Z filmového plátna na operní jeviště aneb Opery podle filmů (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Horalka, Krakatit, The Lost Highway, Moucha, Persona, Rozvod po italsku, Silnice, Sluha, Svatba, Teoréma, Tramvaj do stanice Touha, Vášeň, Zázrak v Miláně a mnoho dalších. Ne, opravdu jste si nespletli internetové stránky. To jsou názvy jen některých oper, které vznikly zhudebněním filmových látek nebo filmových scénářů. Vztah opery jako hudebního dramatu a filmu jako média má mnoho rovin. Jedním ze zajímavých trendů posledních tří dekád je černé zhudebňování námětů a scénářů úspěšných filmů, jako plnohodnotných látek pro operní libreta, často s přímým přihlédnutím k dramaturgii vlastních filmů.

Opera inspirovala filmové tvůrce již záhy v němém filmu, a tak přešly nejslavnější náměty jako třeba Carmen, Komedianti, La traviata, Thaïs a další, trochu paradoxně, tedy beze zvuku, mezi náměty více či méně úspěšných němých filmů. Některé fotogenické operní hvězdy se objevily jako herci i ve filmech nejen s operními náměty ještě v němé éře, například americká sopranistka Geraldine Farrar. Na druhé straně začali skladatelé uvažovat o začlenění filmu jako vyjadřovacího a narativního prostředku do operních kompozic – například Kurt Weill počítal se zařazením projekce do Mahagonny. Songspiel (1927, první samostatné verze námětu Vzestup a pád města Mahagonny), Alban Berg tak řešil v hudebně-dramatické zkratce proces a věznění Lulu ve stejnojmenné opeře (1937) nebo Bohuslav Martinů ve Třech přáních (komponováno 1928-1929) používá filmařské prostředí jako vnější rámec vyprávění (a vlastně příběh v příběhu) a též symfonickou formu doprovázenou filmem jako způsob přemístění hrdinů na jiný kontinent.

Bohuslav Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života - Jorge Garza (Serge Eliacin Adolf), Veronika Holbová (Černoška Dinah) - NDM 2015 (foto Martin Popelář)
Bohuslav Martinů: Tři přání aneb Vrtkavosti života – Jorge Garza (Serge Eliacin Adolf), Veronika Holbová (Černoška Dinah) – NDM 2015 (foto Martin Popelář)

I partitura Zimmermannových Vojáků (1965) předepisuje detailní použití filmových projekcí.

Spojené státy americké
Film je pro obyvatele Spojených států stále hlavní múzou, které nemůže divadlo (i vinou značně nerovnoměrné sítě činoherních i operních souborů) konkurovat, proto se největší počet zhudebnění operních námětů rekrutuje právě z řad amerických skladatelů. Filmy, promítané nejprve v kinech, později masově rozšířené televizí a nyní přístupné na pevných a dnes již jen datových mediích, představují v americké kultuře obrovskou základnu možných látek.

Filmové prostředí se v opeře objevuje spíše výjimečně. Patrně jedinou známější operou zasazenou do skutečného filmařského prostředí, v tomto případě do Hollywoodu, je The Dream of Valentino (Valentinův sen), dvouaktová opera s epilogem (premiéra Kennedy Centrum, Washington 1993) amerického skladatele Dominicka Argenta (1927) na libreto Charlese Nolteho (také filmového scénáristy). Film vychází z obecně známých biografických dat slavného milovníka Rudolpha Valentina, včetně jeho nejisté sexuální orientace. Vedle Valentina (tenor) vystupují v díle i další skutečné osoby – například herečka Alla Nazimova (alt) nebo filmařka Natacha Rambova (mezzosoprán), s nimiž byl spojován tento herec v letech 1919-1926, kdy se děj opery odehrává. Opera je považována za zásadní mezi Argentovými scénickými díly a monodramaty. Dominick Argento zamýšlel využít jako základu pro operní libreto také scénář Geparda Luchina Viscontiho.

Několik soudobých skladatelů použilo film v kombinaci s vlastní operní kompozicí, takže snímek je  promítán synchronizovaně s živou hudební produkcí. Především americký hudební minimalista Philip Glass (1937) použil toto spojení v opeře La Belle et la Bête (Kráska a zvíře; 1994), známé i z provedení v Národním divadle v Praze, kdy prvá uvedení spojovala promítání původního filmu Jeana Cocteaua (1946) beze zvuku s koncertním provedením Glassovy kompozice. Výsledek se pak ukázal jako poněkud diskutabilní a sám skladatel upřednostnil scénické předvedení klasického příběhu podle filmového scénáře, hraného a zpívaného operními představiteli bez použití filmu. Kráska a zvíře ale představuje až střední část Glassovy cocteauovské trilogie, protože již předtím využil námět filmu Orpheé (Orfeus; 1949) téhož režiséra pro operu (premiéra 1993, American Repertory Theater, Cambridge, Massachusetts).

Philip Glass: Orpheé - American Repertory Theater 1993 (zdroj americanrepertorytheater.org)
Philip Glass: Orpheé – American Repertory Theater 1993 (zdroj americanrepertorytheater.org)

Poslední Glassovo zhudebnění Cocteauovy předlohy, v tomto případě původního románu (1929, česky 1931) i scénáře pro film Les Enfants Terribles (Strašné děti; režie Jean-Pierre Melville, 1950), bylo provedeno roku 1996 jako taneční opera, přičemž většina rolí komorního příběhu byla zdvojena jako party pro zpěváky a tanečníka. Dílo poznali diváci v provedení Národního divadla v prostorách opuštěné Vývařovny bohnické Psychiatrické léčebny roku 2010. Je zajímavé, jak si exaltovaný svět Cocteauových postav, filmový střih i časté detailní ulpívání na tvářích hlavních představitelů, v podstatě „recitujících“ filmové repliky Cocteauových scénářů, rozumí s Glassovými repetitivními strukturami. Stejným způsobem jako střední část trilogie má být provozováno Glassovo multimediální hudební dílo Dracula podle klasického upírského hororu Toda Browninga z roku 1931. Hudba je hrána z orchestřiště a zároveň je promítán film. Dracula měl premiéru roku 1999 v Royal Festival Opera v Londýně se souborem Kronos Quartet, který řídil skladatel. Téhož roku bylo dílo o sedmadvaceti číslech (cca 67 minut) nahráno v témže obsazení pro label Elektra Nonesuch a v následujícím roce byl vydán film původním studiem Universal ve verzi s Glassovou hudbou. Oba nosiče se velmi dobře prodávaly. Průběžná a velmi úspěšná spolupráce s filmem přivedla skladatele k dalším možnostem použití nejrůznějších filmových postupů i technických prostředků v dalších hudebně-dramatických kompozicích.

Časově souběžně, ale myšlenkově nezávisle došel k totožnému propojení koncertního provedení z orchestřiště a současně promítaného filmu Richard Einhorn (narozen 1952) ve svém filmovém oratoriu Voices of Light (Hlasy světla; 1994, Academy of Music, Northhampton).

Richard Einhorn při zkoušce Voices of Light (zdroj richardeinhorn.com)
Richard Einhorn při zkoušce Voices of Light (zdroj richardeinhorn.com)
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Komentáře “Z filmového plátna na operní jeviště aneb Opery podle filmů (1)

  1. Díky za zajímavý článek. Škoda, že právě třeba Previnova Tramvaj do stanice Touha u nás nebyla uvedena. Je to moderní, široce přístupné, hudebně pěkné dílo na atraktivní, i u nás dobře známé téma: Williamsova hra se u nás uvádí často (momentálně třeba v Činoherním klubu) a i filmové verze u nás známe. A jistě by se daly vybrat i jiné zajímavé soudobé opery s náměty z filmů, které by do operních domů mohly přitáhnout publikum. Jenže to by naše operní domy musely být trochu progresivnější a taky si trochu „vychovávat“ diváky. Ale to u nás bohužel asi příliš nehrozí.

Napsat komentář