Zásadní je tázání se, nikoli jen hledání jednoduchých řešení

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Choreografka Hana Polanská Turečková v těchto dnech připravuje nejen nové dílo Mystérium času, s nímž bude mít koncem tohoto roku premiéru Pražský komorní balet, ale především nový projekt Choreografická cvičení, který poprvé uvede v rámci svého autorského večera 19. července ve Studiu Alta spolu s jednou ze svých starších choreografií Černé zrcadlo v podání tanečníků Pražského komorního baletu. Jak se jí na nových dílech pracuje?
Hana Polanská Turečková (foto archiv PKB)
Hana Polanská Turečková (foto archiv PKB)

Hanko, jedná se o tvůj první podobný složený autorský večer? Co bude jeho obsahem?

Choreografická cvičení jsou můj nezávislý projekt. Přizvala jsem tým umělců, s nímž pracuji delší čas, a společně zkoumáme určité věci, které jsou pro naši tvorbu určující. Konkrétně je tento večer inspirován textem Tanečník a loutka (v originále Über das Marionettentheater) od německého filozofa a spisovatele Heinricha von Kleista a také částečně analytickou filozofií Ludwiga Wittgensteina.

Co tě přivedlo na myšlenku uspořádat večer právě ve Studiu Alta? A jakému publiku je určen?

Studio Alta je ideální na projekty spíše experimentálního charakteru, je to hala v komplexu budov, není to jako v klasickém kamenném divadle nebo třeba v Divadle Ponec, které je spojeno zase spíše se jmény a skupinami české taneční nezávislé scény, která výhradně dělá tanec a taneční divadlo. Ve Studiu Alta je to také velmi příjemné a v neposlední řadě finančně dostupné. Večer je určen různorodému publiku, ale možná přitáhne spíše diváka, který se zajímá o českou současnou uměleckou scénu nebo je jinak humanitně zaměřen.

Opět jde o spolupráci s výtvarným umělcem Vladimírem Houdkem, což potvrzuje, že vám společná tvůrčí práce funguje. Popsala bys mi trochu proces vaší tvorby a vaše role v něm? Kdo přichází s nápady? Jak se navzájem doplňujete?

Má spolupráce s Vladimírem Houdkem trvá již od roku 2013, kdy jsme spolu uvedli premiéru pohádky Kdo je na světě nejmocnější, která vznikla na objednávku Pražského komorního baletu. Poté následoval náš společný film Kanoucí šíře, který zaujal hlavně zahraniční uměleckou scénu a promítal se v galeriích v Německu, Itálii, Anglii a byl zakoupen do uměleckých sbírek v Polsku a USA. Stejně tak náš druhý film Levitace zaujal a promítal se v galeriích v Německu, Rakousku a na festivalu Cinedans v Holandsku. Bude také zařazen na mezinárodní festival videa InShadow v Portugalsku. Jako další projekt vzniklo představení Černé zrcadlo (2014) – také na objednávku Pražského komorního baletu – a momentálně pracujeme současně na dvou projektech – již zmíněných Choreografických cvičeních (premiéra v červenci) a Mystériu času (premiéra v prosinci), které je také na zakázku pro Pražský komorní balet. Tyto dva poslední projekty, ač mají úplně rozdílné téma i cíl či ambice, se navzájem prolínají. S Vladimírem Houdkem nás pojí zaujetí a inspirační zdroje modernismu, což je v umění převážně období meziválečné avantgardy ve dvacátém století.

Pro mne je na této době zásadní, že choreografie nebo tanec sám začal být více přirozeně používán umělci, kteří skrze médium těla a jeho pohyb zpřítomňovali své ideje. V této dynamické době umělci hledali nové formy uměleckého vyjádření a vlastně odpověď na otázku „co je to umění“.  Tělo v pohybu bylo součástí tohoto procesu. Umělci různých uměleckých disciplín se vzájemně propojovali a obohacovali nebo sledovali podobné principy jak v tvorbě, tak i na teoretické úrovni, a o to se myslím snažíme také. Tyto umělecké interakce v zahraničí nepřerušeně pokračují dodnes a je jich nepřeberné množství. V Čechách je ale současná taneční scéna v tomto směru trochu pozadu a nesetkávám se vždy s porozuměním. Mnohem lepší je to právě ze strany českých výtvarných umělců, kteří jsou k médiu těla velmi vnímaví a jsou zvyklí využívat performance nebo divadlo jako jednu z možností svých uměleckých vyjádření… Když jsem začala tvořit s Vladimírem Houdkem, začaly mne mnohem více zajímat otázky typu co je to kostým, objekt na scéně nebo scénografie. Co je smyslem abstrakce, co forma a co obsah, kde se zjevuje symbol a na jaké úrovni mohu být propojená s tvorbou jiného umělce a smyslem jeho díla, což jsou převážně abstraktní obrazy a koláže. Pro Vladimíra Houdka to zase byla výzva vystoupit z formy malovaného (statického) obrazu a vydat se směrem k obrazu pohyblivému (film, představení). Musíme se shodovat v tom zásadním, tedy v konceptu a v tom, co je pro nás důležité a co nás zajímá – ať je to téma, forma, či myšlenka, a pak se navzájem inspirujeme a ovlivňujeme.

Hana Polanská Turečková (foto archiv PKB)
Hana Polanská Turečková (foto archiv PKB)

Jak těžké je pro tebe vyrovnat se s komplikovanými podmínkami, které vládnou při tvorbě produkcí české nezávislé scény?

Projekt Choreografická cvičení není nijak velkolepý, ani bych ho nezařadila přímo pod pojem taneční představení, jako si ho klasicky představujeme. Podporu jsem dostala od ministerstva kultury, poprvé jsem si zažádala o grant a vyšlo to. Baví mne na tom to, že mám absolutní svobodu v tom, jakou zvolím formu představení, a můžu si dovolit subtilnější dílo, které je spíše výzkumem nebo hrou. Taky jsem ke spolupráci přizvala kurátora a umělce Jiřího Havlíčka, se kterým diskutujeme o dramaturgii projektu a který napíše teoretický text, tak jako je to zvykem při uměleckých výstavách. Takže zatím to vypadá nadějně a větší komplikace se nevyskytují.

Vyvinula se nějak choreografie Černé zrcadlo? Provedla jsi v ní od doby, kdy měla koncem roku 2014 premiéru, nějaké zásadnější změny?

Ano, tato choreografie se vyvíjí, společně s interprety, kteří se mění, ale také společně s tím, jak po čase začnete některé věci vnímat jinak a odstupem. Myslím, že teď je choreografie čistší, více respektuje hudební předlohu a je i čím dál lépe provedená.

V jaké fázi jsi s přípravami Mystéria času pro Pražský komorní balet?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář