Zásadní je tázání se, nikoli jen hledání jednoduchých řešení

Choreografka Hana Polanská Turečková v těchto dnech připravuje nejen nové dílo Mystérium času, s nímž bude mít koncem tohoto roku premiéru Pražský komorní balet, ale především nový projekt Choreografická cvičení, který poprvé uvede v rámci svého autorského večera 19. července ve Studiu Alta spolu s jednou ze svých starších choreografií Černé zrcadlo v podání tanečníků Pražského komorního baletu. Jak se jí na nových dílech pracuje?

Hanko, jedná se o tvůj první podobný složený autorský večer? Co bude jeho obsahem?

Choreografická cvičení jsou můj nezávislý projekt. Přizvala jsem tým umělců, s nímž pracuji delší čas, a společně zkoumáme určité věci, které jsou pro naši tvorbu určující. Konkrétně je tento večer inspirován textem Tanečník a loutka (v originále Über das Marionettentheater) od německého filozofa a spisovatele Heinricha von Kleista a také částečně analytickou filozofií Ludwiga Wittgensteina.

Co tě přivedlo na myšlenku uspořádat večer právě ve Studiu Alta? A jakému publiku je určen?

Studio Alta je ideální na projekty spíše experimentálního charakteru, je to hala v komplexu budov, není to jako v klasickém kamenném divadle nebo třeba v Divadle Ponec, které je spojeno zase spíše se jmény a skupinami české taneční nezávislé scény, která výhradně dělá tanec a taneční divadlo. Ve Studiu Alta je to také velmi příjemné a v neposlední řadě finančně dostupné. Večer je určen různorodému publiku, ale možná přitáhne spíše diváka, který se zajímá o českou současnou uměleckou scénu nebo je jinak humanitně zaměřen.

Opět jde o spolupráci s výtvarným umělcem Vladimírem Houdkem, což potvrzuje, že vám společná tvůrčí práce funguje. Popsala bys mi trochu proces vaší tvorby a vaše role v něm? Kdo přichází s nápady? Jak se navzájem doplňujete?

Má spolupráce s Vladimírem Houdkem trvá již od roku 2013, kdy jsme spolu uvedli premiéru pohádky Kdo je na světě nejmocnější, která vznikla na objednávku Pražského komorního baletu. Poté následoval náš společný film Kanoucí šíře, který zaujal hlavně zahraniční uměleckou scénu a promítal se v galeriích v Německu, Itálii, Anglii a byl zakoupen do uměleckých sbírek v Polsku a USA. Stejně tak náš druhý film Levitace zaujal a promítal se v galeriích v Německu, Rakousku a na festivalu Cinedans v Holandsku. Bude také zařazen na mezinárodní festival videa InShadow v Portugalsku. Jako další projekt vzniklo představení Černé zrcadlo (2014) – také na objednávku Pražského komorního baletu – a momentálně pracujeme současně na dvou projektech – již zmíněných Choreografických cvičeních (premiéra v červenci) a Mystériu času (premiéra v prosinci), které je také na zakázku pro Pražský komorní balet. Tyto dva poslední projekty, ač mají úplně rozdílné téma i cíl či ambice, se navzájem prolínají. S Vladimírem Houdkem nás pojí zaujetí a inspirační zdroje modernismu, což je v umění převážně období meziválečné avantgardy ve dvacátém století.

Pro mne je na této době zásadní, že choreografie nebo tanec sám začal být více přirozeně používán umělci, kteří skrze médium těla a jeho pohyb zpřítomňovali své ideje. V této dynamické době umělci hledali nové formy uměleckého vyjádření a vlastně odpověď na otázku „co je to umění“.  Tělo v pohybu bylo součástí tohoto procesu. Umělci různých uměleckých disciplín se vzájemně propojovali a obohacovali nebo sledovali podobné principy jak v tvorbě, tak i na teoretické úrovni, a o to se myslím snažíme také. Tyto umělecké interakce v zahraničí nepřerušeně pokračují dodnes a je jich nepřeberné množství. V Čechách je ale současná taneční scéna v tomto směru trochu pozadu a nesetkávám se vždy s porozuměním. Mnohem lepší je to právě ze strany českých výtvarných umělců, kteří jsou k médiu těla velmi vnímaví a jsou zvyklí využívat performance nebo divadlo jako jednu z možností svých uměleckých vyjádření… Když jsem začala tvořit s Vladimírem Houdkem, začaly mne mnohem více zajímat otázky typu co je to kostým, objekt na scéně nebo scénografie. Co je smyslem abstrakce, co forma a co obsah, kde se zjevuje symbol a na jaké úrovni mohu být propojená s tvorbou jiného umělce a smyslem jeho díla, což jsou převážně abstraktní obrazy a koláže. Pro Vladimíra Houdka to zase byla výzva vystoupit z formy malovaného (statického) obrazu a vydat se směrem k obrazu pohyblivému (film, představení). Musíme se shodovat v tom zásadním, tedy v konceptu a v tom, co je pro nás důležité a co nás zajímá – ať je to téma, forma, či myšlenka, a pak se navzájem inspirujeme a ovlivňujeme.

Jak těžké je pro tebe vyrovnat se s komplikovanými podmínkami, které vládnou při tvorbě produkcí české nezávislé scény?

Projekt Choreografická cvičení není nijak velkolepý, ani bych ho nezařadila přímo pod pojem taneční představení, jako si ho klasicky představujeme. Podporu jsem dostala od ministerstva kultury, poprvé jsem si zažádala o grant a vyšlo to. Baví mne na tom to, že mám absolutní svobodu v tom, jakou zvolím formu představení, a můžu si dovolit subtilnější dílo, které je spíše výzkumem nebo hrou. Taky jsem ke spolupráci přizvala kurátora a umělce Jiřího Havlíčka, se kterým diskutujeme o dramaturgii projektu a který napíše teoretický text, tak jako je to zvykem při uměleckých výstavách. Takže zatím to vypadá nadějně a větší komplikace se nevyskytují.

Vyvinula se nějak choreografie Černé zrcadlo? Provedla jsi v ní od doby, kdy měla koncem roku 2014 premiéru, nějaké zásadnější změny?

Ano, tato choreografie se vyvíjí, společně s interprety, kteří se mění, ale také společně s tím, jak po čase začnete některé věci vnímat jinak a odstupem. Myslím, že teď je choreografie čistší, více respektuje hudební předlohu a je i čím dál lépe provedená.

V jaké fázi jsi s přípravami Mystéria času pro Pražský komorní balet?

Mystérium času je ve své struktuře dokončené. Ted’ nás čeká práce s kvalitou pohybu a interpretační práce tanečníků. S tím mi velmi pomáhá asistent choreografie Igor Vejsada a nově taky vynikající pedagog a tanečník Jiří Lössl, který umí skrze anatomii a fyzikalitu geniálně vysvětlit esenci pohybu, kterou požaduji. V choreografii zůstává pořád spousta detailů a nuancí, které se musí dořešit a dotáhnout, v červenci také budeme pracovat na light designu, hudební introdukci a budeme pracovat ještě více s kostýmem a prostorem. Premiérově pak dílo na velkém slavnostním večeru uvedeme koncem letošního roku.

A jak se těšíš na nové „kolegy“ choreografy ve zmíněné premiéře Pražského komorního baletu – Marka Svobodníka a Ondřeje Vinkláta? Znáš jejich tvorbu?

Velmi se těším. Jejich tvorba bude odlišná od té mojí, ale oba dva považuji za přirozené talenty a přes jejich mládí za tanečníky s velkou dávkou zkušeností a schopností pracovat jako zruční a inteligentní choreografové. Těším se, že se více poznáme a že se budeme moci navzájem obohatit.

Jak jsou ve tvém novém projektu Choreografická cvičení zainteresovány Jitka Tůmová a Sylva Nečasová?

Jitka Tůmová a Sylva Nečasová jsou velmi zkušené, kreativní, talentované a profesionální tanečnice, které už se mnou spolupracovaly na několika projektech, v zásadě znají směr mého přemýšlení a vědí, co mne zajímá. Práce se mnou může být pro tanečníka v lecčems frustrující, protože mu neposkytuji moc odměny ve formě fyzické radosti z tance a výkonu. Je to spíše o teoretických či filozofických tázáních, které se ukazují skrze tělo a jeho pohyb v prostoru a čase. Na tanečníky kladu velké nároky v tom, že potřebuji, aby byli spolutvůrci a nadšenými hledači spolu se mnou a aby byli velmi citliví. Zároveň si uvědomuju, že jsem v tomto stádiu tvorby teprve na začátku, takže spoustu věcí nemám také ujasněných. To je pro tanečníky velká výzva, aby mne dokázali podpořit a věřit cestě, kterou jsme se vydali. Ale tento risk a proces práce mne velmi baví a věřím, že Sylvu s Jitkou také.

Kdybys to tedy měla shrnout, jaký je pro tanečníky tvůj styl?

Jak už jsem řekla, někdy vzrušující, někdy frustrující. Pro mne je zásadní tázání se, nikoli jen hledání jednoduchých řešení. Myslím, že tanečník, který se mnou pracuje, na to musí přistoupit, musí mít trpělivost a nesmí se nechat odradit první krizí. Jsem ale toho názoru, že když se dílo nedaří, je to vždy vina choreografa.

Stále tě zajímá především abstraktní tvorba?

Jedině abstraktní forma vyjádření je pro mne nosná, to ale neznamená, že i za tou nejabstraktnější formou se nevyjeví symboly, emoce a příběh. Je to tam vždy, ale dává to mnohem větší prostor k interpretaci a přemýšlení. A navíc, když pracuji s tělem, tak nemůžu být nikdy plně abstraktní či objektivní. Vždy tam bude přítomno tělo jako subjekt, který interpretuje myšlenku. Možná se časem dostanu k naprostému minimálu či klidu a zakrytí těla, ale zatím je pořád ještě pohyb to, co mne velmi zajímá.

Co v životě nejraději zkoumáš, když to zrovna není choreografie?

Všechno to, co souvisí s tím, co je život, jaká je jeho hloubka, jak funguje svět, co jsme my a jaký máme úkol a tak dále, a tak dále. Hodně taky zkoumám sebe. Už přes rok chodím na psychoanalýzu, která mě neuvěřitelně zaujala, měla jsem také štěstí na výborného terapeuta. Psychoanalýza mi tak ukazuje stále nové pohledy na člověka a jeho psychické fungování.

Ovlivňuje nějak tvou tvorbu fakt, že jsi maminkou malého chlapce a další děťátko je na cestě?

Samozřejmě, že mne to ovlivňuje v každém aspektu: od vnímání mého těla, které se v průběhu těhotenství, porodu a v době kojení pořád proměňuje, přes nádherný fyzický kontakt, který může matka se svým dítětem zažít a poté ho pozorovat, jak se vyvíjí (pro mne je fascinující jak se vyvíjí pohyb), až po věčný boj mezi mateřskými a pracovními povinnostmi. Přiznám se, že kvůli mateřství nejsem schopná ani ochotná si nějak systematicky budovat kariéru a spoustu věcí, které jsou pro to důležité, je pro mne nepodstatných. Naštěstí jsem se ale nedostala do izolace, takže věci se zdají být vyvážené, uvidíme, zda po příchodu druhého dítěte budu schopná a ochotná pracovat, nebo zda převáží rodinné povinnosti. (smích) Naštěstí mám velkou podporu ve svém muži Filipu Polanském, který vlastní galerii, zabývá se kvalitním aktuálním českým uměním a povzbuzuje mě v tvorbě.

Děkuji za rozhovor.

 

Vizitka:
Hana Polanská Turečková se narodila v Opavě. Vystudovala taneční konzervatoř v Praze, dějiny umění na Katolické teologické fakultě v Praze a choreografii na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde pokračuje v doktorandském studiu na téma interakce umění a choreografie.

V letech 1999-2000 působila v Národním divadle Brno a od roku 2000-2010 byla členkou souboru a později demi-sólistkou Národního divadla v Praze. Od roku 2010 působí jako nezávislý tanečník, choreograf a pedagog.

Jako interpretka získala v roce 1999 1. cenu na mezinárodní soutěži Contest Vídeň a v roce 2000 získala 2. cenu na Mezinárodní přehlídce mladých tanečníků v Brně.

Sedm let se účastnila projektu Národního divadla – Miniatury – workshop mladých choreografů. Pravidelně se účastní festivalů současného tance, např. Taneční Zóna v Ostravě, Siraex v Klášterci nad Ohří, Tanec Praha a Česká taneční platforma.

Jako choreografka spolupracovala s Taneční konzervatoří Praha, konzervatoří I. V. Psoty, Národní divadlo Brno, divadlem F. X. Šaldy v Liberci. Spolupracovala s volným sdružením choreografů a tanečníků Dekka Dancers jako choreografka a tanečnice.

V roce 2007 byla oceněna prémií za osobitost na 1. mezinárodní choreografické soutěži v České republice. V roce 2010 získala její choreografie Hádej kolik je hvězd cenu diváků na festivale v Klášterci nad Ohří.

V letech 2010 a 2011 se jako tanečnice účastnila projektu Package japonského choreografa Shusaka Takeuchiho ve spolupráci se skupinou 420people a v roce 2011 natočila se známým německým umělcem Markusem Selgem umělecký film Das ewige Antlitz.

Od září 2011 učí na Konzervatoři hl města prahy scénickou praxi moderního tance. Jako pedagog spolupracovala s konzervatořemi v Praze a Ostravě a s Divadlem F.X. Šaldy v Liberci. Jako choreograf spolupracovala s Národním divadlem Brno, Divadlem F.X. Šaldy, aj.

Choreografie Mono no aware nastudovaná pro Pražský komorní balet se v září 2012 nominovala do osmnáctky choreografií mezinárodní choreografické soutěže „no ballet“ v Ludwigshafenu.

Od ledna 2012 je choreografkou a členkou umělecké rady Pražského komorního baletu. Žije v Praze s manželem Filipem Polanským a synem Matějem.
(Zdroj: prazskykomornibalet.cz)

 

Autorský večer Hany Polanské Turečkové

Choreografická cvičení I.
Koncept a choreografie: Hana Polanská Turečková
Hudba: Jan Bubák
Dramaturgická spolupráce, vizuální esej: Jiří Havlíček
Text: Heinrich von Kleist v českém překladu E.A. Saudka
Scéna a kostýmy: Vladimír Houdek
Světelný design: Pavel Kotlík
Grafický design: Anymade studio
Premiéra 19. července 2016, Studio ALTA Praha

Tančí – Jitka Tůmová a Sylva Nečasová
***

Černé zrcadlo
Choreografie: Hana Polanská Turečková
Hudba: Vladimír Sommer (Smyčcový kvartet d-moll)
Scéna a kostýmy: Vladimír Houdek
Světelný design: Jakub Sloup
Česká premiéra 5. října 2014 Stavovské divadlo Praha

Tančí – 4 sólisté Pražského komorního baletu

www.prazskykomornibalet.cz