Yannick Nézet-Séguin se svým orchestrem oslavoval

Václav Tom Šlajer, 19.04.2011 0:01

Letošní deštivá a studená Květná neděle byla pro L’Orchestre Métropolitain (L’OM) mimořádná hned z několika důvodů: Především se v tento den uskutečnil zcela poslední koncert tohoto tělesa v Salle Wilfrid Pelletier na Places des arts. Od podzimu se totiž už budou koncerty konat v novém sále, na jehož dokončení se velmi intenzivně nyní pracuje. Nedělní koncert L’OM byl současně koncertem závěrečným v jeho 30.sezoně, kdy už dvanáct let hraje pod vedením Yannicka Nézet-Séguina (1975), o kterém tady v Montrealu už dávno všichni běžně mluví jako o Yannickovi.

Tento mladý a charizmatický dirigent se dostal do čela montrealského symfonického orchestru ve věku pouhých čtyřiadvaceti let.

„Stalo se něco zcela nečekaného, můj sen se stal realitou, dostal jsem možnost naučit se dirigovat přímo za pultem, což se mnohým mladým dirigentům jen těžko poštěstí“, řekl o svých prvních letech u L´OM sám Yannick Nézet-Séguin. Jean Paquin, jeden ze zakládajících členů L´OM, zaznamenal za tu dobu „významný kvalitativní posun, kdy orchestr nahrál několik kritikou příznivě oceněných děl, kdy hodně místních hudebníků dostalo příležitost se profesionálně vyvinout, a kdy v hledišti přibývalo stále víc a víc mladých návštěvníků“.

Odpolední nejnovější koncert L´OM začal poněkud neobvykle. K již usazenému orchestru se přidalo i se svými nástroji několik desítek žáků jedné zdejší hudební školy. Sám Yannick přiběhl mezi posledními a měl na sobě stejně divoce barevné tričko, jako oni studenti. Všichni společně pak začali hrát jakousi jazzovou verzi Ódy na radost, do které moderátor četl krátkou historii L´OM.

Obvyklý úvod před samotným koncertem pak Yannick – už převlečený do černé košile a kalhot – pronesl sám, tentokrát jen francouzsky, ale o to srdečněji. Koncert mohl začít.

Tři desetiletí L´OM byla připomenuta třemi skladbami quebeckých autorů, každé desetiletí jednou. V Montrealu narozený Claude Vivier (1948-1983) neměl jako adoptované dítě lehký život, a to od začátku až do svého tragického konce. Odjel do Paříže pracovat na svojí opeře, věnované smrti Petra Iljiče Čajkovského (který sám zemřel za pohnutých okolností). V Paříži byl Vivier ubodán k smrti jakýmsi mladíkem, svým údajným milencem s kriminální minulostí. Melodie jeho třináctiminutové skladby Orion (1979) pracuje se sedmi odlišnými motivy, zastupujícími sedm hvězd tohoto souhvězdí.

Ve videoukázce si můžete povšimnout, že jeden z hráčů na bicí nástroje několik vteřin také zpívá. Denys Bouliane (1955) je zdejším prominentním hudebním skladatelem a dirigentem; jeho Kahseta’stekeni-ahsen (Počítám dvě tři) je založena na rytmu bicích nástrojů, hudbě pro tance zdejších Indiánů kmene Mohawk. A konečně skladba Vers les astres (Ke hvězdám), kterou složil Eric Champagne (1980), je inspirována již zmíněným Vivierovým Orionem. Poslední dvě díla byla vytvořena přímo na objednávku L´OM a měla na jeho nejnovějším koncertě svoji světovou premiéru, pochopitelně za přítomnosti obou autorů.

Eric Champagne a Yannick Nézet Séguin

Propagace právě quebeckých skladatelů a hudebníků je zcela na místě při podobné příležitosti, jako byl výroční koncert, o kterém je řeč. Jenže tvrdá ekonomická realita – (ne)vyprodaný sál – vyžaduje pokaždé zařadit do programu něco, co téměř stoprocentně přitáhne platící diváky. Tentokrát to byla Brucknerova 4.symfonie , zvaná Romantická. Interpretace Mahlerových, Beethovenových a nyní stále častěji i Brucknerových symfonií patří mezi nosné pilíře Yannickovy hudební kariéry, a tak není divu, že právě Brucknerovou Čtvrtou přidal L´OM s Yannickem tento týden ke svým již třem existujícím nahrávkám Brucknera pro label ATMA Classique. Asi příliš nepřekvapím a snad mně to nebudete mít za zlé, když řeknu, že pro mě koncert opravdu začal vlastně až druhou částí, kdy se přestalo oslavovat třicet let L´OM, a kdy se hudebníci i dirigent již naplno soustředili na přednes přece jen zažitější partitury pětašedesátiminutové Brucknerovy symfonie. Tu – narozdíl od první části koncertu – Yannick dirigoval zpaměti a mezi ním a orchestrem byla doslova cítit výměna energie. Jistě na tom měla podíl i skutečnost, že Brucknerova Čtvrtá je mezi skladatelovými symfoniemi mezi ty nejvíce přístupné a oblíbené. Ne zcela vyprodaný sál zaslouženě odměnil orchestr i „našeho“ Yannicka bouřlivým potleskem vstoje.

Třicátá sezona L´OM právě skončila, ale Yannick Nézet-Séguin pokračuje takřka bez přestávky dál. Jen namátkou zmíním, že třeba v červenci ho můžete zastihnout v Baden-Badenu (Don Giovanni), v srpnu v Salcburku (též Don Giovanni), v září pak bude dirigovat v Česku závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha. V listopadu se vrací do Met (Faust) a v roce 2012 bude v Londýně při svém debutu v Royal Opera House dirigovat Rusalku . Na letošní léto má v plánu také nahrávku Dona Giovanniho pro Deutsche Grammophone. Pokud mohu mluvit za sebe, tak doufám, že nám v Montrealu ještě pár koncertů a oper představí, a že za ním tak nebudeme muset dojíždět jinam. Zatímco dříve dirigenti nezřídka zůstávali jednomu orchestru dlouhá léta věrni (jako třeba Leopold Stokowski skoro třicet let Filadelfii), v dnešní době vydrží dirigent na jednom postu často nejvýše deset, dvanáct let. Yannick Nézet-Séguin má v současnosti tolik prestižních nabídek, že v montrealských kuloárech stále častěji zaznívá otázka: Zůstane Yannick s L´OM nebo ne? Yannick má přitom připravenou odpověď i na tento všetečný dotaz: „Samozřejmě bych mohl argumentovat, že jsem toho už dokázal s L’Orchestre Métropolitain dost. Mám ale dojem, že teprve nyní začínáme sklízet to, co jsme před lety zaseli. Nevidím proto žádný důvod k odchodu. S orchestrem stále rosteme a zlepšujeme se, proč s tím tedy přestat?“ Co k tomu dodat? Je to odpověď dirigenta nebo diplomata? To se nepochybně dřív nebo později dozvíme.