Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    1.12.2011 00:00 Redakce

V našem volném cyklu jsme tentokrát zapátrali v druhé polovině padesátých let minulého století, kdy jsme v archivech té doby narazili na zevrubné zamyšlení, věnované tehdejší soudobé české opeře, ale i poměrům v českých operních divadlech vůbec. Z dnešního pohledu jde o bezesporu zajímavé čtení, dokládající mimo jiné to, jak hodně se toho za ono půlstoletí změnilo. Nebo nezměnilo?

***

Proč se nehrají?

 …vzrušující otázka, položená do oblasti českých současných oper. V klasických zemích opery roste zájem o současnou tvorbu – vede tu zřejmě Německo. U nás je ten zájem více méně stále teoretický. Prošlo tiskem mnoho článků: hovořily o značně vysokém počtu neprovedených českých oper. Číslice kolísá, podle stupně informovanosti pisatelů, většinou kolem třiceti. Počet zdánlivě veliký…

V umění nelze argumentovat kvantitou, ale kvalitou. Z tohoto hlediska třeba především posuzovat neprovedené opery i repertoár divadel. To jest: co hrají divadla místo nich. Provozní možnosti našich scén nejsou nevyčerpatelné. Málo si uvědomujeme, jak rychle vzrůstají požadavky na kvalitu reprodukce. Mají-li naše divadla „držet krok“, a řekněme si přímo, že v oblastech jej nedrží, vyžaduje to nutně delší zkouškové časy. Z toho plyne menší počet premiér, než byl běžný ještě třeba před dvaceti lety. To nehovořím o technicky zastaralých budovách, ani o problémech pěveckých sil, ani o tom, kolik práce bude třeba podstoupit, aby individuální umělecká odpovědnost šéfů – nezůstávala jen na papíře.

Na druhé straně však netřeba zastírat, že v repertoárové politice operních scén nastalo v posledních šesti až sedmi letech zpohodlnění přímo děsivé. Nejen novinky, avšak vlastně celá oblast opery XX. století jako celek se stala úkropečkem, krčícím se kdesi na pokraji divadelního provozu. A přece těžko dnes tvrdit, že životné hudebně dramatické divadlo končí XIX. stoletím. Tyto nezdravé tendence, schvalované i námi, kritiky, souvisely s řadou záporných jevů v našem kulturně politickém životě. Dnes divadla i kritika usilují o nápravu. Nejvýrazněji se to projevuje v dramaturgickém plánu opery Národního divadla v Praze. Žel jednostranně, pouze ve prospěch české opery XX. století, avšak na úkor novodobého světového repertoáru.
Má-li se novinka uplatnit vedle klasických oper XVIII. století a vedle kolosální pokladnice operního umění století XIX., i nejlepších děl první poloviny našeho věku, musí mít k tomu určité předpoklady. Jedním z nich je novost a soudobost. Nechápu tato slova jen ve smyslu technickém a artistním. Jde mi o současného ducha naší opery, o současný hudebně dramatický pohled na námět – o vyjádření toho, čím žijí naši lidé. Divadlo není museum. Má-li obecenstvo na vybranou: Smetana či Dvořák nebo cosi à la Smetana, à la Dvořák – sáhne nepochybně a přirozeně k originálu.

Proto třeba neprovedené české opery i úlohu české soudobé operní tvorby v našem repertoáru zkoumat především podle těchto kritérií: co nového mohou přinést; jak obohacují paletu našeho operního umění; s jakou intensitou hovoří k dnešnímu posluchači. Pak se nepochybně dostaneme k číslům daleko střízlivějším. Naše dramaturgie má povinnost takového zasvěceného, nadšeného a odborného zkoumání současné tvorby. Splňuje ji však po mém soudu jen částečně a ne natolik, aby to odpovídalo novým vztahům mezi umělci. Řadu otázek je třeba si vyjasnit. Proč doposud žádné z našich divadel nesáhlo po opeře Pavla Bořkovce Paleček? Proč je do omrzení odkládána jevištní realisace Trojanova Kolotoče? Proč jsou soustavně opomíjena díla tak zkušených skladatelů, jako Chlubny a Zelinky? Proč z oper, které už na jevišti úspěšně prošly, leží dnes ladem Burianova Maryša, Krejčího Pozdvižení v Effesu, Fr.Krejčího Hejtman Talafús, Vostřákův Rohovín Čtverrohý, Burghauserova Karolinka a lhář? Proč vůbec stačí u našich soudobých oper nastudování u jednoho, dvou divadel – a proč pak zpravidla mizejí v propadlišti archivů? Je třeba aby ti, kdož rozhodují o uvádění naší soudobé operní tvorby, vystoupili s jasnými ideovými a uměleckými kritérii a neoperovali, jak se to opravdu tak často děje, jen otázkami „provozu“. Vzniklo by rozhodně zdravější ovzduší mezi divadly a skladateli. To je první podmínka rozvoje operní kultury. Hudební dramatikové nemohou a také nebudou tvořit dobrá hudební díla bez vědomí, že mají v divadlech a divadelních umělcích své věrné a oddané spojence.Přehlédněme operní produkci posledních let. Je, myslím, zjevné: většině skladatelů chybí skutečná tvůrčí odvaha. Odvaha odkrývat nové světy myšlenkové. Nové pohledy na staré náměty. Skutečná smělost uměleckého ztvárnění. Jdou raději cestou menšího odporu, která ovšem přináší s sebou většinou i menší zajímavost. Co z výhně nevzešlo, také nezapálí. Obdobným stavem většinou trpí i naše operní dramaturgie. Má více odvahy „experimentovat“ s díly zahraničními, než se s plnou odpovědností postavit za české novinky. Uvedení každé nové opery je však do určité míry sázkou – do poslední chvíle lze těžko odhadnout, zdali vyjde. Nedávno celá naše kritika uvítala s nadšením nové uvedení Jeremiášových Bratrů Karamazových. Dílo nesporně pozoruhodné. Uvědomili jsme si však, že i v době, kdy řídil operu Národního divadla tak nadšený přívrženec české nové operní tvorby, jako by Otakar Ostrčil, dosáhla tato opera v letech 1928 – 1931jen třinácti repris a při novém uvedení jen tři opakování? Operní obecenstvo, zvyklé přirozeně na klasický repertoár, se s novinkou sžívá nesnadno. Jen výjimečně se stává, že nové pozoruhodné dílo napoprvé naplno zabere. Proto divadla nemohou u novinek počítat s mnoha reprisami v jedné sezóně – mělo by však být jejich samozřejmou povinností udržovat nová díla co nejdéle.

Vážnou objektivní příčinou, „proč se nehrají“, je i určitá žánrová stereotypnost našich oper: zahledění do minulosti a řešení obdobných konfliktů obdobnými prostředky. Naši libretisté a přirozeně také skladatelé vzali zatím málo v potaz rozvoj současných inscenačních možností. Stejně málo však berou v úvahu kapacitu našich souborů. Chronické směřování k velkým historickým operám má přirozeně za následek, že se také zužuje možnost úspěšného provádění takových děl jen na největší soubory. Pokud skladatelé nebudou počítat s možnostmi toho kterého souboru, i s tím, že máme u nás operních souborů dvanáct, a ne tři nebo čtyři, budeme zápasit s potížemi. Ladem však leží obor komorní opery, v němž například i ve XX. století řada mistrů podala už vynikající výkony, a který projevil svoji životnost.Je třeba se vážně zamýšlet nad tím, jak uvádět nové opery také jinak než v rámci divadel. Nestojí za úvahu nastudovat některé alespoň koncertně, aby nejširší odborná veřejnost a přirozeně také posluchači měli možnost, byť neúplně – jen po hudební stránce, ověřit si její zajímavost? Tato praxe je čas od času uskutečňována v Sovětském svazu. A především bychom potřebovali operní scénu, která by soustavně prozkoumávala nové cesty operního umění. Není jistě náhoda, že po ní volal na II. sjezdu sovětských skladatelů Šostakovič. Její zárodek už vlastně máme v komorním operním souboru divadla D 34. E.F.Burian je nanejvýš povolaný umělec k vedení takové scény, pro další vývoj naší opery nesmírně důležité. Bylo by však třeba vyvést tento soubor z nemožných pracovních podmínek, v nichž se dneska tvoří, rozšířit jej – a pak ovšem kvalitních skladatelů, kteří by zajišťovali jeho repertoár.

Účast soudobé opery v dnešní kultuře je jedním z nejzávažnějších problémů našich let. Řešit ji jsou povinni naši skladatelé právě tak jako naši divadelníci. Nejde o nic menšího než rozeznít dramatický žánr, v němž jsme dosáhli tak záhy světové úrovně, vzrušujícími obrazy dnešního, opravdu soudobého, nové naší epochy hodného umění. Zapsat naši dobu trvale do klasické tváře českého operního umění.

Bohumil Karásek
Divadelní noviny, ročník 1 číslo 0/1957-1958

Související články

• Z archivu: Petr Zuska
• Z archivu: Vlastimil Harapes
• Z archivu: Bratři Karamazovi Otakara Jeremiáše