Zápisník zmizelého po 100 letech: úspěšný fotograf, okouzlený romskou modelkou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní kukátko (97). Týden od 5. do 11. června 2017. V dnešním vydání najdete: Zápisník zmizelého oslavil sto let a Annelies Van Parys ho skladatelsky doplňuje. Ohlasy dekonstrukce Wagnerova Parsifala na Wiener Festwochen. Wim Wenders debutuje jako operní režisér. Tenorista Daniel Behle skvěle nahrál neznámé ukázky z oper Franze Schuberta. Operní humor: Enrico Caruso opět zlobí kolegy…



Zápisník zmizelého oslavil sto let a Annelies Van Parys ho skladatelsky doplňuje
V roce 1916 vyšel v Lidových novinách (ve dvou pokračováních v nedělní příloze) jako anonymní text soubor milostných básní, jehož název se později ustálil jako Zápisník zmizelého. Ač se text všeobecně považoval za vyspělý básnický projev nadaného, ale neprofesionálního autodidakta, někteří literární historici již od počátku měli podezření, že jde o dílo některého renomovaného autora. Teprve v roce 1998 prokázal Jan Mikeska autorství moravského literáta Ozefa (Jozefa) Kaldy (1871–1921), mimo jiné také autora libreta k dětské zpěvohře Ogaři (1918–1919) Jaroslava Křičky.

Text již záhy po uveřejnění zaujal Leoše Janáčka, který v letech 1917–1919 zkomponoval písňový cyklus pro tenor, alt, tři sborové ženské hlasy a klavír.

Leoš Janáček (foto archiv)

Poslední verze písňového cyklu pak pochází z konce roku 1920. V dubnu následujícího roku byl cyklus koncertně premiérován a v roce 1943 byl Otou Zítkem a Václavem Sedláčkem připraven instrumentální doprovod a dílo scénicky vypraveno v Plzni. Vnitřní drama mladého Janíčka, podléhajícího vábení krásné Cikánky Zefky, pak zaujalo tvůrce i jiných operních a zejména studiových scén, kteří vytušili scénické možnosti předlohy a upravili původní ryze koncertní cyklus pro jeviště. Dělo se to různým způsobem s použitím nejrůznějších prostředků, třeba spojením s činoherními představiteli (nezřídka v příběhu inspirovaném Janáčkovými osobními osudy), baletním ztvárněním nebo nejrůznějším dublováním dvou hlavních a jediných postav příběhu bezbřehé milostné vášně. Přes adaptace díla pro televizní obrazovku (v letech 1969, 1979, 2003) stále ovšem převládají koncertní provedení.

Nyní se rozhodla belgická skladatelka Annelies Van Parys (narozena 1975) doplnit dílo o jakousi „ženskou“ odpověď.

Annelies Van Parys (zdroj vimeo Muziektheater Transparant)

Nápad vznikl na popud belgického režiséra Iva van Hovea a polského dramaturga i dramatika Krystiana Lady. Původní text byl doplněn výňatky z korespondence mezi Leošem Janáčkem a jeho mnohaletou přítelkyní Kamilou Stösslovou. Text doplněných částí je také v češtině. Obsahem doplněné části jsou reakce Zefky a tříhlasého ženského sboru, které dokazují nemožnost nerovného vztahu a tragédii nenaplněné lásky. Příběh je ale přenesen do současnosti a hlavním hrdinou je v současné inscenaci úspěšný fotograf, který je okouzlen romskou modelkou.

Adaptace po premiéře v Kaaitheater 11. března 2017 v Bruselu byla minulý měsíc uvedena v Rotterdamu a jedná se o koprodukční představení Muziektheater Transparant, kde je skladatelka rezidenční umělkyní, s dalšími scénami a festivaly (Toneelgroep Amsterdam, Klarafestival, Les Théâtres de la Ville de Luxembourg, Operadagen Rotterdam a Beijing Music Festival). Pěvci jsou britský tenorista Ed Lyon a francouzská mezzosopranistka Marie Hamard, jejich sestavu doplňuje uznávaný nizozemský herec Hugo Koolschijn. Českým přispěním k celému projektu je účast přední české klavíristky Lady Valešové, jejíž živé vystoupení je nedílnou součástí scénického dění během celého představení v délce jedné hodiny a patnácti minut. Autorem scény a světelného designu je Jan Versweyveld a současné civilní kostýmy vybrala belgická kostýmní výtvarnice An D’Huys.

Leoš Janáček/Van Paris: The Diary of One Who Disappeared – Muziektheater Transparant Antverpy 2017 (zdroj transparant.be / foto © Jan Versweyveld)

I český divák měl možnost se seznámit s prvním operním dílem Annelies Van Parys, která s oblibou komponuje komorní i orchestrální skladby pro lidský hlas. Šlo o operu (či spíše musik-theater) inspirovanou Hitchcockovým filmem Okno do dvora a známým voyueristicko-fetišistickým anglickým snímkem Peeping Tom. Hudební dílo bylo záhy po světové premiéře uvedeno také v Plzni (5. července 2015) v jediném představení na našem území v rámci evropského festivalu současné opery a tento večer, byť časově neobsáhlý, patřil k nejnudnějším recenzním povinnostem v mém životě. Na to, jak dopadne toto „rozšíření“ Janáčkova geniálního díla, je třeba ještě počkat. Ale otázkou je, zda má smysl „vylepšovat“ dílo tak konzistentní a výrazově naléhavé, jako je právě Zápisník zmizelého.


Dekonstrukce Parsifala a redefinice Wagnerova kultu pro 21. století
Jonathan Meese svou výtvarně-režijní koncepcí Wagnerovy opery na letošních Wiener Festwochen vyvolal žádané furore mezi diváky a kritiky. Tento výtvarník mnoha uměleckých oborů ostatně s širokým spektrem ohlasů počítal a je to též součástí jeho umělecké taktiky. Jeho přepracování Wagnerova Parsifala (v hudební spolupráci s rakouským hudebním skladatelem Bernhardem Langem) pod názvem MONDPARSIFAL ALPHA 1-8 (mělo by se psát verzálkami na přání tvůrce) ovšem dekonstruovalo původní libreto (i hudbu) takovým způsobem, že to vyvolalo i velmi kritické ohlasy nejen z okruhu spolků Richarda Wagnera (tradičně dosti konzervativních), ale i některých renomovaných kritiků (Renate Wagner nebo Harald Lacina), jinak většinou velmi smířlivých k rozumně pojaté experimentální hudebně-dramatické tvorbě.

Jonathan Meese, Bernhard Lang: Mondparsifal Alpha 1-8 (Erzmutterz der Abwehrz) – Wiener Festwochen 2017 (zdroj jonathanmeese.com / foto © Jan Bauer)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama