Zapomenuté knižní poklady. Josef Suk: Dopisy nejbližším

  1. 1
  2. 2
V minulém díle našeho listování zapomenutými knižními poklady jsme se věnovali vzpomínkám českého hudebního interpreta, houslového virtuóza Josefa Muziky, jemuž bohužel vlivem životních a historických okolností nebylo umožněno naplno realizovat svůj umělecký potenciál. Dnes se před námi pootevřou dveře do soukromého světa hudebního tvůrce, který se výrazně zapsal do dějin nejen české hudby – začteme se do Dopisů nejbližším z pera hudebního skladatele Josefa Suka.
Josef Suk (zdroj cs.wikipedia.org)

Výbor z korespondence Josefa Suka Dopisy nejbližším vydal v roce 1976 pražský Supraphon (zájemci o Sukovu korespondenci mají od roku 2005 k dispozici ještě obsáhlý sborník Dopisy o životě hudebním i lidském, který sestavila Jana Vojtěšková a vydal Bärenreiter Praha EBP). Sukovy listy připravila k vydání ve spolupráci se Sukovým vnukem Josefem Sukem ml. PhDr. Marie Svobodová-Herrmannová. Pardubická rodačka, od jejíhož narození uplynulo právě v tomto týdnu sto devět let (4. května 1908, zemřela v roce 1995), zdědila po svých rodičích lásku k rodnému městu, oplývajícímu tehdy bohatým kulturním životem, ale hlavně vztah k hudbě.  Vystudovala hudební vědu a estetiku na Filozofické faktultě Univerzity Karlovy v Praze (zaměřila se především na klavírní tvorbu Josefa Suka). Pracovala v Národní a Univerzitní knihovně v Praze, byla autorkou řady literárních a redakčních prací a byla činná i jako hudebnice. Josefa Suka znala už od dětství – rodiny Sukova a Herrmannova se přátelily a setkávaly nejen v Pardubicích, ale i ve skladatelových rodných Křečovicích. Marie Svobodová dala popud k ustavení Společnosti Josefa Suka, ve které pak vykonávala funkci místopředsedkyně a jednatelky.

Dopisy nejbližším jsou adresovány členům rodiny, hlavně synovi Josefovi, a nejdůvěrnějším přátelům. „Dávají možnost nahlédnout do Sukova citového světa a dokreslují jeho lidský profil. Poznáváme v nich, že Suk, složitá umělecká osobnost, byl současně člověk s dětskou upřímností a prostotou. Mimoto otvírají zajímavé pohledy i na způsob života českých umělců zhruba ve dvacátých a třicátých letech,“ píše se v úvodu této nevelké knížky. Představuje se nám v ní nejen Josef Suk – umělec, skladatel, houslista, pedagog, zakladatel a člen Českého kvarteta, ale především Josef Suk – milující otec, dědeček, přítel, který je neochvějně přesvědčen, že ve vzájemné lásce tkví hlavní smysl rodinného života. Pojďme se s ním tedy seznámit…

 

Nejdříve nikoliv dopis, ale list ze zápisníčku, kde osmiletý Josef Suk zaznamenává, jak (a také proč) se začal věnovat hře na housle:

„Když s Bohem milým práci počínáme, pomoc Jeho a požehnání jistě dosáhneme. Také já dne 3. března r. 1882 čítaje 8 let stáří svého vzal jsem malinké housličky pod paždí, požehnal se svatým křížkem a ubíral se k obydlí p. Plachého, bych s pomocí boží počal na housličky hráti. Prosil jsem jej snažně, by mne jen malinko naučil hráti k svátku drahého tatíčka.“ (za textem uvedená poznámka praví, že pan Plachý, člen křečovické kapely, měl na tento úkol sedmnáct dní…)

 

Pohlednice Otylce, dceři Antonína Dvořáka, která byla tou dobou už rok Sukovou manželkou:

„Přišlo mé včerejší psaní? Pepa. (Rukou Nedbalovou:) Ano. Oskar Nedbal. (Opět rukou Sukovou:) To víš – to je nedbalovský chtip.“

 

První dopis po smrti vroucně milované ženy, která až do konce Sukova života zůstala jeho jedinou, byl adresován příteli Hanuši Wihanovi, profesorovi pražské konzervatoře, který pak dlouhá léta působil v Českém kvartetu:

„Drahý můj příteli! Po strašné oné chvíli, kdy hvězda mého života zhasla v mém náručí, jest to dnes poprvé, co opět béřu pero do ruky. Nemluvím s nikým, má bolest nesmírná žene mne s místa na místo – ale srdce bolí mne čím dále, tím více – jest to nad lidské síly, co trpím. Kdyby zdravotní stav můj to dovoloval, chtěl bych zajeti k Vám, Vy drahý můj příteli, k Vám, který jste dobře znal Její ušlechtilou, vznešenou duši, a na věrných prsou Vašich povolil bych proudu slzí, jež uzavírají má prsa a mé hrdlo. Jsem sám a sám v tom světě, té ručky teplé, něžné, která tvořila divy, spočinula-li na mé hlavě, není více – kde mám zahřáti hrůzou a bolestí strnulé své srdce.

Vy jste Ji znal – tak často jsme spolu o Ní mluvili – ale jaká to duše byla, to vím jen já – a Bůh nad námi. Tak se mi zdá, že schází mi naprosto síla, žíti dále; – a potácím se – potácím bez cíle – co je vše, sláva? ctižádost? – mně jest to ničím – a kde tedy mám najíti síly, bych žil dále?“

 

Další ukázka pochází z dopisu, který Josef Suk napsal svému synovi, jehož po smrti matky – byly mu tehdy čtyři roky – vychovávala hospodyně Anna Němcová. List nese významné datum 28. října 1918 a je tedy zároveň svědectvím o tom, jak Suk prožíval zrod samostatného československého státu:

„Můj drahý Pepo! Včera jsem dostal lístek, proč jsi nic nepřipsal. Proč nejsi se mnou v Praze v nejslavnějších dnech našeho drahého národa…. Nemohu Ti popsati to nadšení. Pláčeme radostí, kudy chodíme. Víš, jak jste byli dojati 1ho května? A co je to proti dnešnímu dni, kdy vše jásá a zároveň pláče, kdy vojsko chodí nadšeně pozdravováno za slovanskými prapory. Sláva všem, kteří strádali v naději v budoucnost.  Naše matička Praha usmívá se štěstím – všude vlají prapory, orlíčky strhané ze všech firem a úřadů. Jsme doma, miláčku, vládneme sami sebou… Tak, občane Suku, občanko Němcová, buďte zdrávi…“

 

O deset let později psal skladatel synovi Josefu Sukovi a snaše Marii k sňatku:

„Drahé děti, v kostelíčku křečovickém, kde po celý život hlásal Pepův a dnes již i Mánin dědeček chválu boží na varhanách, kde babička vysílala k Bohu vroucí modlitby, tam, kde i já jsem strávil nejkrásnější chvíle, kdy jsem pomáhal otci – bude dnes sňatku Vašemu požehnáno. Nemohu býti přítomen, ale volám na Vaše hlavičky požehnání a prosím Boha, aby Vás chránil… Zakládáte si svůj krb – kde musí ještě větší náklonnosti ustoupiti i láska otcovská i mateřská… Nezkalujte si ničím krásu života zbytečně. Někdy zbytečně pro malou nepatrnou věc stahují se mráčky, a je-li řada takových maličkostí, ztrpčuje to v manželství život. Tak se takovými věcmi nesužujte, vždy si věřte!“

 

A první dědečkův dopis ještě ne půlletému vnukovi – vlastně pohlednice s obrázkem ovoce:

„Dědeček Ti posílá ananásek, banánky a hned vedle hrneček, abys to měl blízko. Bůh Tě opatruj, můj, náš miláčku

dědeček“

 

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář