Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

V současnosti má ŠFK 80 členů, standardní počet smyčců je 12,10,8,8,6. Domovem orchestru je Dom umenia, bývalá synagoga a sál s překrásnou akustikou. K nejčastějším zahraničním výjezdovým destinacím patří Polsko a Maďarsko, z ostatních cílů je možné jmenovat Jižní Koreu, Španělsko, Německo a Mexiko.
Moje smlouva je tříletá s možností prodloužení na pět let, obnáší 10 nastudovaných programů v sezóně, koncertů je tak kolem patnácti.

Právě teď se chystáte na Pražské jaro. Jste si jist, že v konkurenci obstojíte? Že mezi ostatními nezapadnete? S čím přijedete?

Historicky první koncert ŠFK na Pražském jaru je postaven na spolupráci s argentinským klarinetistou Giorou Feidmanem, který byl pozván k provedení Mozartova klarinetového koncertu a skladby slovenského skladatele žijícího v Kanadě Petera Breinera s názvem „Koncert pro Gioru“ . Já jsem byl dramaturgem festivalu požádán, abych vybral skladbu na úvod koncertu, ve které by se představil v Praze zatím celkem neznámý orchestr. Vybral jsem části ze Sibeliovy suity Král Kristián II., která sice není příliš známá, ale pro mě je to takový malý objev a já mám objevy velmi rád. Koncert bude mít – dosti netradičně – dva dirigenty; pod mojí taktovkou zazní již zmíněný Král Kristián II. a Mozartův koncert s G.Feidmanem; P.Breiner je kromě skladatele i dobrým dirigentem, takže svoji skladbu bude řídit sám.
A jestli obstojíme ? Já jsem přesvědčen, že ano, posoudit to ovšem musí publikum – nejlepší bude, když se přijdete podívat!

Co chystáte v košické filharmonii pro příští sezonu?

Opět mnoho zajímavého – např. Schumannovu 2.symfonii, Schubertovu Mši As-dur,Čajkovského 5.symfonii, Straussovu Smrt a vykoupení, Dvořákovu Svatou Ludmilu, Martinů Fresky, Mussorgského Kartinky……. Práce bude opravdu hodně.

Pojďme k opeře: V pražském Národním divadle máte za sebou za oněch tuším deset posledních let docela dost představení. Nechybí vám to teď? Přece jen na operu teď nemáte tolik času, jako dřív.

Myslím, že je to spíš trochu jinak. Ještě za dob studií na AMU jsem žádné operní ambice neměl a tíhnul jsem spíše k symfonickému repertoáru. I jako první hobojista jsem před dvaceti lety „vydržel“ v orchestru ND jen jednu sezónu a říkal si, že opera pro mě není. Když však někdy kolem roku 2000 přišla nabídka, abych se stal asistentem dirigenta v nové inscenaci Dona Giovanniho, nemohl jsem odmítnout. Tak jsem postupně pronikal do již zběžně poznaných oper nikoli z pohledu orchestrálního hráče, ale z pohledu dirigenta a zpěváků a objevoval to úžasné bohatství, které skladatelé v partiturách zanechali a pocítil touhu se opeře věnovat. Po několika letech, věnovaných převážně opeře, jsem však opět zatoužil po symfonickém repertoáru, a to i z důvodu úplně jiného způsobu práce s orchestrem – s důrazem na preciznost, jednotný způsob hry a detail, což jsou věci, které považuji za velmi důležité, ale na které může při stávajícím systému a způsobu práce v divadle dirigent dosáhnout jen zřídka. Také proto mě potěšila nabídka z Košic, protože zde mám možnost toto vše realizovat. Operu však opustit zatím nechci, dělím tedy svůj pracovní čas rovnoměrně mezi ni a symfonické koncerty.

V Košicích jste s operou profesně nepřišel do styku? Nebo se k tomu alespoň nechystáte? V jakém stavu je teď vůbec tamější operní soubor? Určitě jste jeho představení navštívil.

V Košicích jsem viděl Carmen, Kouzelnou flétnu a dvakrát Rusalku. Úroveň bych hodnotil celkově jako kolísavou – na jevišti se objevily výkony slušné i velmi špatné, orchestr v dosti hlubokém a malém orchestřišti musí hrát v malém obsazení, což nikdy moc dobře nezní, nicméně působil velmi snaživě, přestože pozornému uchu asi nemohly uniknout určité malé problémy. Mají však čerstvě nového šéfdirigenta (Paolo Gatto se přesunul z Ostravy kousek dál na východ), který nyní připravuje premiéru nelehké Adriany Lecouvreur (tuto operu jsem opravdu velmi rád dirigoval v ND, výborně zpívala Eva Urbanová a moc mě mrzelo, že byla tak brzo stažena z repertoáru), tak budu vše s napětím sledovat.

Před několika lety jste začal také pracovat častěji venku. Čeká vás něco v zahraničí v nejbližší době, ať už v opeře nebo třeba i v jiném oboru?

Zahraniční zkušenosti byly dobré, ale nebylo jich mnoho. Jako určité manko v tomto ohledu mohu pociťovat fakt, že mne nezastupuje žádná silná a pokud možno zahraniční agentura, která někdy dokáže v krátkém čase neuvěřitelné věci. Také nejsem žádný dravec, který by šel tvrdě za svojí kořistí a nikam se moc necpu. Mojí povahou je spíše něco jako „klidná síla“ (což opravdu nijak nesouvisí s volbami..) a sám vidím své přednosti spíše v dlouhodobějším působení. Z toho, co mě čeká, se nejvíce těším na své první hostování u České filharmonie v prosinci t.r. a na nastudování Giordanovy Fedory v Ostravě na jaře roku příštího.

Od dvanácti jste hrál na hoboj, podařilo se vám s ním získat nejedno ocenění v soutěžích, docela dlouho jste byl hobojistou hned několika orchestrů. Rozloučil jste se s ním snad definitivně?

S hobojovým strojkem v ústech jsem opravdu strávil kus života, kromě sólových koncertů bylo nejvýznamnějších deset let v PKF. Naposledy jsem hrál svému učiteli F.X.Thurimu k 70.narozeninám – asi před rokem. Zdá se, že to byl asi můj poslední koncert ; vzhledem k tomu, že již pět let pravidelně nehraji, je dost obtížné dostat se rychle do formy a podat výkon, se kterým bych mohl být spokojený. Často slyším otázku, jestli mi to není líto, protože jsem skutečně patřil mezi přední hráče. Zatím se ale pocit lítosti nedostavil, hraji místo toho více na klavír – klavírní výtahy oper a partitury, jsem tedy stále v „aktivním styku“ s hudebním materiálem.

Od nás do Košic to není zas až tak blízko. Zbývá vám vůbec ještě čas na něco jiného, než jen na hudbu?

Z Prahy do Košic je mnohem blíž, než se zdá, jde jen o to naučit se cestovat. Pro mě jedna cesta znamená pouze jednu noc strávenou na lůžku ve vlaku místo ve své posteli. Cestováním tedy neztrácím vůbec žádný čas. V Košicích jsem i po uplynulých dvou letech ještě dost často překvapen množstvím příbuzenských a přátelských vztahů směrem do Čech, do Prahy, ale i dál na západ, což je všechno (kladný!!!) pozůstatek Československa. Vztahy Košice – Čechy jsou tudíž velmi dobré, z toho též vyplývá obliba českých umělců v Košicích, a jistě i fakt, že jsem již čtvrtým českým šéfdirigentem v nepříliš dlouhé historii ŠFK.
Snažím se alespoň někdy dávat čas také rodině – kromě opravdu úžasné manželky mám tři syny, kteří se vždy zlobí, když odcházím na vlak do Košic, nebo „zase do toho divadla“, ale vzhledem k tomu, že nejstaršímu je osm, považuji tuto nelibost spíše za přechodnou…
Rád chodím do přírody, trochu sportuji a jsem, myslím, celkem zdatný domácí kutil a opravář.