Historicky první česká pohádková opera v novodobé premiéře

Hřímalého Zakletý princ jako operní relaxace v historické budově Jihočeského divadla

29. ledna představilo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích jedno ze zapomenutých děl vrcholu národního obrození – operu Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého, generačního vrstevníka Antonína Dvořáka. Inscenaci v komorním prostředí historické budovy hudebně připravil dirigent Jan Bubák, jenž se podílel významnou měrou na dramaturgickém nápadu, režii obstaral zkušený Miloslav Veselý na scéně Pavla Krejčího a v kostýmech Lenky Poláškové.

Česká tvorba druhé poloviny devatenáctého století je zmapována poměrně dobře. Proto jsem nečekal žádné zvláštní zvraty v nazírání na dílo, které odráží dobu kulturního rozmachu v Čechách, kdy se český národ postupně plně emancipoval. Pevnými punkty období této emancipace jsou vznik Prozatímního a poté Národního divadla, spolu se vznikem pražského Hlaholu. Tato doba je v hudbě pevně spjata především se jmény Bedřicha Smetany a o generaci mladšího Antonína Dvořáka. Dva geniální zjevy české hudby takzvané národní školy znamenají včlenění národní hudby do mocného proudu světové romantické tvorby.

Kolem těchto dvou mimořádných osobností, které dosáhly originality ozvláštnění své hudby (na první poslech je hudba i laikovi rozpoznatelná), žilo ale v Čechách mnoho skladatelů řemeslně zdatných, kteří onoho ozvláštnění své hudby plně nedosáhli. Vytvořili však početnou druhou garnituru, která je dnes prakticky zapomenuta. Jistěže krom úzké vrstvy teoretiků hudebního světa, ale také oni znají jejich tvorbu více teoreticky. Zdaleka to není jen Vojtěch Hřímalý, jehož dílko právě připomíná Jihočeské divadlo. Jsou to mimo jiné Jan Malát, Karel Bendl, Karel Šebor, Jan Richard Rozkošný, Karel Knittl. Dodnes přece jen více známý je Vilém Blodek díky občas uváděné aktovce V studni.

To, že Vojtěch Hřímalý vystupoval ostře proti Bedřichu Smetanovi v řadě dobových polemik v časopisech, je věcí jednou; kvalita jeho tvorby je z pohledu dneška věcí druhou, podstatnější. Vojtěch Hřímalý se zapsal do historie jako spojenec Františka Pivody, cítil se málo uváděný a podceněný. Posléze se odcizil českému prostředí. Zřejmě pociťoval osobní křivdu, jako mnozí průměrnější skladatelé (výborný Formanův film o Mozartovi a Salierim tohle téma zpracoval mistrně psychologicky). Smetanově tvorbě Hřímalý nikterak nekonkuruje, natož jeho geniální Prodané nevěstě, která měla premiéru již roku 1866. Hřímalého dílko spatřilo světlo světa až čtyři roky po uvedení Smetanova Dalibora, roku 1872. Brzy poté zazněl také Dvořákův Král a uhlíř.

Vedle těchto děl mně Hřímalý neimponuje. Ale to vůbec neznamená, že nemá být připomenut, zejména když se tato jeho hříčka velmi dobře hodí pro využití scény v historickém divadle, kam se opera poslední dobou jen málo dostává. A je to scéna půvabná, která by si opravdu v dramaturgickém plánu zasloužila jeden titul z oblasti komorní operní tvorby za sezonu. Právě v tomto ohledu vhodnosti titulu pro osobité komorní prostředí vidím hlavní dramaturgický přínos. Jistě i pro možné mnohostranné využití v letním Českém Krumlově je daný titul, pohybující se na rozhraní komické opery a operety, vhodný. Toto vše trochu mé původní pochybnosti o díle trochu zmírnilo. Protože v době, kdy oblastní operní divadla nemají žádný kmenový repertoár, jak bylo dříve zcela běžné (ba ani tu Prodanou nevěstu), hrají vždy jen tituly pro abonenty, které poté stáhnou, kdy již ani střední, natož mladší generace namnoze neviděla ani Smetanovu Hubičku, Tajemství, o Braniborech ani nehovoře, není již moc znám ani geniální Dvořákův Jakobín, napadne jako první otázka: Není toto luxus? Je spousta zajímavějších děl, která marně čekají na realizaci.

Po zhlédnutí premiéry i veřejné generálky je moje odpověď: Bylo by to luxusem, pokud bych odečetl výše zmíněná pozitiva. Ale možnosti uplatnění dílka, příležitosti pro mladé české pěvecké talenty v nevypjatých partech, šance rozehrát čile komedii, podobnou tematicky již francouzské Adamově opeře Kdybych byl králem, jež je jistou relaxací, oddychem od velkých operních i operetních titulů. Takže proč vlastně ne? Praktickým poznáním díla lépe vnímáme realitu souvislostí dané doby, přeplněné emocemi.

Scénické ztvárnění Miloslava Veselého probíhá v realisticky laděném duchu přiblížení obrozenecké atmosféry, snaží se až trochu o nemožné. Ze zastaralého textu a plytkého děje je obtížné udělat záležitost. A tak je sice hodně snahy o chtěnou komiku, která občas vyjde, jindy se míjí účinkem, právě proto, že je snaživá. Hudební nastudování Janem Bubákem je poctivé. Jak jinak. Pokud se rozhodnu dirigentsky postavit za cokoliv, co mi není vnuceno, co naopak sám volím, pak se musím nutně s dílem identifikovat. Jinak bych to nemohl nacvičovat. Orchestr byl volen komornější než obvykle, jen s jedním kontrabasem. V ouvertuře jsem musel přemýšlet, zda to, co vnímám, je více dáno jen prostým nenaladěním, či zda to snad Hřímalý napsal v tak nepřesvědčivé sazbě harmonie. První uvedené platí. Sbory, které jsou v dané hříčce hojně skladatelem použity, využil režisér Miloslav Veselý k aktivní spoluúčasti (sbormistr Martin Veselý). To se mu občas povedlo, ale někdy na úkor míry přesnosti nejen řady závěrů. Sbor se opravdu dostal do solidní jevištní aktivity, byl podstatným spolutvůrcem vývoje děje, měl řadu dobrých momentů. V těch chvílích, kdy se nesnažil úporně „hrát“ a vytvářet komiku za každou cenu.

Ze sólistů vynikl tónovou nosností, bezpečným hlasovým rozsahem i dobrým jevištním ztvárněním lyrický tenorista Aleš Voráček v hlavní roli ševce Toníka, jenž se stane přes noc princem. Velmi pěkně se uvedla mladá lyrická sopranistka, absolventka Vysoké školy múzických umění v Bratislavě, Kristýna Vylíčilová.

Kristýna Vylíčilová vládne sopránem lehkým, pružným, příjemným, rozsahově suverénním v rámci dané role. Imponovala správnou mírou jevištní „drzosti“ v onom dobrém smyslu slova, jak se v hereckých kruzích trefně označuje divadelně extravertní talent. Srozumitelnost slova jí ale trochu vázne, mnoho jsem toho v textu, pro mne po delším čase v opeře neznámém, nerozuměl. Ne že bych snad zrovna zde po naivním typu textu bažil, ale v jiném českém díle by to mohlo vadit. Kdo mně opravdu jevištně i hlasově velmi imponoval, byť zpíval roli spíše středního rozměru, byl František Brantalík v roli Barona Jestřába.

Umělec komiku usilovně „netvoří“, zaplať Bůh, proto je na jevišti zcela přirozený. Pěvecky je znělý a plně srozumitelný v textech. Hlasově ve stále dobré kondici se představil v Českých Budějovicích někdejší významný tenorista Jihočeského divadla Michal Pavel Vojta. V charakterní roli Kosmy Damiána Brka, jehož ztvárnil na premiéře díla roku 1872 legendární herec Jindřich Mošna.

Vzpomněl jsem si ihned na pěvcova Fausta i Dalibora, jak jsem tehdy referoval o velmi pěkných výkonech pěvce v krajském tisku. Komickou figurku ztvárnil herecky přesvědčivě. Smysl pro vystižení humorné situace projevili rovněž basbarytonista Pavel Klečka coby Doktor Zimotřas a jevištně sympaticky tvárná Romana Strnadová v důležité roli Komorné.

Jako Princ Miroslav se představil mladý barytonista z Ostravy Martin Štolba. Pěkný, příjemný tenorální baryton libozvučného fondu působí sympaticky přirozeně v jevištním projevu. Dostal právem pěveckou šanci, kterou kdysi nepohrdl ani legendární Smetanův barytonista Josef Lev. Až ještě více zkultivuje svůj pěvecký projev, zaokrouhlí poněkud otevřený vokál A (patrně návyk z muzikálu), zdokonalí vazbu legata, jistě se i na operním trhu dneška dobře uplatní. V árii bych trochu doporučil poslech nahrávky, kterou nám zanechal na snímku Československého rozhlasu v Praze z roku 1956 věhlasný kantabilní barytonista Teodor Šrubař, jehož smysl pro vazbu širokodechých frází bych si dovolil mladému pěvci doporučit k inspirativnímu poslechu. Ostatně árii Vítej, libý jarní vánku s tímto barytonistou uplatnila nedávno vhodně rozhlasová stanice Vltava.

Představení v Jihočeském divadle dalo šance nastupující generaci mladých umělců. Připomnělo poslední dobou nevyužité akustické prostory historické scény v Českých Budějovicích. Oživilo vhodně autora doby národního obrození, což je zajisté cenné. Odkaz doby plné emancipace českého národa, jaká nemá obdoby, vzestup českého jazyka a vzepětí české kultury. Díky prostým kantorům doby Raisovy, díky právě českému divadlu, ale i díky skladatelům typu Vojtěcha Hřímalého se čeština stala posléze úředním jazykem, dominance němčiny se zmenšovala. Nad dobovými autory se tyčí coby Mont Everest geniální talent Smetanův, jenž díky dramaturgickému počinu Jihočeského divadla září de facto ještě ostřejším světlem. Ostřejším, než jsem si před touto premiérou ba i připouštěl. Byť o Smetanovi jsem nikdy nezapochyboval ani na minutu. Jsem ale vděčný odvaze budějovické dramaturgie, že mi dané vztahy, zbavené již subjektivních animozit doby, ukazuje prakticky v ještě ostřejším světle.

Závěrem nemohu nezmínit nepříliš profesionální přístup vedení Jihočeského divadla ke zveřejnění obsazení. Nikde v divadle nebyla vývěska, kdo z alternantů vlastně účinkuje, z hlediska potřeb recenzenta jsem se snad dopídil ke správným jménům, ale návštěvník premiéry si může hodit korunou. Ani na webu nebyli pěvci premiéry upřesněni. Doufám, že získané informace jsou správné. Uvítal bych, kdyby v programu byla aspoň stručná zmínka o interpretech, což bývá v dnešních divadlech obvyklé.

Hodnocení autora recenze: 60 %

Vojtěch Hřímalý:
Zakletý princ
Hudební nastudování a dirigent: Jan Bubák
Režie: Miloslav Veselý
Scéna: Pavel Krejčí
Kostýmy: Lenka Polášková
Sbormistr: Martin Veselý
Orchestr a Sbor Jihočeského divadla
Premiéra 29. ledna 2016 Jihočeské divadlo České Budějovice

Princ Miroslav – Martin Štolba (alt. Aleš Janiga)
Baron Jestřáb z Velenic – František Brantalík (alt. Alexander Beň)
Doktor Zimotřas – Pavel Klečka (alt. Peter Paleček)
Marta Knejpková – Miroslava Veselá (alt. Dagmar Volfová)
Toník – Aleš Voráček (alt. Peter Malý)
Evička – Kristýna Vylíčilová (alt. Zuzana Benešová)
Kosma Damián Brk – Michal Pavel Vojta (alt. Jan Markvart)
Komorná – Romana Strnadová (alt. Jana Málková)
Dvorní dámy – Gabriela Burianová, Michaela Korychová, Vladimíra Malá
Dráb – Ivo Šindler

www.jihoceskedivadlo.cz