Zamračený lev Gilels a Rostropovičovy vláčky

  1. 1
  2. 2

Vzpomíná Dagmar Šetlíková, dcera primária Českého kvarteta (4)
Texty Ivana Medka (4)

Ivan MedekPosledním dílem se vracíme ke vzpomínkám Dagmar Šetlíkové, dlouholeté tajemnice České filharmonie, v níž působila od druhé poloviny čtyřicátých do šedesátých let. V letech šedesátých se tam potkala s Ivanem Medkem, kterého Česká filharmonie zaměstnala jako zřízence, ale nakonec se z něj stal neoficiální dramaturg a jeden z nejbližších spolupracovníků Karla Ančerla. Medek pak začátkem roku 1969 pozval Dagmar Šetlíkovou před rozhlasový mikrofon.

Vznikl tak unikátní záznam hudebních příběhů a historek, ale také vzpomínek na mnohá přátelství: s Honeggerem, Stokowským, Pedrottim, Michelangelim. A samozřejmě na rodinné zázemí. Dagmar Šetlíková byla dcerou Karla Hoffmanna, a tak byla vlastně i dítětem Českého kvarteta.
***

Ivan Medek: České kvarteto, ale vlastně i všichni ostatní muzikanti se museli často seznamovat i s hudbou, která jim nebyla blízká, ve které nevyrostli. Samozřejmě si museli hledat cesty k novým skladatelským směrům. Dá se říct, jestli třeba České kvarteto, jestli to byli spíš konzervativně myslící lidé?

Dagmar Šetlíková: Jistě nebyli. České kvarteto študovalo novinky neustále, nejenom našich skladatelů. Ale byl tam Hindemith, potom Zjasněná noc Schönbergova, to si vzpomínám, s jakou vášnivostí to študovali. Anebo Pfitzner, Dallapiccola… Nic neodmítali. Nehrálo se to asi často, ale študovali to.

Ivan Medek: A měl tatínek trému, když hrál sólově?

Dagmar Šetlíková: Měl vždycky velikou trému, to si vzpomínám. Neukazoval to moc, ale měl. A já ji potom měla za něj. Jakmile vylezl na pódium, měla jsem ji dvojnásobně.

Ivan Medek: Já se na to ptám, protože nedávno přivezl Josef Vlach pozdravy z Montrealu, kde byl na mezinárodní houslové soutěži a kde seděl v porotě s Josephem Szigetim. A Szigeti říká Vlachovi: „Vy jste měli v Praze velikého houslistu, ale nemůžu si vzpomenout na jméno.“ A Vlach říkal: „Kubelík, Kocián, Ondříček…“ A Szigeti říkal: „Ano, ale tenhle se jmenoval jinak. Křestním jménem nějak od K… Karel.“ A Vlach říkal: „Karel? Karel byl Hoffmann.“ A Szigeti říkal: „Ano. Karel Hoffmann.“

Dagmar Šetlíková: No oni se znali. A taťka také přece hrával moderní koncerty. Študoval to s nadšením a samozřejmě, když se stal profesorem na konzervatoři a na mistrovské škole, tak to študoval se svými žáky. To se pamatuji. Nikdy nic neodmítal a nikdy nedovedl o muzice říct: v tom nic není. Vždycky se musí hledat. Samozřejmě že vždycky je mnoho plevele, než se objeví jedna velká skladba. Ale nutno se prokousávat. A to taťka vždycky dělal.

Ivan Medek: Já bych se chtěl zeptat na věc, která mě dost trápívá. Když si člověk poslechne snímky, třeba gramofonové desky s Českým kvartetem, má pocit, že to kvarteto ve skutečnosti hrálo docela jinak.

Dagmar Šetlíková: To jistě. Vzpomínám si, že když přijeli z Berlína, kde dělali ty nahrávky, které nejsou podařené, řekli, že v životě už nebudou nahrávat. Všichni unisono prohlásili: „Už nebudeme nahrávat, protože takový nervák, jako jsme prožili při natáčení, si nikdo nedovede představit.“ Protože to byly začátky natáčení, a taťka vyprávěl, že každý z nich hrál do takového trychtýře, vzájemně se neslyšeli, a přitom museli hrát. Takže měli ten nejhroznější pocit, neměli vlastně kontakt ani souhru. A podle toho také dopadly ty desky. Že nejsou dobré.

Ivan Medek: Totéž se dá říct samozřejmě i o jiných lidech z té doby…

Dagmar Šetlíková: Když si vzpomenu na tvůj pořad, kde se hrály dávné nahrávky slavných jmen. A když jste pustili desku, znělo to většinou úplně groteskně. Ale to byly začátky natáčení, technika nebyla na výši, jako je dnes.

Ivan Medek: Jednak technika, jednak zkušenosti s mikrofonem.

Dagmar Šetlíková: No, nebyly. Dneska to je něco docela jiného.

Ivan Medek: Já myslím, že bychom ale v rámci našeho vzpomínání přece jenom neměli zapomenout na snímek Českého kvarteta a připomenout si tu větu, která je koneckonců i ve Smetanově kvartetu Z mého života věnovaná vzpomínání.

(hudba: Smetana – Smyčcový kvartet č. 1 e moll – 3. věta)

Ivan Medek: Na Pražské jaro i mimo něj k nám po druhé světové válce přijížděla celá řada lidí, kteří u nás byli poprvé v cizině. Praha se pro ně stala takovým mostem.

Dagmar Šetlíková: A to byli zejména sovětští umělci. Vzpomínám si, že přijel Gilels, který byl úplně neznámý. A protože jsem mluvila rusky, tak jsem se o něj starala. Proto to přátelství, které do dnešní doby velice intenzivně trvá. On byl úplně zakřiknutý. Jen ty jeho nádherné zrzavé vlasy… byl jako takový zamračený lev, který si sedl ke klavíru s velkou trémou. A ukázalo se, jaký je to báječný pianista. A přitom mně řekl: „Ale až uslyšíte Richtera, teprve uvidíte, co máme za klavíristu u nás, v Sovětském svazu!“

Emil Gilels (foto archiv)
Emil Gilels (foto archiv)

Ivan Medek: Gilels tehdy na svém prvním koncertě hrál, myslím, Beethovenovu Valdštejnskou sonátu. A kdykoliv sem přijel později, vracel se k tomu s představou, že se mu to tehdy nepovedlo a že to jednou musí spravit. A také to udělal. Po dvaceti letech, k takovému jubileu svého prvního koncertu na Pražském jaru v šedesátém osmém roce, zahrál Valdštejnskou znovu. My si z ní pustíme první větu.

(hudba: Beethoven – Valdštejnská sonáta – 1. věta)

Dagmar Šetlíková: U nás vyhrávali na soutěžích sovětští umělci. Vzpomínám si na Rostropoviče, který je dneska z cellistů ve světě číslo jedna, že. Tak ten u nás vyhrál první cenu. Dostal peněžitou odměnu. A já se ptala: „Co sis vlastně koupil?“ A on povídal: „To se budeš divit. Já si koupil elektrický vláček. A v hotelu“ – tehdy bydleli v Palace hotelu – „jsem postavil na koberec dráhu a celou noc jsem si s tím elektrickým vláčkem vyhrál.“ A to mu zůstalo, protože když jsem byla u něho v Moskvě na návštěvě, tak kam se člověk podíval, tam byla nějaká elektrická záležitost, kterou si vymyslel. Tu svítilo, tu zvonilo. Prostě všecko si dělal Rostropovič sám. Měl k tomu velkou lásku a ta mu zůstala.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář