Zanechat otisk a povznést duši. Ptali jste se Jitky Hosprové

Violistka Jitka Hosprová odpovídá na dotazy čtenářů Opery Plus

 

Dobrý den, kolik koncertů za měsíc asi tak míváte? Domlouváte si je sama, nebo máte nějakého manažera? Jak široký repertoár máte a jak často jej obměňujete? (JF)

Počet koncertů je různý, někdy jsou čtyři za měsíc a někdy šestnáct, plus přejezdy, přelety a většinou pokaždé jiný repertoár. Není dobré hrát příliš mnoho koncertů, protože pak není čas na dokonalou přípravu, regeneraci a studium nových věcí. Samozřejmě se někdy stane, že situaci neuhlídám a koncertů se nakumuluje příliš mnoho, to pak téměř kolabuji. Zatím jsem však vše zvládla, ale je potřeba dávat si pozor, abych se nepřetížila. Repertoár mám velmi široký, od staré hudby – například program s renesančním nástrojem theorbou, až po premiéry současných skladatelů. Dokonce jsem v poslední době objevila raně romantické skladby velmi virtuosní, které se příliš nehrají. Studuji stále nové věci, letošní rok kupříkladu – od začátku roku je to kolem osmi skladeb, a to mne čeká celá kupa not, na které se chystám – pakliže nejsou na programu koncertů, většinou zůstanou na štůsku a čekají na svoji příležitost. Manažerem jsem částečně sama, protože nejlépe zhodnotím, kde, kdy a co hrát, technické věci pak za mne dotahuje produkční Klára Jelínková pro Čechy a zahraničí mi domlouvá, je-li potřeba, pan Radek Křižanovský.

Dobrý den, paní Hosprová, pocházíte z hudební rodiny? Jaké byly vaše hudební začátky a proč jste si vybrala zrovna violu? Srdečně vás zdravím (Vlasta Habánková, Brno)

Děkuji za otázku, paní Habánková, a také moc zdravím do Brna. Moje rodina je normálně hudební, maminka jako učitelka hrála na housle, taktéž já a rovněž moje sestra, bratr hrál na klarinet. Nikdo však od nás neočekával zázraky, byla to součást vzdělání. Pradědečci z obou stran byli muzikanti, jeden dokonce významný oblastní učitel. Mne si získala viola, když jsem dělala přijímací zkoušky na Plzeňskou konzervatoř na housle. Mamka mne uklidňovala, ať klidně jdu na přijímačky, abych udělala paní učitelce Šandové radost, že mě stejně nevezmou. Moc se mi na housle nechtělo, popravdě jsem je brala jako jednu z věcí, která mne baví, ale nic víc. No a ejhle – přišla nabídka hrát na violu, protože houslistů bylo hodně. To mne trochu vyhodilo z plánu. Profesor Jan Motlík mne pozval na koncert, kde hrál koncert pro violu a orchestr Bohuslava Martinů a bylo, jak se říká, „vymalováno“. Viole jsem totálně propadla a dodnes tvrdím, že ona si vybrala mě.

Máte nějaký profesní sen? Typu zahrát si s nějakým slavným dirigentem, orchestrem nebo v nějakém slavném koncertním sále? (Jaroslav Madár)

Milý pane Madáre, dostávám tuto otázku často a musím říci, že jsem si nikdy nic moc neplánovala, nepřála a možná díky tomu jsem ve svém oboru celkem daleko. Již patnáct let na pódiu jako profesionální sólistka, kdo by to byl řekl. Postupuji systematicky, koncerty jsou stále exkluzivnější, skladby náročnější, moje interpretace zraje s každým dalším koncertem. Uvidím, kam až mne to dovede, přistupuji k těmto věcem s pokorou a jsem vděčná za každý koncert. Nedávno jsem například hrála pod taktovkou Vladimíra Ashkenazyho, byla to ohromná zkušenost. Jinak ze všech sálů mám nejraději Dvořákovu síň Rudolfina, kde hraji poměrně často.

Dobrý den, paní Hosprová, úspěchy každého umělce krom řady dalších věcí zcela jistě závisí i od toho, kde, z čeho a jak intenzivně čerpá vnitřní sílu, klid a inspiraci. Jak to máte vy? Co všechno v tomto směru ke svým úspěchům potřebujete? (Eva L.)

Milá paní Evo, řekla bych, že jste vaší otázkou trefila hřebík na hlavičku. Jak jsem již v předchozí odpovědi zmiňovala, držím se na vrcholné pozici již celkem dlouho, což předpokládá, že ten „klíč k úspěchu“ musíte mít a umět ho používat. Pro každého umělce je velká nástraha vlastní ego. Jakmile si začnete o sobě myslet více než je potřeba, kanál inspirace a energie se může začít překvapivě zavírat. Hodně jsem se zabývala východní filosofií a stále si v tomto směru udržuji vnitřní hygienu. Což vyžaduje velkou disciplínu a vede to člověka k pokoře. Vnímám sebe jako nástroj nebo kanál, skrze který prochází určitá energie a sdělení. Samozřejmě první disciplína je naučit vlastní tělo dokonale ovládat hudební nástroj – to je řemeslo. Pak jen umět přijímat správné informace od moudrých lidí a nepřijímat negace od těch „druhých“. Což je někdy to nejtěžší, ale pakliže není ego přítomno, jste nezranitelná. To je obecný princip, za kterým jsou léta práce na sobě. Pak jsem také jen člověk a žena, která chce žít šťastný osobní život. Což vzhledem k pozici, ve které se pohybuji, také není úplně jednoduché, ale jsem pozitivní a jdu za vizí, kterou v tomto směru mám. Nepřistupuji na kompromisy, proto, jakmile se necítím šťastná v partnerství, odcházím. Je to celkem tvrdý přístup, ale patří to k disciplíně, která vás drží jako bytost v čistotě a pak jste jako umělec schopná předávat radost a vše co je potřeba. Jakmile totiž máte tento dar, jste ve službě… Miluji přírodu, hlídám si, se kterými lidmi budu trávit volný čas a nemám problém být sama se sebou. Což jako sólista musíte zvládnout v první řadě.

Dobrý den, co si myslíte o úpadku současného nahrávacího průmyslu? Myslím, že to je pro současné hudebníky velká škoda, že o jejich nahrávky není zájem. (Pavel Kostkan)

Milý Pavle, je to smutná doba. Kvantita válcuje kvalitu a likviduje tím vkus posluchačů a mládeže. Za chvíli již budou zvukové banky chrlit nahrávky hudebníků a umělost nahradí autenticitu. Pouze klasická hudba a jazz drží tyto kvality a ještě také folklórní hudba. Jinak nejsem velkým optimistou. Pro nás je stále důležité natáčet, i když nás nekupují miliony. Jde o otisk toho neuchopitelného okamžiku hudby do hmoty. To je natáčení. Jinak hudba existuje pouze v přítomném okamžiku koncertu, což je to nejlepší a nejvyšší umění, je mimo hmotu. Jen ve vás zanechá otisk a povznese duši. Proto je důležité podporovat živé umění, avšak bez nabídky hudby na CD jako byste nebyl… Jako hudebníci nesmíme propadat beznaději a jak říkám: „musíme držet pozice“. Až se jednou vědomí lidstva povznese, budeme připraveni. Nevím, jestli se toho dožijeme, ale naděje…

Dobrý den, obdivuji již dlouho nejen vaše umělecké výkony, ale i noblesu a celkový šmrnc. Povězte prosím, jak o sebe pečujete. Sportujete? Jak relaxujete? A hlavně kde na to berete při svém časově jistě náročném povolání čas? Přeji vám hodně dalších úspěchů! (Jana S.)

