Zapomenuté knižní poklady. Jan Wenig: Byli v Praze

  1. 1
  2. 2
V první části našeho seriálu jsme letmo nahlédli do života umělce – klavíristy, jak jej vylíčil autor z nejpovolanějších, Ilja Hurník. Druhý díl pátrání po zapomenutých knižních pokladech nás zavede do našeho hlavního města za časů minulých, a to v zajímavé knížce Byli v Praze, kterou poprvé vydalo Státní hudební vydavatelství v Praze v roce 1962 a poté vyšla ještě ve dvou dalších vydáních. Jan Wenig v ní na základě dostupných materiálů (seznam použité literatury na konci knihy je skutečně úctyhodný) vypravuje o pražských pobytech jedenácti (respektive dvanácti – v posledním vydání) význačných hudebních skladatelů a přibližuje nám tím také prostředí a hudební život Prahy od posledních let osmnáctého do začátku dvacátého století.
Ilustrační foto (zdroj pixabay.com)

Než se začteme do stránek knihy, je namístě říci si něco málo o jejím autorovi. Doktor Jan Wenig (1905-1979) byl synem Adolfa Weniga, spisovatele, pedagoga, libretisty (napsal mimo jiné libreto ke Dvořákově opeře Čert a Káča) a překladatele. Kromě otce bylo v rodině několik dalších osobností z oblasti kultury (bratr a strýc byli výtvarníci, druhý strýc, Vojtěch Kristián Blahník, divadelní teoretik, prastrýc František Adolf Šubert byl dramatikem a divadelním historikem a také prvním ředitelem Národního divadla po jeho otevření a poté prvním ředitelem Divadla na Vinohradech…).

Jan Wenig v rozhlasovém studiu – 1940 (zdroj rozhlas.cz/Archivní a programové fondy Českého rozhlasu)

Jan Wenig z tohoto rodinného „směřování“ nevybočil – vystudoval srovnávací dějiny literatur a dějiny divadla a poté pracoval jako redaktor a kulturní publicista. Téměř třicet let působil v pražském rozhlasu a byl autorem řady rozhlasových pořadů. Byl také autorem námětů filmů (například Madla zpívá Evropě), napsal i operní libreto (opera Zbyňka Vostřáka Pražské nokturno). Seznam jeho publikovaných literárních děl je obsáhlý, v počátcích vydával dívčí romány (například Jarča dělá módu, Panenka pro štěstí, Studentka Olga…), v době okupace se zajímal o národní minulost a umění (třeba hra se zpěvy Praha matička či rozhlasový román Žlutá růže Josefa Mánesa) a po válce se věnoval především kulturnímu místopisu Prahy (kromě knížky Byli v Praze třeba Prahou za hudbou: Toulky, zastavení, zamyšlení s ilustracemi Cyrila Boudy, stejně jako další Wenigova publikace Co vyprávěly staré pražské domy).

Po krátké životopisné vsuvce se však již vraťme zpět ke knize. Ač rozsahem nevelká, barvitě líčí, jak a proč pobývali v naší stověžaté matičce věhlasní hudební skladatelé – Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber, Hector Berlioz, Fryderyk Chopin, Richard Wagner, Ferenc Liszt, Camille Saint-Saëns, Petr Iljič Čajkovskij, Edvard Grieg a Gustave Charpentier (v posledním vydání k nim přibyl ještě Gustav Mahler).

Zastavme se hned u prvního z nich. Fakt, že Mozart opakovaně – a rád – pobýval v Praze, je notoricky známý, stejně jako skutečnost, že měl rád Pražany, kteří mu tolik rozuměli (ostatně letos se bude slavit 230. výročí pražské premiéry jeho Dona Giovanniho; na našem portálu jsme informovali například zde). Možná bude zajímavé přečíst si, jak vlastně Praha v té době vypadala a jaký mohla na Mozarta v době jeho první návštěvy udělat dojem:

„…srpen L. P. 1787. Praha byla tehdy malým provinčním městem, sevřeným do hvězdice hradeb, prolomených osmerými branami. Bylo to město rozkošné, jakoby vyňaté z rokokové vitríny, se svými malebnými paláci, výstavnými chrámy a s náměstími, vroubenými podloubím. Potkals tu pána s pudrovanými vlasy a s copem, oblečeného v tmavomodrém kabátě se žlutou podšívkou, růžově a modře pruhovanou vestou, z níž svítilo bílé, nažehlené žabó. Ohlédl se za dívkou, která vyběhla z domu jen tak po domácku v lehkých šatech, s krajkovým šátkem jen lehce uvázaným přes mladá ňadra… Z podloubí znělo vyvolávání prodavaček všelijakých teplých jídel, jen tak do dlaně servírovaných, z nádvoří křik žida, nakupujícího hadry, kosti, kůže, po nerovném dláždění zaharašila kola kočáru, pohupujícího se na pérách. A nad celým městem zněly melodie… kouzelné, líbezné, které si kdekdo pískal, zpíval či hrál.“

Přes Ludwiga van Beethovena, který byl v naší vlasti několikrát, pobýval mimo jiné v Teplicích, kde složil svou Sedmou a Osmou symfonii a setkal se Johannem Wolfgangem Goethem, ovšem jeho návštěvy Prahy jsou doloženy jen chudě, a Carla Mariu von Webera, jenž dokonce šéfoval pražské opeře a v Praze prožíval i strasti a radosti lásky, která skončila svatbou v pražském kostele sv. Jindřicha, se dostáváme k Hectoru Berliozovi. Tento francouzský skladatel přicestoval do Prahy roku 1846, ač byl předtím důrazně varován svým vídeňským přítelem:

„Ať vás ani nenapadne jezdit do Prahy.  Je to město pedantů a chápou tam jen díla mrtvých. Češi jsou sice skvělí muzikanti, to se jim nedá upřít, jsou na celém světě, ale puntičkáři a rýpalové. Všechno nové jim je odporné a jistě byste tam nepochodil.“

Berlioz se však nedal odradit a vyslyšel pozvání svého pražského obdivovatele doktora Ambrose. Na Žofíně a ve Stavovském divadle byly záhy uspořádány koncerty z Berliozových skladeb, a ač byla pražským staromilcům tato nová hudba proti srsti, většina návštěvníků byla nadšená (mezi nimi také Josef Václav Frič a Bedřich Smetana, do jehož paměti se dojem z Berliozovy hudby nesmazatelně vryl). O Berliozově vztahu k Praze svědčí věty, které později napsal svému příteli:

„Nevyslovil jsem plně, jak často na Prahu a Pražany s lítostí vzpomínám. Ale vy víte, jak vášnivě mám hudbu rád, a podle toho můžete posoudit, mám-li i Čechy skutečně rád. O Praga, quando te ascpiciam – Ó Praho, kdy tě spatřím?“

Fryderyk Chopin strávil v Praze několik dní se svými přáteli, když mu bylo pouhých devatenáct let. Jako správný roztržitý muzikant tu prožil malou příhodu, kterou v dopise popsal svým rodičům:

„V den našeho odjezdu ocitl jsem se náhle v hostinci v cizím pokoji, aniž jsem zaklepal. ,Dobré jitro!‘ volá na mne z postele veselý host. ,Odpusťte, zmýlil jsem se v čísle pokoje!‘ odpověděl jsem mu a vzal jsem rychle nohy na ramena.“

Richard Wagner byl dokonce ještě mladší, když poprvé zavítal do matky měst – bylo mu pouhých třináct let. Přicestoval se svou maminkou dostavníkem z Drážďan, což trvalo tehdy celé tři dny. „Starobylá nádhera a krása zapůsobila na moji fantazii neuhasitelným dojmem,“ jak si později zapsal.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář