Zapomenuté knižní poklady. Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák

  1. 1
  2. 2

„O rychlících do Vídně si tatínek vedl přesnou evidenci. Když se nemohl z naléhavých důvodů vydat na tradiční ranní procházku na hlavní nádraží, aby si podebatoval se strojvůdcem ještě před odjezdem, ukládal nám, abychom si přivstali, zapsali mu číslo lokomotivy při výjezdu vídeňského rychlíku z tunelu nad nádražím. Jednou o to požádal dokonce Josefa Suka, ale hned mu řekl, že musí brzy ráno vstát, aby byl včas nad tunelem. Suk se svého úkolu ujal s mimořádnou pečlivostí, chtěl se zřejmě vyznamenat v očích Mistra i jeho dcery Otilky. Nařídil si budíka, zalarmoval dokonce bytnou, a aby nemohlo dojít k omylu, vzal si s sebou divadelní kukátko. Po průjezdu vlaku honem do Žitné ulice a číslo ze sebe přímo vysypal. Ale tatínek jeho radost z vykonaného úkolu naprosto zklamal:

‚Ale človíčku, vždyť vy jste musel chytit číslo tendru! No ale to nic nevadí, mně šlo spíš o to, abych vás jednou dostal brzy z postele, vždyť vy ani nevíte, jak to ráno v Praze vypadá…‘“

Další vzpomínky Otakara Dvořáka na tatínka Antonína už si v jeho knize můžete přečíst sami – třeba na lavičce uprostřed jarní přírody v Dvořákem vroucně milované Vysoké u Příbrami.

Otakar Dvořák – počátek 20. let minulého století (zdroj archiv autorky)


(pokračování)

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář