Z filmového plátna na operní jeviště aneb Opery podle filmů (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Itálie, Švédsko, Belgie, Velká Británie a Československo

Nejenom americké skladatele opakovaně přitahují filmové náměty. Současný italský skladatel Giorgio Battistelli (narozen 1953, žák Karlheinze Stockhausena a Mauricia Kagela), uvedl roku 1992 na festivalu Maggio Musicale ve Florencii sedmdesátiminutovou parabolu ve dvou aktech. Nazývá se Teorema a její libreto bylo vytvořeno skladatelem volně na základě známého stejnojmenného filmu Piera Paola Pasoliniho z roku 1968, o příchodu přitažlivého mladíka do rodiny milánského továrníka. Tajemný mladík postupně naváže sexuální vztah se všemi členy rodiny, což vede ke vztahové krizi, která je především ale krizí víry.

Další dvě Battistelliho operní kompozice se vrací k námětům z doby „zlaté italské komedie“. Filmová povídka Cesareho Zavattiniho Totò il buono (Správný; ve smyslu dobrosrdečný) a podle ní natočená epizodická komedie s tragickými rysy Miracolo a Milano (Zázrak v Miláně; režie Vittorio de Sica, 1951) byly přepracovány skladatelem na hudebně-dramatický tvar ve dvou aktech (premiéra Teatro Valli, Reggio Emilia 2007). Pilný skladatel hned následujícího roku (Opéra national de Lorraine, Nancy 2008) uvedl Divorzio all’Italianaazione musicale in 23 tavole per il crepuscolo della famiglia (Rozvod po italsku – hudební akce ve 23 obrazech ze soumraku rodiny), podle scénáře k populární stejnojmenné komedie Pietra Germiho (1961), která se těší velké oblibě i u nás.

V hlavní roli vystupuje neodolatelný Marcello Mastroianni jako baron Cefalu, kterému se nedaří zbavit se šeredné manželky, aby ji mohl nahradit mladou dívkou ze sousedství. Posledním operním dílem skladatele Battistelliho z roku 2015 je opera s chemickým vzorcem v názvu, CO2, jejímž základem je dokumentární (!) snímek amerického politika Ala Gorea An Inconvenient Truth (Nepříjemná, případně Nevhodná pravda; premiéra Teatro alla Scala, Milán, 2015). Film podle Goreova scénáře z roku 2006 je varováním před globálním oteplováním, především v důsledku zvýšených emisí. Libretistou nezvyklého hudebního díla se stal jeden z nejlepších současných operních režisérů – Kanaďan Robert Carsen, který také dílo režíroval. Průvodcem filmu je sám Al Gore, který je také postavou této ekologické opery.

Druhým italským skladatelem, který se opakovaně zabývá filmovými náměty jako předlohami pro své opery, je Marco Tutino (narozen 1954), jehož „neoveristická“ opera La Lupa (Vlčice) byla provedena také v Ostravě. V roce 2003 měla premiéru v Teatro alla Scala (v Piccolo Teatro Studio) jeho jednoaktová opera Vita (Život) na libreto Patrizie Valdungy podle velmi úspěšné divadelní hry Wit (Vtip) Margaret Edson a filmu z produkce HBO (jehož je dramatička také spoluscenáristkou). Název díla je ale zároveň domáckou verzí křestního jména hlavní hrdinky. Hra i film se skvělou Emmou Thompson (2001, režie Mike Nichols) v hlavní roli obdrželi řadu ocenění (mimo jiné také Pulitzerovu cenu za drama 1999). Námět je neveselý. Lékaři vysokoškolské profesorce oznamují, že trpí čtvrtým stadiem rakoviny. Hra sleduje její (marný) boj s rakovinou během chemoterapie. Italská operní adaptace disponovala skvělou zpívající herečkou – Annou Caterinou Antonacci. Česká inscenace z roku 2009 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě nabídla příležitost slovenské operní pěvkyni Zuzaně Dunajčanové. Jedna z jeho dalších oper – The Servant (Sluha; 2008) vychází ze stejnojmenného filmu Josepha Loseye (1963), volně inspirovaného psychologickou novelou Robina Maughama. Podivný vztahový čtyřúhelník mladého aristokrata, kterého začne ovládat manipulativní sluha a jeho vulgární přítelkyně, jsme mohli vidět v Plzni na festivalové operní přehlídce Armel v roce 2010.

Marco Tutino: Sluha (The Servant) - DJKT Plzeň 2010 (foto Marta Kolafová)
Marco Tutino: Sluha (The Servant) – DJKT Plzeň 2010 (foto Marta Kolafová)

Libreto je zpracováno skladatelem v angličtině na základě scénáře filmu. Tísnivé dílo pro pouhé čtyři sólisty a komorní soubor sedmi nástrojů vykazuje zajímavou atmosféru a divadelní působivost. Poslechově je dílo sice přístupné, ale eklektické, bez větší osobitosti a zapamatovatelnosti. Dílo vzniklo na objednávku hudebního festivalu v Maceratě, se kterým skladatel již spolupracoval. Zřejmě další zájem o psychologii milostné závislosti skladatele přivedl i k námětu slavného filmu Il Senso (Vášeň) Luchina Viscontiho (1954). Scénář filmu (volně podle povídky Camilla Boita) vypráví tragický příběh lásky, zrady a pomsty ve vztahu italské aristokratky a rakouského důstojníka během bojů o samostatnost Itálie v polovině devatenáctého století. Premiéra v Teatro Massimo v Palermu (2011) disponovala skvělou režií, výpravou a kostýmy Huga De Any i výborným obsazením (sopranistka Nicola Beller Carbone, tenorista Brandon Jovanovich, Giorgio Surian a také Dalibor Jenis). Posledním Tutinovým výletem do světa filmů je zhudebnění Moraviova románu (1957) a scénáře filmu Vittoria De Siky (1960) La ciociara (anglický titul Two Women / Horalka, respektive Dvě ženy). Opera měla v polovině roku 2015 premiéru v San Francisku a v titulní roli Cesiry, která putuje s pubertální dcerou do rodného kraje z okupovaného Říma a zažívá na sklonku války útrapy a na konci příběhu i znásilnění, excelovala opět Anna Caterina Antonacci.

Marco Tutino: La ciociara - Anna Caterina Antonacci (Cesira) - San Francisco Opera 2015 (foto ©Cory Weaver/San Francisco Opera)
Marco Tutino: La ciociara – Anna Caterina Antonacci (Cesira) – San Francisco Opera 2015 (foto ©Cory Weaver/San Francisco Opera)

Výkon zpěvačky byl lichotivě srovnáván s hereckým mistrovstvím Sophie Loren, která Cesiru natočila dokonce dvakrát a byla také za první (filmovou) adaptaci poctěna Oscarem za ženský herecký výkon. Tutinova hudba ale takové ovace nesklízela, několika kritiky byla označena i za nejhorší hudební počin roku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Související články


Napsat komentář