Zdařilá pocta Václavu Talichovi

V úterý 18. října byl mimořádným koncertem k poctě Václava Talicha (od jehož úmrtí letos uplynulo padesát let) zahájen devětadvacátý ročník hudebního festivalu Talichův Beroun. Poprvé v historii festivalu se tak stalo nikoli v Berouně, ale v pražském Rudolfinu, neboť zahájení se letos ujala Česká filharmonie, s níž je Talichovo jméno neodmyslitelně spojeno. Talich byl šéfdirigentem našeho prvního orchestru v letech 1919 – 1941 (s malou přestávkou) a měl zásadní podíl na vzestupu interpretačních kvalit tělesa i na jeho prezentaci v zahraničí.


Přestože Talich na svých koncertech uváděl široký světový repertoár různých stylových období, úhelným kamenem jeho uměleckého působení byla snaha vypracovat do ideální podoby základní repertoár české symfonické hudby. Na tomto faktu stavěla také dramaturgie úterního koncertu: na program byla zařazena tři mistrovská díla českých autorů, která Talich opakovaně interpretoval doma i v cizině: Smetanův Vyšehrad, Sukova Pohádka (suita ze scénické hudby k Zeyerově Radúzovi a Mahuleně) a Dvořákova Symfonie č. 8 G dur.


Dirigentem koncertu byl Petr Altrichter, který dokonale dostál své pověsti neobyčejně muzikálního a vitálního interpreta. Jeho proslulé pohybové kreace – přestože někdy mají tendenci na sebe strhávat veškerou pozornost diváků – nepůsobí dojmem okázalé exhibice, jako je tomu u řady jiných interpretů. Zjevně vycházejí z dirigentova nadšeného, chtělo by se říci mladistvého (Altrichter přitom letos slavil šedesátiny) zápalu pro hudbu. Ten byl naštěstí nejen vidět, ale také slyšet. Symfonickou báseň Vyšehrad, která zazněla v úvodu večera, vnímá Altrichter spíše dramaticky, s ostře vyhrocenými kontrasty mezi patetickými pasážemi, ve kterých „věštci zpívají o dějích na Vyšehradě“, a úseky zobrazujícími historické konflikty až po pád staroslavného sídla českých knížat. Česká filharmonie, pro kterou Smetanova Má vlast představuje repertoárové číslo, hrála precizně a zdá se, že dokonale vyhověla požadavkům dirigentova pojetí. Slavný harfový úvod, stejně jako další vstupy těchto nástrojů v průběhu skladby, přednesly Jana Boušková a Barbara Pazourová v dokonalé souhře.

Sukova Pohádka, která oproti prvnímu číslu programu přináší větší rozmanitost nálad a širší paletu výrazových prostředků, jen vystupňovala základní dojem z Altrichterova přístupu: vyhrocení kontrastů. Zatímco první část suity, která převážně líčí milostný vztah Radúze a Mahuleny, byla pojata jako velká lyrická symfonická báseň (skvěle provedené houslové sólo Miroslava Vilímce), druhá část scherzového charakteru byla skutečně taneční hudbou s ostře akcentovanou rytmickou složkou. Následující smuteční hudba nabyla v Altrichterově pojetí až zdrcujícího účinku, který jakoby předjímal tragickou atmosféru Sukovy symfonie Asrael. V závěrečné části suity byla až nad míru zdůrazněna úloha bicích nástrojů, takže v úvodu věty se téměř ztrácelo téma kletby hrané smyčci. Celkově se jednalo o strhující a interpretačně přesvědčivé provedení Sukova díla.


Po přestávce zazněla Dvořákova Osmá symfonie G dur, jejíž volbu lze pro dirigenta Altrichterova typu považovat za ideální. Ze všech Dvořákových symfonií totiž právě tato přináší nejrozmanitější kaleidoskop různých nálad a svojí strhující vitalitou jako by byla pro dirigenta večera přímo předurčena. Její uchopení však není právě snadné: na neobvyklých formálních postupech, které skladatel v tomto díle použil, někdy adekvátní interpretace ztroskotává. To však nebyl tento případ. Každá ze čtyř vět byla vystavěna naprosto přesvědčivě a měla ten správný „tah“. Dirigent volil v souladu se svým temperamentem spíše živější tempa, což tomuto typu hudby jistě neškodí, jen hlavní téma druhé věty by si bylo možno představit v poněkud volnějším podání. Z mnoha krásných míst lze vyzdvihnout např. skutečně strhující provedení (ve smyslu: střední část sonátové formy) první věty, tajemným dojmem působící ztišený úsek před nástupem žesťů ve druhé větě nebo překrásně splývavým pohybem provedený hlavní úsek věty scherzové. Lze říci, že v celkovém účinku se jednalo o téměř ideální provedení tohoto Dvořákova díla. Celkový dojem z koncertu: 90%, přičemž lze vyslovit lítost nad skutečností, že o dirigentovi Petru Altrichterovi se mluví méně, než by si zasloužil.

Mimořádný koncert k poctě Václava Talicha
Zahajovací koncert Mezinárodního hudebního festivalu Talichův Beroun
Česká filharmonie
Dirigent: Petr Altrichter
18.října 2010 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Bedřich Smetana: Vyšehrad (z cyklu Má vlast)
Josek Suk: Pohádka (svita op. 16)
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur op. 88 „Anglická“

www.ceskafilharmonie.cz

Související články


3 responses to “Zdařilá pocta Václavu Talichovi

  1. Podobné dojmy jsem měl z velké části taky, akorát v suitě Pohádka jsem si tolik nevšiml nějak výrazně ostré rytmiky Hry na labutě a pávy a Smuteční hudba na mě v tomto podání také nepůsobila tak "zdrcujícím dojmem", že by až jakoby předjímala Asraela. Celkově jsem byl ale potěšen, jak dobře ČF hrála (hrála ostatně své klasické repertoárové kusy, které už členové musejí umět zepředu i zezadu nazpaměť). Závěr koncertu, totiž rondové finále Dvořákovy symfonie, byl strhující. Jo, podobné dojmy jsem měl z velké části taky, akorát v suitě Pohádka jsem si tolik nevšiml nějak výrazně ostré rytmiky Hry na labutě a pávy a Smuteční hudba na mě v tomto podání také nepůsobila tak "zdrcujícím dojmem", že by až jakoby předjímala Asraela. Celkově jsem byl ale potěšen, jak dobře ČF hrála (hrála ostatně své klasické repertoárové kusy, které už členové musejí umět zepředu i zezadu nazpaměť). Závěr koncertu, totiž rondové finále Dvořákovy symfonie, byl strhující. Jan Charypar

Napsat komentář