Za Jenůfou do Met s Operním kukátkem
Figarova svatba v Teatro alla Scala
Není lehké předvést Mozartovu operu Figarova svatba na jevišti milánského Teatro alla Scala. Stále je ještě velmi živá vzpomínka na skvělou inscenaci domácího režiséra Giorgia Strehlera z roku 1981, která se mnoho let na repertoár tohoto divadla vracela v obnovených sériích s pozměněným nebo zcela novým obsazením. Nyní si svůj režisérský um na tomto mistrném operním opusu vyzkoušel mladý britský režisér Frederic Wake-Walker, který má zatím zkušenosti převážně z britských operních jevišť a zejména z festivalů v Buxtonu, Aldeburghu a Glyndebourne, kde také režíroval jiný mozartovský titul La finta giardiniera (2014).
Jeho aktuální režie na jedné z nejznámějších operních scén světa si bere za základní téma nestabilitu lásky, pomíjivost citu, tedy stav, který zažil každý člověk. Režisér zcela opomíjí problematiku rozporu sociálních stavů, které jsou již v činoherní předloze silně zastoupeny. K dispozici měl vynikající zpěváky s výbornými hereckými schopnostmi. Publikum při premiéře 26. října 2016 nadchla Diana Damrau jako Hraběnka, komornou Zuzankou je pak jihoafrická sopranistka Golda Schultz, debutující v této roli (ta již v minulosti zpívala v Curychu Hraběnku Almavivu, ale zdá se, že jí lépe sedí komediantská nota chytré služebné). Carlos Álvarez zpívá Hraběte, který je psychologicky komplikovanější, než jsme zvyklí. A optimistickým Figarem se stal Markus Werba. Mladá Francouzka Marianne Crébassa zpívá mezzosopránového Cherubína jako pubertálního rozjívence a v téže roli už dokázala přesvědčit Berlín, Vídeň i Amsterdam. Kritici oceňují skvělé hudební nastudování Franze Welser-Mösta. Představení bude divákům přístupné i pomocí livestreamu.
Jenůfa se vrátila na scénu Metropolitní opery
Pod tradičním názvem Jenufa (bez diakritiky) se na scénu newyorské Metropolitní opery po pěti sezonách vrátila Janáčkova Její pastorkyňa. V obměněném obsazení je kritiky oceňována strhující vokálně-herecká kreace Karity Mattily v roli Kostelničky. Slavná pěvkyně na této scéně již excelovala jako Jenůfa v téže inscenaci.
Obsazení Jenůfy ukrajinskou sopranistkou Oksanou Dykou se již setkává s výhradami pro malou výrazovou paletu, nedostatečný lyrismus i omezené herecké schopnosti (což poznal i český divák při přenosu Borodinovy opery Kníže Igor z Met, kde Oksana Dyka vytvořila dosti monotónně Jaroslavnu – recenze z ohlasů v zahraničním tisku najdete zde). Buryjovku zpívala s přehledem Hanna Schwarz, která roli interpretovala již ve více inscenacích. Ze dvou tenorových představitelů dává kritika přednost Kanaďanovi Josephu Kaiserovi jako Števovi pro procítěnost a komplexnost postavy, i když hrdinný tenor Daniela Brenna se takřka ideálně hodí pro postavu Lacy. David Robertson vedl orchestr s jistotou, ale určité otazníky stále zůstávají nad režijním pojetím Oliviera Tambosiho. Kritika ale jednoznačně doporučuje výkon Karity Mattily jako jeden z vrcholů letošní operní sezony v New Yorku. Po dvou představeních v říjnu (28. a 31.) následuje další představení 17. listopadu 2016.
Nixon v Číně, tentokráte ve Stockholmu
Opera Nixon in China Američana Johna Adamse, jež patří k základním dílům americké moderní opery, nyní zažívá místní premiéru na scéně stockholmské Královské opery. Režisér Michael Cavanagh, který se vedle běžného operního repertoáru věnuje i režiím moderních amerických oper (Floydova Susannah v San Francisku 2014; Floydova O myších a lidech v Manitobě 2016) vytvořil působivou podívanou v efektní scénografii Erharda Roma. Veskrze americký námět, který může být poněkud vzdálený evropskému publiku, je podán nesmírně živě. Téma Nixonovy první návštěvy v Číně v době studené války je ale vlastně globální téma o důležitosti diplomacie v mezinárodních vztazích. Na scéně vystupují jak prezident Nixon a jeho manželka Pat, tak i Mao Ce-tung s chotí, a nechybí ani Henry Kissinger jako prezidentský poradce pro otázky národní bezpečnosti a budoucí ministr zahraničí.
Stockholmské nastudování je obsazeno převážně místními zpěváky a po premiéře 1. října zažilo v tomto měsíci ještě dalších osm repríz. Ve Švédsku je zřejmě populární minimalistická opera, protože druhá švédská scéna Folkoperan, tedy Lidová opera, nabízí inscenaci Glassovy opery Satyagraha, a to takřka každý den po celý říjen ve střídajícím se obsazení a v režii (a také scénografii) Tilde Björfors.
Rekonstrukce opery Viktora Ullmanna
Francouzský skladatel Hélios Azoulay (narozen 1975), který je také činný jako muzikolog a klarinetista, se zabýval rešeršemi a rekonstrukcí opery skladatele Viktora Ullmanna (1898-1944) s názvem 30. Mai 1431. Skladatel židovského původu, jehož rodiče ale konvertovali ke katolické víře ještě před jeho narozením, skončil svůj život v koncentračním táboře v Osvětimi. Mezi dochovanými fragmenty jeho pozůstalosti se také nalézaly náčrty k opeře s titulem shodným s datem upálení Johanky z Arku. Právě příběh francouzské národní hrdinky je námětem operního libreta, jež se v pozůstalosti dochovalo celé. Mimo náčrty existují jen dvě úplné strany notového zápisu. Francouzský skladatel, spolupracující s belgickou nadací, plánuje uvedení opery v Rouenu (kde byla Johanka z Arku upálena) a nahrávku celého nového díla.
Láska k opeře až za hrob
29. října 2016 Metropolitní opera zažívá událost na pomezí absurdity a paniky (informovali jsme zde). Podle posledních zpráv zřejmě poněkud pomatený fanoušek rozsypal v orchestřišti Metropolitní opery během pauzy Rossiniho Viléma Tella popel z urny svého přítele. Ten si podle jeho vyjádření, které médiím reprodukoval newyorský policejní šéf John Miller, přál rozptýlit v prostorách Metropolitní opery. Dosud nejmenovaný muž tak splnil přání svého přítele a mentora. Představení bylo předčasně ukončeno a prášek byl předán na laboratorní rozbor.
Spojené státy americké stále žijí obavami z poštovních otrav, například antraxem, jak potvrdila reakce lidí i médií po objevu poštovní zásilky s neznámým práškem ve volebním štábu prezidentské kandidátky Hillary Clinton. Muž se ale k činu přiznal, byl pouze vyslechnut a nebyl vzat do vazby. Metropolitní opera však raději zrušila i následující večerní představení Rossiniho Italky v Alžíru. Náklady k úhradě škod budou zřejmě značné. Láska k opeře je krásná, ale nesmí se to přehánět. Generální ředitel Peter Gelb komentoval celou událost slovy: „Těší nás, když k nám přicházejí milovníci opery. Ale doufáme, že si příště nechají popel doma.“
Nahrávka týdne
Wilhelm Stenhammar – Gillet på Solhaug (Slavnost na Solhaugu). Symphony Orchestra of Norrköpping and Chorus, dirigent Henrik Schaefer. Sterling 2016 (3 CD). Pro českého posluchače zcela neznámá opera ze Švédska představuje sice naprosto exotický příspěvek do evropských dějin opery, ale nahrávka je zajímavá z několika dalších důvodů. Především jde již o sedmý díl edice nahrávek The Romantic Opera in Sweden, která vychází na labelu Sterling. Zásluhou této edice je soustavněji mapována dosud opomíjená sféra švédské opery devatenáctého století a počátku dvacátého století. Většina nahrávek celých oper nebo obsáhlých výběrů představuje rovněž světové premiéry. Wilhelm Stenhammar (1871-1927) patří ke generaci skandinávských skladatelů silně ovlivněných dílem Richarda Wagnera. Z jeho díla stále žijí dva klavírní koncerty a písně i balady, které jsou na repertoáru četných švédských operních zpěváků. Skladatel již v raném věku přišel do styku s divadelním světem, což se během jeho života projevilo v kompozici četných scénických hudeb k činohrám a fériím. Ve velmi mladém věku, kolem roku 1892, se začal zabývat myšlenkou na kompozici opery a vybral si za námět rané drama jednoho z nejvýznamnějších dramatiků té doby, Henrika Johana Ibsena, z roku 1855.
Slavnost na Solhaugu se řadí ke skupině historických dramat s romantickými rysy z norského prostředí, v nichž jsou zdůrazněny osudy domácí nobility (v tomto případě jde o čtrnácté století) a zároveň nechybí určité folklórní odkazy. Henrik Ibsen využil v těchto raných dramatech řadu motivů z lidové literatury, ság a pohádek. Na dramatu, jež přejímá strukturu historických Shakespearových her, ho zaujalo prostředí (které odpovídá wagnerovskému propojení historie a mýtu), postava hlavní ženské hrdinky (psané pro dramatický mezzosoprán) jako velké tragické operní postavy v rozporuplném charakteru, v němž se spojuje dobro i zlo, a také možnost do partitury zařadit folklórní čísla, jako byly písně a balady. Kvůli neexistenci kvalitního švédského překladu skladatel komponoval operu na norský originální text.
Opera neměla snadný start. Byla postupně odmítnuta operními domy ve Stockholmu a Kodani (což oboje mohlo mít i důvody jazykových předsudků vůči libretu, dané náhlou silnou vlnou jazykového patriotismu ve Skandinávii na přelomu století). Byla sice přijata do dramaturgického plánu v berlínské Dvorní opeře, ale k nastudování nedošlo, a tak byla opera konečně provedena roku 1899 v německém překladu v Dvorním divadle ve Stuttgartu. To vzbudilo zájem ve švédských kruzích a opera byla roku 1902 ve švédském překladu provedena ve Stockholmu, kde na repertoáru zůstala až do roku 1913. Zřejmě příznivý ohlas prvních nastudování povzbudil i dramaturgii berlínské opery a dílo zde bylo uvedeno roku 1905 slavným wagnerovským dirigentem Carlem Muckem. Ještě roku 1912 bylo jednou z hlavních položek švédských hudebních slavností v Dortmundu a pak zcela vymizelo z repertoáru skandinávských i německých scén. Teprve roku 1990 operní soubor z Umei dílo znovu zařadil na repertoár a díky zájezdům uvedl operu ve Stockholmu a Göteborgu. Zajímavostí je, že toto vzkříšení opery režírovala světově proslulá švédská herečka (hvězda několika filmů Ingmara Bergmana včetně hlavní role v jeho Mlčení) a později divadelní režisérka Gunnel Lindblom.
Předkládaná nahrávka je zajímavá romantickým symfonismem, vlastním pozdním evropským romantikům. Četné názvuky na dílo Richarda Wagnera jsou nepřeslechnutelné, ale je znatelná již stopa, kterou zanechává tehdy zatím v mimooperní hudbě i Richard Strauss (zejména orchestrace). Ostatně skladatel měl k wagnerovskému stylu blízko i ve vlastní rodině – jeho teta Fredrika Stenhammer patřila k předním interpretkám wagnerovských postav ve Švédsku. I když zemřela ve věku pouhých čtyřiačtyřiceti let, patřila k vášnivým propagátorkám Wagnerova díla ve Skandinávii. Celkově je partitura jakýmsi pokusem o syntézu wagnerovského mytického dramatu s bohatstvím lidové hudby s využitím pozdně romantických výrazových prostředků. Jedná se tedy o způsob vyjádření, který je pozorovatelný u mnoha skandinávských skladatelů konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Nahrávka, vzniklá ve spolupráci se švédským rozhlasem, nabízí solidní výkony vesměs domácích pěvců pod taktovkou Henrika Schaefera. Pro srovnání je operní nahrávka na třetím disku doplněna o dvě scénické hudby (pod taktovkou Helmutha Froschauera) k uvedené Ibsenově hře, které komponovali dva významní skladatelé – Němec Hans Pfitzner (komponováno 1889/1890) a Rakušan Hugo Wolf (1890/1891). Ty jsou dokladem různých kompozičních přístupů ke stejné látce ve stejném období.
Záslužná ediční činnost labelu Sterling dává možnost poznat milníky národních operních dějin (mimo jiné již vydal také průřez druhou operou Wilhelma Stenhammera Tirfing, která předběhla premiérou roku 1898 ve Stockholmu jeho operní prvotinu). Škoda, že podobná ediční činnost nefunguje důkladněji i v našem domácím prostředí, i když archiv Českého rozhlasu obsahuje četné nahrávky málo známých operních děl českých skladatelů devatenáctého a první poloviny dvacátého století, které by hudební situaci tohoto období ozřejmily více než jen chronicky známé tituly. I slibně započatý triptych koncertních provedení oper Smetanových předchůdců a současníků (Škroup – Měchura – Kittl) v Národním divadle v Praze na počátku nového tisíciletí, který byl zachycen na nekomerčních záznamech, by se jistě dal rozšířit o mnoho dalších titulů.
Operní úsměv
Když v roce 1984 Sir Peter Hall obnovoval atraktivní režii první části Wagnerovy trilogie Zlato Rýna pro Bayreuthský festival (původně pro festivalovou sezonu 1983 s dirigentem Sirem Georgem Soltim), byla stále scénografickou atrakcí obrovská nádrž o hloubce takřka jednoho metru na šířku jeviště, ve které se koupaly dcery Rýna. Před nádrží a v nádrži se ladně pohybovaly spoře oděné zpěvačky, které tak interpretovaly svoje důležité výstupy v prvním a čtvrtém obraze opery. Během kostýmové zkoušky se jeden ze sboristů podezřele ochomýtal kolem nádrže a byl také viděn, jak si opakovaně namáčí ruce ve vodě. Kostýmní zkouška byla ale náhle přerušena, když všechny tři představitelky Woglindy, Wellgundy a Flosshildy se zděšeným křikem vyběhly z nádrže. Žertéř ze sboru totiž přinesl do nádrže šest vypasených ropuch, které klidně brázdily nově dobytý prostor, ale k smrti vyděsily tři zpěvačky.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
