Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    9.9.2011 00:00 Redakce

V dalším zastavení, ve kterém vybíráme z archivních tiskovin z dob více i méně vzdálených, nabízíme zprávu o pohostinských vystoupení slavného tanečního souboru Alvin Ailey American Dance Theater, který v předlistopadovém Československu vystoupil v září 1979, jako jeden z mála představitelů západní kultury. Jeho tehdejší představení u nás se setkala doslova s manifestačním přijetím, a to jak při dvou zářijových večerech v pražském Smetanově divadle (dnešní Státní opeře), tak rovněž při dvou večerech bratislavských a jednom brněnském, s komponovaným programem, pokaždé obměněným. Zakladatel souboru Alvin Ailey (1931-1989) se svými tanečníky, pro něž vytvořil okolo půldruhé stovky choreografií a se kterými sklízel úspěchy po celém světě, byl v té době pro řadu Čechoslováků doslova zjevením. Dobová recenze je zajímavá i souvislostmi s tehdejším domácím baletním, resp. tanečním děním.

***

Bravo pro černou Terpsichoru

Přičiněním tanečníků Amerického tanečního divadla Alvina Aileyho (Alvin Ailey American Dance Theatre) se ocitla divácká temperatura Smetanova divadla, Slovenského národního divadla a Janáčkovy opery v Brně, kde u nás nakrátko zakotvili při svém posledním evropském turné, na bodu varu. Na půlhodinový skandovaný potlesk a do ochraptění vykřikované bravo nebýváme u našeho rezervovaného, většinou krotce se projevujícího publika zvyklí.

Na prvém místě asi bude příčinou přirozený a zdravý hlad po nových a neznámých hodnotách. Naše baletní obecenstvo si věru nemůže stěžovat na přemíru zážitků ze setkání se špičkovou zahraniční produkcí. Mělo sice, pravda, možnost vícekrát nahlédnout třeba do dílny sovětského, maďarského, kubánského, bulharského baletu, jiné oblasti zato zná pramálo anebo vůbec ne. Takové Spojené státy představují dnes vedle SSSR se svými cca padesáti profesionálními a několika stovkami poloprofesionálních souborů skutečnou baletní velmoc – u nás bohužel před mnoha lety prezentovanou jen dosti výlučnou skupinou Merce Cunninghama s jeho intelektuálsky vyspekulovanými aleatorickými kompozicemi. Jména největších koryfejů amerického tance – Grahamové, Balanchina, Robbinse, Agnes de Millové, Tudora Limóna, z těch mladších třeba Joffreyho, Tetleyho, Arpina zná erudovaný divák z leckteré baletní čítanky pro obecnou školu, nikoliv však z živé tvorby, z jeviště. Stejně tak jméno Alvina Aileyho snad něco řeklo pár desítkám, případně stovkám lidí „od řemesla“ – a přesto se divadla ocitla všude ve stavu obležení.

Jsou soubory, které si dokáží diváka dokonale podmanit, které ho umějí okouzlit – Alvin Ailey and his company ho ohromil. Přišel s něčím, nač náš baletní divák není vůbec zvyklý. Zapůsobil kouzlem nečekaného, neobvyklého, veskrze nového. Využil momentu překvapení a zjevil novou pravdu. Namísto sublimované krásy tradicí vypěstovaného evropského tance jakožto „aktu čiré metamorfózy“ (Paul Valéry) dosadil surovou, říznou živost, živelnost, živočišnost. Princip odtělesnění nahradil principem jásavé člověčenské tělesnosti. Ušlechtilý řád a staletími vypiplanou vznešenou aluru dravě spontánní hravostí. Formální perfekci úchvatnou intenzitou pohybového prožitku, stírající hranice mezi „technikou“ a „výrazem“, choreografickým textem a jeho interpretací, mezi „co“ a „jak“. Lineárnost horečnatou rytmickou pulsací. Ukázal a dokázal, že tanečník se na jevišti nemusí jen plavně vznášet, překonávaje zdánlivě svou lehkonohou elevací zákony zemské přitažlivosti: že se nadto muže i vlnit, zmítat, kmitat, chvět, natřásat, lomcovat, cukat, že jeho tělem může nepřestajně probíhat jakýsi zázračný proud o vysokém napětí. Proud, elektrizující stejně tanečníky jako hlediště.

U Aileyho jde o soubor výrazně černošský (výrazně, nikoliv výlučně: je v něm zastoupena i bílá i žlutá barva pleti). Píše se o něm, že je nejvýraznějším, umělecky svrchovaným reprezentantem, přímo apoštolem afro-americké pohybové kultury, že dokázal odhalit a ozřejmit – přinejmenším bytostný spirituální základ džezového tance, dobrat se jeho duchovního jádra. Zdá se mi, že taková Revelations (Zjevení), Aileyho choreografický chef -d’oeuvre z roku 1960 na hudbu tradičních spirituálů, řekne člověku o historii, povaze a samotné duši amerického černého lidu víc než spousta zasvěcených odborných studií.

Alvin Ailey, dobrácky robustní osmačtyřicetiletý sympaťák, je, jak říkají jeho přívrženci – syntetik, či – jak praví jeho odpůrci – eklektik. Tanečník, choreograf, pedagog, ale i úspěšný herec, žák Lestera Hortona, Marthy Grahamové, Charlese Weidmana, Hanii Holmové, Karla Shooka a St. Adlera; tančil, hrál a choreografovaI, filmoval, dělal kumšt za pár krejcarů i showbusiness za spoustu peněz, sjezdil svět a viděl kdeco. Viděl, třídil, přebíral, vybíral. Dvé pro sebe vybral především: Afroamerický etnický taneční idiom – my bychom řekli folklór černé Ameriky – a modern dance Marthy Grahamové; k tomu pochopitelně i klasiku a soudobý džezový projev (založený mimo jiné zase i na dlouhé tradici minstrelů, vaudevillu, music-hallu i muzikálu). „Černý“ odstředivý a polycentrický princip vládne, grahamovské tvarosloví je v jeho kompozicích takřka všudypřítomné (alespoň soudě podle toho mála, co jsme z širokého repertoáru souboru viděli), občas se však přes scénu položí i světlý stín rafinované balanchovské konfigurace či – v duetech – jednoduché, avšak dech beroucí tudorovské exprese. Celek ovšem působí většinou ústrojně a logicky, jako směs, nikoli smíšenina. Časté používání některých prvků (například secondů a attitud) třeba brát spíše jako znak svébytného rukopisu než jako vadu na kráse. – Ne všude a vždy se mu, jakož i jeho souboru, vede stejně; nejlépe tam, kde tančí a vyjadřují sami sebe, svou rasu, své prostředí, svou hudbu, mentalitu i emoce, svůj životní postoj i úděl; v abstrahujících baletech běžného západního střihu však ztrácejí na lesku, ba působí místy zcela matně. Tehdy si divák začne uvědomovat i výškovou a proporční nevyrovnanost souboru, občasná zakolísání choreografické invence a rozdíly v interpretační úrovni.

Představení souboru jsou vše, jen ne „výpravná“. Výtvarná složka je až asketicky střídmá: tančí se na holé scéně před neutrálním horizontem, většinou naboso a v nejjednodušším trikotovém úboru, nahrazenému u mužů někdy kalhotami a tričky a u žen jednoduchými volnými šaty; bohatší divadelní kostým tvoří spíše výjimku. Výtvarný rámec je utvářen pouze světly – jenže u Aileyho se svítí tak parádně, až oči přecházejí. Světla citlivě modelují prostor, dávají jevišti atmosféru, náladu, barvy, dynamiku i napětí. Teprve při třetím zhlédnutí představení v Brně jsem si povšiml, že celá ta úžasná efektní, hýřivě marnotratná hra se světly, reflektory a filtry stojí mnohdy jen na jakémsi kaleidoskopickém principu, že elementární optická funkce převládá nad pojetím světla jako dramatického činitele – a že právě proto méně by bylo leckdy – více.

Americké taneční divadlo Alvina Aileyho klade rozhodně mnohem větší důraz na adjektivum „taneční“ než na substantivum „divadlo“. Na můj osobní vkus důraz až přílišný. Ne že by mi tu chyběly tradiční kulisy, „živá“ hudba, barvité kostýmy či běžná kouzla soudobě jevištní techniky. U většiny baletů jsem však postrádal ne snad tradičně vystavěnou fabuli, ale větší myšlenkový vklad, aktivnější dramaturgii, cílevědomé nasměrování, pevnější a přehlednější stavbu, závažnější obsah, ucelenější i svébytnější tvar. Třeba takový Motýl v choreografii Raela Lamba anebo bláznivě rádobykomediální Tilt (Náklon) Georga Faisona dokáží říci divákovi pramálo: mnoho pohybu pro nic.

Řekl bych, že my lidé bílé pleti – určitě alespoň my Středoevropané – máme pro příslušníky černé rasy určitou slabost. Libujeme si už při pohledu na jejich nenapodobitelně elegantní chůzi či běh – není divu, že při setkání s dokonalými tanečními profesionály pak prožíváme přímo omamný estetický zážitek. U nás tančí především nohy – u černochů vše: boky, trup, ramena, krk, hlava, snad i kořínky vlasů. Jejich strhující brio, vitalita, všemi póry príštící energie, hotová posedlost, onen neumdlévající pohybový motor vibrující ve vysokých otáčkách – to vše nás zvedá ze sedadel. Většině našich diváků připravil Alvin Ailey a jeho Americké taneční divadlo zdravý šok. Myslím, že mnoho diváků u nás definitivně vyléčil z nedůvěry v moc moderního jevištního tance. Budiž mu za to vzdána chvála.

Vladimír Vašut
(Scéna č. 1/1980)

Související články

• Z archivu: Petr Zuska
• Z archivu: Vlastimil Harapes
• Z archivu: Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše