Zapomenuté knižní poklady. Jiří Berkovec: Zuzana Růžičková

Dnešní díl Zapomenutých knižních pokladů bude v něčem jiný. Na rozdíl od předcházejících částí našeho seriálu bude totiž tentokrát hlavní protagonistkou žena. Až dosud ženy v našich „knižních pokladech“ vystupovaly v rolích maminek, přítelkyň, manželek, dcer, zdrojů inspirace… Dnes nás čeká příběh ženy – hudební umělkyně a živoucí legendy, která letos oslavila své devadesáté narozeniny. Budeme listovat v knize Jiřího Berkovce Zuzana Růžičková.

Útlou knížku s názvem Zuzana Růžičková vydal Supraphon v Praze v roce 1972. Součástí knihy je malá gramofonová deska s nahrávkou několika skladeb pro cembalo v interpretaci Zuzany Růžičkové (Richard Farnaby: Nobodyes Gigge, François Couperin: Menuets croisés, Johann Sebastian Bach: Preludium a fuga C dur a Viktor Kalabis: Dvouhlasá kánonická invence). Autorem publikace byl Jiří Berkovec (1922-2008). Tento hudební skladatel, publicista, spisovatel a učitel vystudoval Pražskou konzervatoř, obor klavír, a zároveň se věnoval studiu hudební vědy a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Byl zaměstnán v Československém rozhlase jako vedoucí redakce komorní a symfonické hudby, přednášel na Katedře hudebních věd Univerzity Karlovy, stal se redaktorem ve Vydavatelství Supraphon, poté pracoval v Divadelním ústavu a v Českém muzeu hudby (a malá zajímavost: byl také aktivně činný jako soudní znalec pro oblast hudby). Jako muzikolog se zajímal především o českou hudbu sedmnáctého až dvacátého století (napsal práce o Janu Jakubu Rybovi, Antonínu Dvořákovi, Josefovi Sukovi, Bedřichu Smetanovi…). Jako skladatel má na svém kontě asi stovku provedených skladeb, k nejúspěšnějším patří sci-fi opera Krakatit (1961), symfonická báseň Stříbrný vítr (1946) či orchestrální fantazie Kosmická raketa (1961).

Berkovcova kniha Zuzana Růžičková poutavě popisuje životní i umělecké cesty této světoznámé průkopnice a královny cembala, které se, jak sama říká, „díky stovce zázraků“ podařilo přežít holokaust, poté díky své houževnatosti a píli dokázala překonat fyzické i psychické následky války a vrátit se k hudbě, jíž se oddala na celý život – koncertovala, nahrávala (jako jediná na světě natočila všechna cembalová díla Johanna Sebastiana Bacha), vyučovala (a učí dodnes!). V kapitolce Cembalo a dívka se také můžeme dočíst, jak a kdy tento hudební nástroj vznikl a jak vlastně funguje. V knížce navíc najdeme zajímavou mapku, zachycující umělecká turné Zuzany Růžičkové v zahraničí, a rovněž přehledný soupis repertoáru „první dámy cembala“.

A nyní již pojďme zalistovat stránkami knihy a přečíst si několik ukázek…

 

Válka, holokaust:

„Pak, 1941, Terezín: celá rodina internována v ghettu.
Stmívání a úsvity na pomezí života a smrti.
Ale aspoň paprsek světla: hudba.
Karel Ančerl diriguje skladby Wolfganga Amadea Mozarta.
Mezi posluchači, kteří se v tu chvíli cítí lidmi, je i Zuzana.
Vyslechne také Verdiho Requiem. Terezínské requiem mu zde říkají.
Válka zuří. Němci postupují na všech frontách.
Otec umírá. Zuzana jde s matkou do transportu.
Cíl: Osvětim-Bürkenau.
Plynové komory.
Strašné čekání, kdy na ně přijde řada.
Zbývají už jen dva dny.
Potom – náhlé komando: odklízet trosky hořícího Hamburku. Obě Růžičkové odjíždějí do města, zničeného náletem. Dostávají lopatu a krumpáč. Tvrdě pracují. Ale žijí!
Po noci den, po zimě jaro.“

 

A po válce:

„Bude vůbec moci ještě někdy hrát? S rukama na kost vyhublýma, s prsty ztuhlými a zhrublými těžkou prací?
Nikdo tomu nevěřil. Ani její bývalá učitelka.
Jen ona sama.
Začala cvičit. Houževnatě, neúnavně.
Byla přijata na klavírní oddělení Městské hudební školy Bedřicha Smetany v Plzni…
Dřela dvanáct hodin denně.
Po necelém roce počala vystupovat na veřejných koncertech hudební školy…
Za dva roky zvládla Zuzana Růžičková čtyřletou učební látku. S inteligencí, kterou přitom projevila, byla zralá přímo pro vysokou školu…“

 

Po studiích v Praze i Paříži následovaly koncerty, později také nahrávky. Jak se nahrávalo kompletní Bachovo dílo pro cembalo:

„Cembalo a mikrofon, to je vztah, který musím respektovat a kterému musím podřídit všechny technické prostředky své hry, jako je přizpůsobování dynamiky, nepatrně tempa, zkrácení přestávek mezi větami – jiná kouzla a čáry neznám.

Ideální doba zrání nahrávky je tak půldruhého roku. Studuji o prázdninách, pak ověřuji před publikem výsledky koncepce, jejímuž promýšlení věnuji největší pozornost. Vrátím se k ní čtyři až šest neděl před termínem stanoveným pro pořízení snímku, znovu cvičím a promýšlím koncepci pro desku.

Při nahrávání v Praze se cítím víc doma. Pro Erato nahrávám ve staré kapli. Je to umělecky inspirující prostředí. Obvykle se soustředím na nějaký obraz nebo detail na něm. Na všem však je patrný jakýsi nikdy nevyřčený, ale zcela jistě existující spěch. Chybí chvilky společného poslechu, protože sestřih konečného znění se připravuje jinde, jindy a beze mne.“

 

Co řekla Zuzana Růžičková o své celoživotní hudební lásce, Johannu Sebastianovi Bachovi:

„Bach je pro mne filosof života: stále vytváří ucelené obrazy světa, pátrá po jeho smyslu a nachází jej. Je jasný jako den nebo klidný jako hvězdnatá noc.“

 

Další hudební oblíbenci:

„Škoda, že Janáček nenapsal nic pro cembalo. Nebo Prokofjev: od něho, Hindemitha a Bartóka bych si přála, kdyby to bylo možné, mít skladby přímo pro sebe.

Mými autory jsou ovšem Bach a Scarlatti. Ale mám také ráda Haydna, musel to být člověk veselý a plný pohody.

S potěšením naslouchám hudbě Igora Stravinského, Paula Hindemitha a Gustava Mahlera, s nímž jsem vzdáleně příbuzensky spřízněna.

O můj až dosud největší hudební zážitek se zasloužil sovětský klavírista Svjatoslav Richter: na jeho koncerty nikdy nezapomenu.“

 

O koncertování:

„Vždycky mám trému. Dostavuje se obvykle několik dnů předem a stupňuje se, čím víc se blíží výkon. Nejhorší je těsně před ním a většinou ze mne spadne, jakmile sednu k nástroji. Nedělám proti ní nic, považuji ji za přirozený projev napětí. Nemám-li ji, není něco v pořádku.

Po koncertě jsem vždycky tak trochu nešťastná. Jednak mi nikdy nevyjde vlastní představa a pak je v tom i kus lítosti nad tím, že už je po všem. Proto nejsem ráda po koncertě sama a potřebuji společnost přátel.“

 

Ke koncertům patří také publikum…

„V Paříži zasypali posluchači při mém koncertě pódium fialkami, v Dubrovníku se snesly z galérií atria na můj nástroj růže – nemohla jsem pokračovat ve hře, dokud jejich okvětní lístky, uvázlé mezi strunami, neodstranili vysavačem –, v Sofii utvořilo obecenstvo dlouhý špalír, Angličané vyvrátili pověst o svém chladu a zdrženlivosti bouřlivými projevy. Nejnadšenější posluchače jsem našla v Sovětském svazu: v Moskvě si vymohli devět přídavků, v Leningradě jedenáct – to je celý nový program. Ale ze všeho nejvíc si cením úspěch u pražského publika.“

 

A na závěr ještě jeden citát Zuzany Růžičkové – o úloze hudby v dnešním světě. Ač byla tato slova vyřčena před více než čtyřiceti lety, jsou stále aktuální…

 „Posláním umění v dnešní neklidné době je dávat lidem krásu, pocit životní radosti a plnosti; ukazovat cestu i z beznaděje. Pravé silné umění je dnes nepostradatelné, je jedním z mála účinných prostředků proti otupělosti, která hrozí nastupujícím generacím z nadvlády techniky. V tom smyslu je i pro mladé lidi nutnou terapií.“

 

Těším se na shledanou nad stránkami dalšího zapomenutého knižního pokladu.

 

(pokračování)