Zběsilost a poetika nového cirkusu v rukou mladých tvůrců

Cirk La Putyka má u nás nezpochybnitelně výsadní postavení jako soubor, který odstartoval vlnu zájmu o tento populární druh pohybového divadla. Desítky jeho spolupracovníků zahrnují artisty i tanečníky, u nichž nepřekvapí ambice k vlastní tvorbě. Mají štěstí, že jim jméno mateřské company může zajistit prostor pro volnou práci, a právě výsledek takové laboratoře měli před sebou diváci po dva poslední večery v prostorách Jatek78.

Své divadelně-pohybové pohledy na svět nabídly dva tvůrčí týmy. Jejich práce byly kontrastní a nevědomky tak vytvořily večeru překvapivou dramaturgii. V úvodní části se akrobaté Coline Mazurek a Valentin Verdure v čísle s názvem Championnat spojili s mladým choreografem nového cirkusu Simonem Tanguym. Jako téma si vybrali fenomén meziválečného období, americké taneční maratony. Podle anotace se performeři vydávají na maraton „ve kterém nejde o vítězství, ale o překonání hranic vlastních fyzických možností“, což je vlastně pravý opak toho, čím taneční maratony byly. Protože tehdy skutečně šlo o vítězství, které pro mnohé účastníky znamenalo jedinou naději na získání finančního obnosu a útěk před bídou. Hospodářská krize připravila o místo mnoho mladých lidí, kteří kromě zabezpečení ztráceli i smysl života a naději na změnu. Taneční maratony se staly živoucí metaforou zmaru i falše – s tanečníky přihlášenými do soutěže se zacházelo jako se závodními koňmi. Po dobu maratonu dostali jídlo a přístřeší až na to, že na spánek či odpočinek byly vymezeny jen vražedně krátké časové úseky. Ale účast v této de facto ponižující i nebezpečné zábavě dávala tančícím účastníkům alespoň dočasnou náplň a cíl. O fenoménu tanečních maratonů napsal v roce 1935 Horace McCoy román They Shoot Horses, Don’t They?, překládaný jako Koně se přece střílejí. Později, až v roce 1969, podle něj natočil známý režisér Sydney Pollack stejnojmenný film. V něm našla inspiraci také dvojice našich performerů.

Co však mají společného Coline a Valentin s Glorií a Robertem, hrdiny McCoyova příběhu? Jedině prostředí. Odvolávat se na konkrétní filmovou (a tím potažmo literární) předlohu je jediný chybný tah tohoto představení. Je hravé, zábavné, proměnlivé, plné energie, ale nijak nerezonuje kritické poselství příběhu. Fenomén tanečního maratonu lze považovat za předstupeň moderní reality show, a tak lze s tímto motivem také zacházet jen jako se zábavou, legitimní to jistě je. Je to možná i bezpečnější cesta – kdo ví, jak by vypadalo na jeviště přenesené drama dvou zmařených mladých životů i s tragickou tečkou, která by mohla svádět k melodramatickým výjevům. Takto jsme svědky soutěže, kterou interpreti pořádají opravdu je sami se sebou, se svými těly, za vzájemného nadšeného povzbuzování. Dvacet minut pohybu a v něm sto změn, které odpočítává pípající magnetofonový pás v pozadí. A na závěr místo výstřelu – vítězné gesto.

V pohybové složce se střídají taneční a akrobatické sekvence, performeři se škádlí, podporují, někdy zůstávají zaklesnutí do sebe a podpírají se navzájem v groteskním propletenci končetin, jindy dovádivě obíhají jeviště nebo se freneticky otřásají v rytmu hudby, která stále přeskakuje z blues do tanečního rytmu. Klasické prvky párové akrobacie oživují mluveným slovem, očním kontaktem se sebou i s publikem, halasně se dožadujíce podpory. V rychlosti, s jakou se výjevy střídají, promine divák i to, že jejich řeči vlastně vůbec nerozumí. Choreografie je spíše rámcová, nedá se hovořit o variacích nebo o jakékoli jednolité pohybové vazbě, je beztak postavená na permanentní změně. Do rámce této variability zapadají i akrobatická čísla svou podstatou. Nový cirkus má totiž své zásadní úskalí – technická náročnost akrobacie jakéhokoli druhu nutí interprety se soustředit na správné a bezpečné provedení čísla, a tak vždy nastane okamžik, kdy jde herectví stranou a nastává prostor pro předvedení technické dovednosti, triku, který má z principu omezené varianty. A tak každé, ať už jakkoli prokomponované a sofistikovanými myšlenkami podložené dílo zůstává vždy z části „jen“ podívanou. Dvacetiminutová hříčka o tanečních maratonech nepostrádá nápady a šmrnc a víc od ní divák vlastně ani nechce.

Druhý kus večera s krátkým názvem 3CM vytvořili Šárka Bočková a Vojtěch Fülep spolu s režisérem Maksimem Komarem, který patří také k pravidelným spolupracovníkům Cirku La Putyka. Poetický výjev pojednávající o tom nejprostším, a přitom nejdůležitějším, co může být – partnerském vztahu. O míjení, unikání, toužení a zřejmě i setkání. Ačkoli některé části trpí jistou popisností a přímočarostí, která jaksi diváka ochuzuje o nutnost zapojit více vlastní imaginace, u tohoto kusu by byl potenciál propracovat jej do podoby delší inscenace.

Příběh o muži, ženě a symbolickém ptáčku, který nechce slétnout do dlaní, je poetický až dojemný. Vedle prvků akrobacie, fyzického divadla, uklidňujících zvuků elektrické kytary utlumené do jemného echa (kytarista Martin Dytko doprovází většinu inscenace živě) a prosté scénografie, které dohromady vytvářejí tklivou atmosféru, je jediným trochu zbytečným činitelem slovo. Zbavme se jej, a vznikne právě ta správná míra nedourčenosti jako v textu, v němž je třeba si domýšlet detaily. Šárka Bočková zosobňuje křehkost a ženskost, téměř po celé představení se pohybuje zavěšena buď na kruhu, provazech nebo v síti, publikum její pomalou akrobacii sleduje ze tří stran, protože pro představení se mění dispozice sálu a diváci sedí rovněž u stěn. Střídá se dynamika a nepolapitelná bytost se vznáší nad svým druhem.

Vojtěch Fülep v roli svůdce nebo ptáčníka pak setrvává na zemi, sleduje a vábí svou „oběť“, jeho úsilí jej vyčerpává. Někdy jsou jeho pohyby plné vzdoru až vzteku, jindy vytváří dojem strnulosti a nemožnosti pohnout se z místa. Nad scénou se vznášejí pestrobarevná pírka, jež chytá do síťky jako motýly, nebo je sám rozviřuje. S jednoduchým projektorem a figurkou panenky hraje stínohru, jindy jeho počínání připomíná rituální tanec. Jednotlivé výjevy jsou zatím tak trochu testováním půdy, nápady přelévajícími se jeden ke druhému, z mnohých by mohlo vykrystalizovat další téma k rozvedení. Ne vše je původní, ale občasná banalita je skutečně přebita atmosférou, která je rozhodující.

Vzdušný tanec dívky na laně i jejího partnery pevně rozkročeného na zemi je velmi prostou metaforou, ale inscenace má svou poetiku, kterou divák nezapomene, i když některé výjevy tak výrazně zapamatovatelné nejsou. Osobitost je něco, čeho je dnes v pohybovém umění jako šafránu, a toto dílko ji má, vymyká se jaksi z linie vážných až depresivních opusů, kterými naše pohybová scéna kypí a které, pokud zobrazují vztahy, obvykle pojednávají o manipulaci a brutalitě. Pro dlouhodobý umělecký vývoj i pro silné sdělení je jistě nutné sáhnout hlouběji pod povrch a nekochat se jen tím, co je vizuálně milé a něžné, ale jako určité osvěžení taková inscenace potěší, ačkoli je snad opravdu až příliš jemná a vzdušná, neukotvená v realitě. Pokud by tvůrci dostali možnost na tématu ještě dál pracovat, objevili by další jeho potenciál.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Championnat & 3CM
Cirk La Putyka
29. května 2016 Jatka 78 Praha

Championnat
Choreografie: Simon Tanguy, Coline Mazurek a Valentin Verdure
Hudba: Julien Vadet
Kostýmy: Marzena Krzeminska
Hrají: Coline Mazurek, Valentin Verdure
Premiéra 7. března 2015 Bleu Pluriel Trégueux

3CM
Režijní spolupráce: Maksim Komaro
Koncept, hrají: Šárka Bočková, Vojtěch Fülep
Hudba: Martin Dytko, Jiří Hanus, Ondřej Malý
Kostýmy: Tereza Bartůňková
Lightdesign: Jan Mlčoch
Produkce: Lucie Špačková
Premiéra 25. května 2016 Cooltour Ostrava

www.jatka78.cz