Milá Jano, děkuji za kompliment. Je to také jeden z nástrojů, jak přilákat lidi ke klasické hudbě. V dnešní době je to již součást úspěšného interpreta. Nejde se již prezentovat jako dříve, protože doba se změnila. Populární hvězdy nabízí takové vizuální efekty, že i klasická hudba se musí trochu hnout s prezentací. Jinak opravdu nepřežije. Je to vidět na operních hvězdách a interpretech nastupující generace. Já vděčím rodičům za geny, které jsem dostala, nejen v tom jak vypadám, ale také v tom co vydržím. Jsem holka z vesnice, čerpám z přírody a mám v sobě kus zvířete – jsem ascendentem Lev. To je ten „šmrnc“. Opět je vše o disciplíně. V rámci možností dobře jíst, mám osobního trenéra a když nejsem v Praze, cvičím v hotelových posilovnách nebo na pokoji. Image již léta konzultuji s odborníky, hodně mi pomáhá stylista Martin Gruntorád a spolupracuji s úspěšnými módními návrhářkami. Považuji za umění dobře ušít šaty a jako umělkyně prezentuji nejen hudbu, ale také umění vhodně se obléci. Jsem typ, který se jde raději projít do lesa, navštívit galerii a oblečení si nechám donést stylistou. Obchody mi berou hodně času a energie, skutečně na to nemám náladu a buňky.

Dobrý den, můžete prosím nám laikům říci, jaké jsou kromě velikosti další rozdíly mezi houslemi a violou? Třeba i včetně ceny? Na jaký nástroj teď hrajete a kolik jich doma máte? Střídáte je nějak podle typu vystoupení? Přeji vám hodně dalších úspěchů a držím palce! (Zdeněk Melicher, Plzeň)

Dobrý den do Plzně. Tak ceny rozhodně nejsou rozdílné, jedině Stradivariho viola je mnohem dražší než housle, protože je jich na světě pouze deset. Cena je kolem miliardy korun:-). Hraji na český nástroj Petra Zdražila z roku 2012, se kterým mám ohromné úspěchy. Pro mne je důležitější zvuk, který lidi osloví, než značka nebo cena. Nástroje v této kvalitě mám doma tři, pak ještě jednu Zdražilovu violu a pak italský nástroj Andrea Postacchinni. Nástroje neměním, pakliže není nouze.

Violy jsou mnohem rozdílnější než housle. Mezi violami může být až několikacentimetrový rozdíl. Například můj italský nástroj je velikosti 40 cm a Zdražilova viola 41,5 cm, což je hodně velký rozdíl, když skáčete po hmatníku s přesností na desetiny milimetru. Viola je nástroj, který vám nedá nic zadarmo. Měla by být vzhledem k hlubšímu ladění mnohem větší, ale to už by se nedala držet pod krkem a ani mezi koleny, na to by byla zase malá. Vývojem se usadila zmenšená verze, která dodává nástroji zvláštní nosově zabarvený zvuk, je mnohem sonornější a jakoby smutnější. Repertoár je odlišný od houslového, sdělující jiné emoce a myšlenky. Virtuozita je u nás o krásném tónu, tvorbě fráze a hodně práce na technice tvorby tónu. Mnohý houslista, který si chce zahrát na mou violu, má problém z nástroje dostat kloudný tón. Je to skutečně jiný svět, i když vizuálně je viola jen jako větší housle. Pakliže máte na violu srovnatelnou techniku s houslistou, znamená to, že už jste hodně „za vodou“.

V jednom rozhovoru s vámi jsem četl, že vaším manželem je ředitel banky. Nemáte při každodenní konfrontaci obou vašich profesních světů problém s tím, že kultura je u nás oproti sektoru bank opravdovou popelkou, co se týče výdělků či peněz, které se v ní pohybují? (Ondřej Slavík, Praha)

Pane Slavíku, četl jste správně, mým druhým manželem byl ředitel banky. Skutečně, konfrontace v tomto směru byla pro mne zničující. Můj bývalý manžel byl sám v šoku, jak jsme na tom ve skutečnosti zle. V porovnání třeba s péčí o vrcholné sportovce jsme popelky v plném slova smyslu. Přitom vzděláním, reprezentací a vytrvalostí bychom strčili mnohé sportovní hvězdy skutečně do kapsy. Avšak do srovnání našich stavů na účtech bych se raději nepouštěla. Já si musím vše vymyslet, zorganizovat, prodat a odehrát sama. Také si sama vybrat lidi, kteří mi pomohou. Tak to již dělám celou řadu let. Dokonce některé projekty z části dotuji sama nebo na nich nevydělám. Ale když nebudou projekty, nebude práce a tak stále dokola. Samozřejmě jako manželka ředitele banky bych bývala nemusela pracovat vůbec a mnohdy jsem se dostávala do střetů zájmu, kdy jsem nesměla vystoupit na festivalu, který banka podpořila. Jsem na světě proto, abych hrála a upřímně jedna z věcí, které mne trápily, byla i tato konfrontace. Mé místo je mezi umělci, společnost jiného typu lidí je pro jiné. Cítím se mnohem klidněji a alespoň nemám ten nepoměr denně na očích, i když vím, že existuje. Svět je takový.

Dobrý den, mám otázku z jiného světa: Moc jste se mně líbila ve Stardance. Povězte, jak náročné to pro vás bylo. Kolik času jste tomu věnovala? A bylo vám to hodně líto, když jste vypadla jako první? (Miloš B.)

Děkuji Miloši za otázku. Stardance mi velmi pomohla. Dostala jsem se na obrazovku jako hráč na violu. Což považuji za skvělou příležitost poukázat na to, že vedle různých celebrit jsou v naší zemi i jiné obory, ve kterých vynikáme a jsme jistými „hvězdami“. Šla jsem do soutěže proto, abych zviditelnila klasickou hudbu. Musela jsem přitom však stále hrát, jako by se nic nedělo. Ale samotné sólové hraní je hodně náročné. Denně hrajete pět až šest hodin, plus koncerty do toho. Už by se mělo jen regenerovat nebo se věnovat organizaci, ale mně přibyly denně čtyři hodiny tance. To byl masakr. Nicméně jsem dala do dané situace své maximum a vyřazení považuji za „záchranu shůry“, i když mi bylo samozřejmě v té chvíli líto, že jsem vypadla jako první. Ale svět se točí dál a musím říci, že stále slavím se svými dvěma tanci velký úspěch. Kdekoliv na světě hraji, všude to vědí a často padá tato otázka na tiskových konferencích a členové orchestrů, se kterými vystupuji, za mnou chodí a gratulují k výkonu v soutěži. Tak pro mne Stardance stále žije, což považuji za úspěch. Něco jsem tam tedy otiskla…

Za čtenáře Opery Plus děkujeme za odpovědi!

Vizitka:

Jitka Hosprová se narodila v roce 1975 v Plzni. Ve svém oboru je průkopnice. První česká sólistka na violu je světově uznávaná pro své umění. Na svých CD prezentuje od roku 2001 klenoty české violové literatury a světové klasické moderny. Vystudovala Akademii múzických umění v Praze obor viola u doc. Jana Pěrušky a spolupracovala s legendárním italským violistou Luigi Albertem Biancchim, který ji dovedl k virtuoznímu mistrovství.

Sólově spolupracuje s řadou světových orchestrů – Vídeňský rozhlasový orchestr, Orchestre Lorain, Belgická filharmonie, Camerata Chile, Česká Filharmonie, FOK, France Chamber Orchestra atd. Jako sólistka se představila na řadě světových hudebních festivalů – Presenses-Francie, Rheingau Sommer, Kulturtage Dresden, Pražský podzim, Pražské jaro, Moravský podzim, Smetanova Litomyšl, Kartágský hudební podzim a jiné.

Zdobí ji sólová debutová vystoupení v Londýně, Vídni, Paříži, Stockholmu, Římě, Santiagu de Chile, Waschingtonu D.C a New Yorku. „Jitky vášnivý vztah k viole dává publiku jasně na vědomí existenci tohoto přehlíženého nástroje, přináší fascinující violovou literaturu a inspiruje skladatele ke komponování nových děl. Je to strhující umělkyně na pohled,‘‘ říká o ni DeeAnne Hunstein, ředitelka Hunstein Artist Services v New Yorku. Jitka Hosprová je nejen vyhledávanou sólistkou, ale též komorní umělkyní. Jako host vystupuje s předními českými kvartety a tvoří spolu s harfistkou Kateřinou Englichovou a flétnistou Carlem Jansem (Lux.) exkluzivní trio Bohemia Luxembourge. Sólistka hraje na italský nástroj z roku 1856 Andrea Postacchini a na český nástroj model Amati 1615 z roku 2010 Petra Zdražila.
(zdroj: webové stránky umělkyně)

www.jitkahosprova.com