Z archivu: Lenin v opeře Národního divadla

17.11.2011 00:00 Redakce

V nejnovějším pokračování našeho volného cyklu vybíráme z archivu dobovou recenzi premiéry opery Marka Veniaminoviče Karminského Deset dnů, které otřásly světem, nastudované operním souborem pražského Národního divadla v listopadu před devětatřiceti lety. V inscenaci, která měla premiéru 2.listopadu 1972 a která byla pražským Národním divadlem věnována 55.výročí Velké říjnové socialistické revoluce a 50.výročí vzniku SSSR, vystupovalo bezmála pět stovek účinkujících, od operních sólistů přes oba dva tehdejší operní sbory až po desítky statistů. Následující recenze je výmluvným svědectvím tehdejší doby, které nepotřebuje dalšího komentáře.

***

Deset dnů, které otřásly světem
Tvůrčí čin opery Národního divadla

Velké tvůrčí činy vyžadují odvahu úměrnou jejich velikosti. Vybrat za podklad hudebně dramatického díla první reportáž o vítězné socialistické revoluci v Rusku, epos Johna Reeda, který Lenin bez výhrady doporučuje ve své předmluvě k americkému vydání knihy „všem dělníkům celého světa“ a přeje si, „aby vyšla v miliónových nákladech a byla přeložena do všech jazyků“, je sama o sobě činem mimořádným. Na tři stovky rukopisných stran, nabitých vzrušujícími událostmi deseti dnů, které otřásly světem, stovkami faktů, postřehů, citátů, výzev, prohlášení, reportážními záběry, osobními zážitky, oněch slavných tucet kapitol Američana, který tehdy v Rusku nebyl lhostejným divákem a svůj osud cele spojil s ruskou revolucí. Američana, jehož hrob je u slavné kremelské zdi za Mauzoleem, se v díle skladatele Marka V. Karminského a libretisty Viktora J. Dubrovského koncentruje do deseti obrazů s prologem, trvajících necelé dvě hodiny. Ani jediné slovo tu není připsáno, stavebním materiálem se libretistovi stala slova historických dokumentů. Z nich před námi vyrůstá úchvatný, kypivý a strhující obraz. Není to opera podle starých či známých ustálených představ, je to lapidární freska o revoluci. Na pevných základech hudby vyrůstají monolitní bloky jednotlivých výjevů, prolínají se kompozice masových scén, tesaných z dynamického pohybu do monumentálních živých obrazů.

Jejich obdobu nacházíme v rozlehlých revolučních plátnech sovětských malířů, v obdobných dílech filmařů. Do vypjatých okamžiků pak vpadá zvukový masiv smíšeného sboru v úloze jakéhosi chóru antické tragédie. Je to síla, vystupující s plným zaujetím i poryvy citů, která však nemůže zasáhnout do děje – je od událostí oddělena časem. V tomto díle, ačkoli program uvádí na sedmdesát rolí a desítky dalších účinkujících, je vlastně – dalo by se říci – hlavní role připsána sboru.

Připomeňme, že Marku Karminskému je osmatřicet let, narodil se a studoval v Charkově a že už vytvořil velký počet skladeb. Smělé a novátorské dílo Deset dnů, které otřásly světem komponoval v roce 1940. Ve Všesvazové soutěži, v níž porota hodnotila dvě stě nových děl sovětských skladatelů, bylo poctěno druhou cenou.

Takového materiálu se dostalo opeře pražského Národního divadla. Realizovat jej v Praze u příležitosti významných výročí byl úkol vymykající se snad všem dosavadním inscenačním záměrům jak organizačním a uměleckým, tak politickým. Gigantická náročnost nastudování, na němž se podílel jak orchestr a operní sbor Smetanova divadla, operní sbor Národního divadla, na půl stovky sólistů, tak i Kühnův dětský sbor, členové komparsu opery, příslušníci naší armády a dokonce i kulturistický oddíl TJ Slavoj Praha, celkem čtyři sta účinkujících, si zaslouží už sama o sobě obdivu.

Hlavní tíha nastudování ležela na sovětských hostech z Divadla opery a baletu v Doněcku, dirigentu, zasloužilém umělci USSR I.V.Lacaničovi a režisérovi, zasloužilém umělci USSR a TASSR J.I.Kušakovovi. Umělci Karminského Deset dnů, které otřásly světem uvedli poprvé v Doněcku. A práce v Praze je jejich dalším výrazným úspěchem. K němu se rovným dílem řadí především scéna zasloužilého umělce Oldřicha Šimáčka. Je dokonale spjata s partiturou, vychází z ní, doplňuje jim, dotváří.

Nelze popisovat všechny dojmy z představení. K největším nesporně patří osmý obraz, nazvaný Rudý pohřeb. „Revoluce pohřbívá své padlé hrdiny. Zapomenout jich nelze. Je věčně živ, kdo v bitvě stál a hrdě svůj život položil.“

A pak další dojem, těžko však říci, že druhý v pořadí. V.I.Lenin na scéně, herecky vynikajícím způsobem ztvárněný Jindřichem Jindrákem. Vlna vzrušení proběhne celým tělem, když prudce vstupuje Lenin se svým „Soudruzi, dělnická a rolnická revoluce, kterou bolševici měli za nevyhnutelnou, je skutkem!“ a když závěr pak slovy Lenina připomíná, že boj není ještě dobojován. „Revoluce se prodlužuje…“

Ano, velký tvůrčí čin. Deset obrazů, které otřásly pozlacenými štukami hlediště Národního divadla. Naše první scéna, budovaná z lásky a obětavosti lidu, se touto premiérou ve čtvrtek 2. listopadu po letech přešlapování směle a rozhodně postavila za umění vpravdě moderní, to znamená socialistické.

Jaromír Pešek
Rudé právo 4.11.1972