Z Debrecínu přes Budějovice do Prahy. Maďarský temperament na českém jevišti

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s tanečníkem Viktorem Svidró o Pražském komorním baletu i Laterně magice

Na začátku každé sezony hlásí soubory nové přírůstky do svých řad a alternace inscenací. Pražský komorní balet a Laterna magika jsou novým působištěm maďarského tanečníka Viktora Svidró, který cestu do Prahy vzal přes Györ, Debrecín a České Budějovice jako kmenový tanečník choreografa Attily Egerháziho. Na kontě má i nominaci na Thálii a cenu za nejlepší sólový výkon v soutěžní přehlídce inscenační tvorby Balet 2014 za Egerháziho balet Kauza Kafka. V nové premiéře Pražského komorního baletu, která se koná v neděli 18. října, tančí v choreografii This Is Not a Kiss! a mezitím se sžívá s rolí Svůdce v Kouzelném cirkuse Laterny magiky, kde je již čtyřiadvacátým představitelem v pořadí. Co dalšího musí ještě aktivní tanečník a otec rodiny zvládat, ukazuje výhody i úskalí života v dnešním uměleckém světě.

Viktor Svidró (foto ART DOT Studio)
Viktor Svidró (foto ART DOT Studio)


Začněme pěkně z kraje. Máte za sebou tradiční konzervatorní vzdělání. Je srovnatelné s absolutoriem třeba na Pražské konzervatoři?

Vystudoval jsem konzervatoř v Györu, která je podobná, ačkoli ne úplně stejná. Specializace na klasický nebo moderní tanec je ale obdobná, já jsem tehdy absolvoval v klasickém oboru, byli jsme k němu celkově více vedeni. Nikdy jsem ale o sobě jako o interpretovi takhle neuvažoval a nepřál jsem si tančit tradiční klasické balety. Ani jsem k tomu neměl příležitost.

Vaše první angažmá bylo v Debrecínu, můžete trochu přiblížit, o jaký šlo soubor?

V Maďarsku v zásadě existuje jen jeden soubor, který se věnuje klasickým baletům, a to je Maďarské národní divadlo v Budapešti. Menší soubory se věnují modernímu tanci. Není to stejné jako v Čechách, kde každé divadlo v regionu má na repertoáru nějakou klasiku, i když má třeba malý počet členů. Když chcete v Maďarsku vidět klasický balet, musíte jedině jet do hlavního města. V Debrecínu tehdy vlastně soubor nebyl, teprve se formoval. Než jsem přišel, tanečníci v divadle fungovali spíš jako sbor k muzikálům, operám a operetám. V době, kdy jsem tam nastoupil, probíhala reorganizace, takže jsem byl u vytvoření nového tělesa s vlastním repertoárem. Bylo hezké být u něčeho hned od začátku.

Po několika letech přišel do souboru choreograf Attila Egerházi a vy jste se stal jeho tanečníkem, a to až do této sezony. Co vás s ním po tak dlouhou dobu spojovalo?

Ano, byla to desetiletá, vlastně jedenáctiletá spolupráce. Myslím, že co mě tenkrát nejvíc zaujalo, byl jeho pohled na tanec, na to, jak má vypadat taneční divadlo v jednadvacátém století, jeho vize stran tanečního stylu, velmi čistého, estetického, líbil se mi od začátku jeho způsob choreografické kompozice. Když jsme se potkali, byl to ojedinělý přístup. A protože vytváří jak abstraktní, tak dějové taneční kusy, byl to hodně různorodý repertoár a cítil jsem se v něm vždycky dobře, dlouho nebyl žádný důvod ke změně.

Takže do České republiky jste přišel s ním.

Když odešel z postu šéfa v Debrecínu, pokusil se vytvořit vlastní taneční soubor, Maďarské taneční divadlo. Fungovali jsme tři sezony, hostovali jsme také v Praze ve Stavovském divadle, ale potom přišla ekonomická krize a udržet skupinu samostatnou už nebylo možné, neměli jsme příliš velkou podporu ze strany státu. Tehdy dostal Attila Egerházi nabídku do České republiky. Já už jsem žil se svou nynější ženou, českou tanečnicí Lindou Schneiderovou, vzali jsme se loni na Otáčivém hledišti. Tančili jsme spolu už v Debrecínu, takže to rozhodování, jestli jít, nebo nejít do Česka, nebylo nic těžkého.

Linda Schneiderová a Viktor Svidró - Otáčivé hlediště Český Krumlov (foto Deník/Radka Doležalová)
Linda Schneiderová a Viktor Svidró – Otáčivé hlediště Český Krumlov (foto Deník/Radka Doležalová)

A teď jste po letech přesídlili do Prahy a začali novou etapu…

Deset let znamená pro tanečníka skoro víc než polovinu aktivní kariéry, takže po takové době už si přejete najít nějaké nové podněty, řekněme výzvy, ještě zkusit nové místo, kde se můžete prosadit jinak. V Budějovicích se toho také hodně mění, divadlo má nového ředitele a tak dále, takže jsem cítil, že je zrovna čas na změnu, čas poděkovat Attilovi za všechno, co jsme s ním prožili, za krásné balety, ve kterých jsme si mohli zatančit, a posunout se dál. Linda tu má rodiče a právě se nám narodila druhá holčička, takže bude samozřejmě příjemné mít i podporu rodiny, v Budějovicích jsme byli sami.

Stal jste se spolupracovníkem nebo členem Pražského komorního baletu a Laterny magiky. Podle čeho jste si vybíral nové působiště?

Člověk musí vzít v potaz možnosti, které jednotlivé soubory nabízejí, ale také svoje vlastní možnosti. Napadlo mě samozřejmě, že bych mohl zkusit konkurz do Národního divadla, ale nemyslím, že to by byl soubor pro mě. Cítil jsem se vlastně už trochu „starý“ na to zkoušet angažmá, zvlášť když je velká část repertoáru složená z klasických baletů, ve kterých se přece jenom necítím na svém místě. Pak jsou tu taneční skupiny, které fungují na projektové bázi, ale to je už příliš nejisté. Pražský komorní balet mi byl sympatický v mnoha ohledech. Má velkou historii, čeká ho nové umělecké vedení, změna dramaturgie s výhledem do budoucna na další zajímavou práci. To je pro mě momentálně hodně důležité, a ačkoli to není úplná jistota, je tu potenciál dlouhodobé spolupráce.

Takže zatím účinkujete v jedné premiérové choreografii. Považujete se sám za člena souboru?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář