Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    30.10.2011 00:00 Redakce

Českou kulturou žije od konce září na pět týdnů jihokorejský Soul, a to vůbec poprvé ve své historii při uceleném festivalu, nazvaném Czech Points in Seoul. Jeho zahájení patřilo v jedenáctimiliónové moderní východoasijské metropoli Čapkově Věci Makropulos se Soňou Červenou, v režii Roberta Wilsona a v podání činohry Národního divadla. Své vystoupení v Soulu má už za sebou i náš taneční soubor 420PEOPLE, ovšem hlavní roli zde pochopitelně hraje česká hudba, a to v čele s Pražskou komorní filharmonií. Na její dva koncerty, situované do zvukově dokonalého Seoul Arts Center, upozorňovaly místní televizní stanice už dlouho předem:

Využili jsme této příležitostí k netradičnímu nahlédnutí do „zákulisí“ tohoto zahraničního zájezdu Pražské komorní filharmonie, a to prostřednictvím jeho časového harmonogramu, dále cestovního deníku jednoho z hráčů a také rozhovoru s dirigentem Ondřejem Vrabcem.

***

Časový plán zájezdu PKF: Korea – Seoul 20.-24.10.2011

20.10. / 21.10.2011 – cestovní den

22.10.2011 – koncertní den

23.10.2011 – koncertní den

24.10.2011 – cestovní den

***

Korejský deník
(Balász Adorján, violoncellista, zástupce koncertního mistra)

Nedávno jsem se vrátil z koncertů ve Washingtonu a už opět čekám na letišti, tentokrát na letadlo do Jižní Koreje, kde jsem ještě nebyl. Sraz je přesně v 17.00 hodin na letišti Ruzyně a naštěstí letíme přímo do Soulu, kde na nás bude pravděpodobně čekat autobus přímo do hotelu. Čeká nás cestování s korejskými aerolinkami, tak uvidíme, jestli doletíme…

…o pár hodin později: Korean Air podávají speciální večeři. Většina lidí z orchestru si objednala variantu evropského guláše s bramborama, ale já věřím národním lahůdkám, takže se pouštím do menu s názvem BIBIMBAP, které obsahuje zeleninu, mleté maso, chilli omáčku a samozřejmě rýži, jenom je potřeba všechny ingredience smíchat dohromady. Rozhodně podle výrazů mých kolegů byla volba korejské varianty ta lepší, a já si tedy rozhodně nemohu stěžovat. Málem bych zapomněl na typické korejské zelí s názvem Kimchi, které snad podávají vždy a všude.

Po asi devítihodinové cestě jsme konečně přistáli v Soulu, počasí je poměrně příjemné, oproti Česku, kde už se bez kabátu neobejdete. Autobus na nás čeká, delegace z agentury Silver Train, která je hlavním organizátorem naší cesty, to má pevně pod kontrolou. Po příjezdu do hotelu, který je asi hodinu autobusem od sálu, kde budeme hrát, zjišťuji, že hygiena není úplně silnou stránkou této asijské země, ale už jsem viděl horší. Jelikož je už odpoledne, rozhodl jsem se vyrazit také do centra. Soul je hodně moderní a dosti rušné město, a to i v noci, jak jsem se přesvědčil, jako by se zde život ani nezastavil.

Den druhý (22. října)

Dnes nás čeká první koncert a také zkoušky, kde se mj. pokusíme vcítit do „díla“ soudobého korejského skladatele. Jelikož mám také za pár dní hrát na koncertě Ligetiho violoncellovou sonátu, tak asi budu chvíli cvičit, takže nic zajímavého k psaní… Samozřejmě jsem vyrazil i do víru velkoměsta. Sice je v něm schovaná část historie v podobě Královských paláců a starých budhistických chrámů, ale jinak byste zde oázy klidu a procházky v klidných uličkách jen těžko hledali. Hlavní královský palác určitě stojí za vidění a zastavení se v některém duchovním chrámu, kde na vás dýchne vůně vonných tyčinek a úžasné ticho, rozhodně také. Lidé jsou zde velmi milí a vstřícní, jídlo v restauracích, podávané tradičně na zemi ve stylu „udělej si sám“, je pro Evropana určitě zajímavou zkušeností, i když většina z nás už cestu do Asie absolvovala několikrát, takže žádná velká novinka – až na to Kimchi, to je opravdu všude…

… zpět ke koncertům: začínáme zkouškou v krásném sále v Seoul Arts Center, který je obrovský, asi pro 2500 lidí, s úžasnou akustikou. I když si dechová sekce trochu stěžovala, že neslyší smyčce, tak v sále byl zvuk celkově velmi dobře kompaktní. Po zkoušce máme chvíli pauzu na malé občertvení, které je pro nás připraveno, a pak už se pomalu připravit na koncert. Začínáme předehrou k Rossiniho opeře Italka v Alžíru.

… dojmy z prvního koncertu: Myslím, že koncert dopadl docela dobře, lidé nadšeně tleskali, a to po každé větě, takže úspěch veliký, a mám pocit, že i když jsme předpokládali větší nadšení z Dvořáka, tak Beethoven zapůsobil mnohem více. Na závěr samozřejmě přišla korejská skladba ve stylu muzikálu nebo tak trochu do pop-music, ale samozřejmě s obrovskými ovacemi. Trochu nás sice rozhodilo, že se přišel skladatel uklonit ještě předtím, než jsme jeho kompozici zahráli, ale asi to tak místní tradice dovolují.

Začíná na mě doléhat časový posun na lince Amerika – Evropa – Asie, tak už dnes asi nic použitelného nenapíšu…

Den třetí (23. října)

Snídaně v hotelu, kterou jsem zapomněl zmínit je opravdu bohatá, řekl bych, že možná až moc. Stoly se prohýbaly evropskými pochutinami, ale i typickým korejským jidlem, rýží a samozřejmě nechybělo naše známé Kimchi.

Tento den asi nebude žádná velká změna v jeho odpoledním programu, protože pořadí zkoušek a koncertu je podobné, tak si ho trochu zpříjemním malými nákupy a další procházkou města. Vyrazil jsem jen kousek od hotelu do nedaleko vzdáleného parku, kde se ukrývaly pozoruhodné a historicky velmi ceněné hrobky. Byly tvořeny hlínou v podobě úhledně nasypaných hromádek, obestoupených sochami zvířat a vojáků v téměř životní velikosti. Jejich význam spočíval především v obraně proti zlým duchům.

Z historie, která na mě prostřednictvím těchto hrobek dýchla, opět zpět do víru moderního velkoměsta. Co se asi tak dá v Koreji pořídit za suvenýry? Myslím, že čaj bude tou nejlepší volbou. Jak jsem již dříve psal, lidé jsou zde velmi vstřícní, možná až moc. Potřeboval jsem se s mapou v ruce informovat, kde je pošta, a tak jsem oslovil paní, která přísahala, že rozumí anglicky, ale když jsem se začal ptát a ukazovat na značku pošty v mapě, bylo vidět, že nerozumí ani jednomu slovu, takže mi vlastně moc nepomohla. Bylo to docela úsměvné, když tak zarytě tvrdila, že mluví, ale asi jsem se měl zeptat, jestli mi také rozumí…

Druhý koncert – po zkoušce chvíli pauza a koncert před námi. Dnes začínáme Mozartovou předehrou k Figarově svatbě, kterou jsme včera dávali jako přídavek nadšenému publiku, a na závěr opět skladba korejského „umělce“. Zjistil jsem název, který v programu přeložen do angličtině zní Stepping on the Rainy Street. Průběh poměrně podobný včerejšku, akorát mi připadá, že v sále je o málo více prázdných sedadel, zato úspěch Slovanského tance je dnes možná naopak trochu větší.

Po dnešním koncertě nás čekalo jedno malé překvapení. Po návratu do hotelu jsme byli pozvaní na malou korejskou recepci s tradiční kuchyní, a tak jsme si mohli navzájem sdělit dojmy a zážitky nejen z koncertů.

Den čtvrtý (24. října)

Po snídani hurá na letadlo a domů, takže jen jedna malá příhoda. Pokud se někdy dostanete do Soulu, tak než poletíte domů, zastavte se v malém obchůdku s korejskými suvenýry, který se na vás jako jediný mezi obrovskými duty free shopy usměje, a zahrajte si na hudební nástroje, které zde prodávají. Naše vystoupení, ke kterému nás muzikanty prodavači vyzvali, mělo úspěch, a tak jsme dokonce několik bubínků dostali jako dárek na rozloučenou.

***

Rozhovor s Ondřejem Vrabcem, dirigentem obou koncertů PKF v jihokorejském Soulu

Dva koncerty v Koreji byly vaší první spoluprací s Pražskou komorní filharmonií? Kde a jak probíhaly zkoušky, jaký byl repertoár a proč zrovna tyto skladby?

Nikoli. Jako orchestrální hráč, dirigent i sólista – v pořadí od nejčetnějšího – jsem s PKF v minulosti již spolupracoval. Zkoušky probíhaly dva dny před odletem do Jižní Koreje přesně podle standardu PKF, tedy vysoce profesionálně, rychle a efektivně. Pokud by hráči orchestru mohli říci totéž o mé práci, byl bych velmi potěšen, ale charakterizovat takto práci dirigentů obecně lze bez výhrad skutečně jen ve zcela výjimečných případech. Proto je potřeba zmínit ještě dvě vlastnosti orchestru, které nelze považovat za úplnou samozřejmost, a sice trpělivost a vstřícnost. Repertoár byl, s výjimkou 4. symfonie Ludwiga van Beethovena, kterou jsem si vyprosil výměnou za Mendelssohnovu symfonii stejného čísla, navržen manažerem orchestru Peterem Zedníčkem a já jsem se s tímto výběrem velmi rád ztotožnil. Na otázku by tedy lépe odpověděl on sám, nicméně se domnívám, že nebudu daleko od jádra věci, když uvedu, že takto byl představen reprezentativní průřez repertoárem pro obsazení PKF, který tomuto orchestru navíc skutečně velmi „sedí“.

Měly větší úspěch vámi přivezené skladby nebo premiéra kompozice korejského skladatele ve vašem podání?

Jakkoli jsem měl dojem, jako by skladbička korejského autora, tím spíše při své povaze a hodnotě, měla snad být tím nejpodstatnějším prvkem celého turné – stačí otevřít programovou brožuru, publikum naštěstí nedělalo rozdílu. V závěru koncertu naopak splnila svůj účel dokonale a získala orchestru ještě více sympatií. Z vlastní zkušenosti totiž vím, jak obrovské oblibě se v asijských zemích těší hudební doprovod k nesčetným populárním telenovelám a soap operám. Žije dále vlastním životem ve stovkách mutací a interpreti se příležitosti k jeho uvádění ve formě přídavků občas nevyhnou. Je mi milejší pozorovat tuto lehce nezralou formu masové adorace a konzumace západní hudební kultury, než přihlížet, kterak je v našich končinách, v místě svého zrodu, po staletích rozvoje bezohledně odsuzována k zániku…

Jaké bylo přijetí orchestru publikem?

Myslím, že všichni zúčastnění se mnou budou souhlasit, že vřelost publika a jeho reakcí byla mimořádná i na tamní poměry. Pražská komorní filharmonie si právem vydobyla obrovské sympatie. Tuším, že Google se nyní v Koreji při hledání slovní kombinace Prague Philharmonia nezastaví!

Související články

• Ze zákulisí: Netrebko, Schrott a Kaufmann
• Dvakrát Pražské jaro: Nový Glass a varhany
• Elixír lásky zabral jen napůl