského primátora, jehož náměstek Vaněk bohužel zesnul v průběhu premiéry. Při druhé repríze (třetím představení) opery pak řvoucí galerie přehlušily tok inscenace schválně rušivým skandováním tak, že ředitel nařídil představení předčasně ukončit. Tisk prohlásil incident za spontánní projev rozhořčeného obecenstva, následující reprízy byly odvolány a zemský správní výbor další provozování opery zakázal. Nepomohly ani protesty různých petičních spolků za účasti takových umělců, jako kupříkladu Aloise Háby, E. F. Buriana či Vítězslava Nezvala. Inscenace již obnovena nebyla a vrátila se zpět na scénu Národního divadla až v roce 1959 (!).

Národní divadlo Praha 1926 – režie F.Pujman – E.Pollert (Doktor)

Absurditou osudu zůstává, že největší úspěch opera v počátcích jejího uvádění sklidila při své třetí premiéře, a to roku 1927 v Petrohradě, kdy byla sovětskými kritiky prohlášena za bolševické dílo. Alban Berg byl berlínské, pražské i petrohradské premiéře svého díla osobně přítomen. Hráz s uváděním opery se protrhla až v roce 1929, kdy při dalším uvedení opery v Německu (Oldenburg) bylo nad slunce jasné, že nejde o skandální pomíjející humbuk, ale o strhující, byť v té době modernistické dílo, a Wozzeck se začal inscenovat pravidelně. A tak byl předveden i roku 1930 v Bergově rodném městě Vídni.

Národní divadlo Praha 1926 – režie F.Pujman – M.Veselá (Mařka)

Na celé záležitosti by nebylo koneckonců nic tak pozoruhodného, kdyby se kromě historicky společenských okolností, existujících v druhé desítce minulého století, nesnoubila svým způsobem pozoruhodně dekadentní syrovost opery, hraničící až s chorobným naturalismem, se životními osudy autorů díla. Správně se často podotýká, že koneckonců životy autorů nemusí mít nic společného s jejich díly, a že výklad jejich díla nemá být s jejich osudy spojován, nicméně v případě Wozzecka nejde ani tak o výklad prizmatem životních příběhů jeho tvůrců, jako spíše o spojitost zvláštnosti života autorů se samotnou podivností opery Wozzeck. Jakoby se červená niť, či spíše prokletí, táhlo celou historií opery.

Národní divadlo Praha 1926 – režie F.Pujman – V.Novák (Vojcek)

A ta nezačala kompozicí či premiérou opery Wozzeck, ale skutečným příběhem existující osoby jménem Vojcek (v tomto případě český překlad jména odpovídá německému ekvivalentu Woyzeck), kterým se George Büchner inspiroval, a to již 3.ledna 1780, kdy se Vojcek narodil jako syn vlásenkáře. Tento Vojcek také ze žárlivosti ubodal svou milenku 21.června 1821, byl uvězněn, souzen, existovaly pochyby o jeho příčetnosti, avšak 27.srpna 1824 ho veřejně popravili v Lipsku. Tedy žádná sebevražda. Takový bulvární a obyčejný námět, že? George Büchner se narodil 17. října 1813, tedy ve stejném roce jako Richard Wagner, a v době popravy Vojcka mu bylo 11 let. Vystudoval medicínu, biologii a filozofii, v odborné kariéře ho proslavila vědecká práce „O nervovém ústrojí parmy“. V Curychu pak přednášel na univerzitě v oboru srovnávací anatomie ryb a obojživelníků, specializoval se také na lebeční nervstvo. 19.února 1837, tedy ve svých 24 letech, zemřel na nákazu tyfem a v jeho pozůstalosti byly nalezeny fragmenty hry, sestávající ze tří rukopisů, které na sebe nijak nenavazovaly, a které byly prazárodkem dramatu Woyzcek. Tyto fragmenty po mnoha letech nesmyslně zkompiloval a doplnil velice nepřesně Karl Emil Franzos. Jeho verze pak byla podkladem pro práci Albana Berga na vlastním libretu opery Wozzeck.

Národní divadlo Praha 2001 – režie D.Radok

Alban Berg se narodil ve Vídni 9.února 1885, tedy 72 let po narození Georga Büchnera a 48 let po jeho smrti. Propadl u maturity a nejen z tohoto důvodu se pokusil o sebevraždu. Po opožděném složení maturity se stal účetním praktikantem. Navštěvoval též přednášky na právnické fakultě. Od mládí trpěl chronickým astmatem. Přes tento fakt narukoval v roce 1915 do první světové války, kde byl několikrát raněn. Živil se především hudební publicistikou a ostře vystupoval proti rodící se německé a rakouské národně socialistické politice. V září 1935 si prokousl nežit na rtu a dostal otravu krve, které na Štědrý večer, tedy 24.12.1935, ve svých 50 letech podlehl. Kromě dokončeného Wozzecka po něm zůstalo torzo opery Lulu, složené na stejnojmennou hru Franze Wedekinda. Žádnou jinou další operu nezkomponoval.

Národní divadlo Praha 2001 – režie D.Radok – M.Jupither (Wozzeck)

O opeře Wozzeck se po pravdě řečeno víc píše a víc mluví, než se hraje a poslouchá. Je to tak trochu jako s Ulyssem od Jamese Joyce, kterého bylo sice prodáno po celém světě statisíce či miliónů výtisků, ale skoro nikdo ho nedočetl do konce. Svědčí o tom i počty provedení Wozzecka v Národním divadle v Praze. V roce 1925 byl uveden dvakrát, pokud nepočítáme třetí předčasně ukončenou reprízu, v roce 1959 až 1960 jedenáctkrát a v roce 2001 čtyřikrát. Tedy všehovšudy zazněl Wozzcek v Praze dosud v 17 představeních. Na stěžejní dílo operní literatury 20. století žádný velký výkon, není-liž pravda?