Ze Španělského sálu rovnou do Broumova a Otovic

Zápisník Jindřicha Bálka (18)

Kdo nestihl Collegium Marianum a Janu Semerádovou na závěrečném koncertu Letních slavností staré hudby ve Španělském sále, mohl se za několika členy souboru vydat na Broumovsko. A se změnou festivalu se mění i sály a publikum – a vůbec ne k horšímu. Na festivalu Za poklady Broumovska přišel tento víkend na pořad koncert v Otovicích. Na první pohled zapadlá obec, ve které se kostel nachází v kuriózním sousedství s fotbalovým hřištěm. Ale nesmíte dát na první dojem – už hodinu před plánovaným začátkem koncertu se odkudsi sjedou desítky aut všech možných značek – a lidé dál přicházejí ze všech stran.Koncert je od šesti a v půl šesté už v bezprostředním okolí kostela není kde zaparkovat. A ten kostel stavěl jeden slavný Dienzenhofer, stejně jako několik dalších v blízkém okolí.

Jana Semerádová s dalšími čtyřmi členy svého souboru tu odehráli program ze skladeb rodiny Bachů – Johann Sebastian, Carl Philipp, dokonce Wilhelm Friedman… A na závěr zahráli překvapivě zajímavé „romantické rokoko“ od málo známého autora J. G. Janitsche, který se narodil v nedaleké Wroclavi a působil na dvoře pruského krále. Otovický kostel projektovaný Kryštofem Dienzenhoferem má překvapivě dobrou akustiku. A charakteristickou flétnu Jany Semerádové slyšíte i od vchodových dveří. Koncert uvedl místní farář i jeden z hlavních organizátorů a mecenášů festivalu Jan Školník. A muzikanti po koncertě konstatují, že už dlouho nezažili soustředěnější publikum. I v náročnějším a neefektním programu je po celou dobu v sále naprosté ticho, a v přátelské atmosféře se přidává pomalá věta z Vivaldiho Zimy.Zatímco v Praze se Dienzenhoferem honosíme, v jiných koutech země pomalu chátrá. Naštěstí ne tak docela. Na Broumovsku člověk na každém kroku narazí na nějakou stavbu, která by zasloužila opravu. Ale i na několik opravených. A každý krok je nadějný – zároveň člověk pořád vidí, co všechno by ještě bylo třeba udělat. Nejnápadněji je to vidět v samotném Broumově. Velkolepý benediktinský klášter dává váhu skutečnosti, že jsme na půdě bývalého břevnovsko-broumovského opatství. A s pražským Břevnovem opravdu může čestně soupeřit. Zdejší klášter má pozoruhodnou historii plnou paradoxů a zvratů. Např. v čase husitských válek utekli benediktini z vypleněné Prahy právě sem – a leckteré památky zachránili. Před komunistickým režimem však u nás nebylo kam utéct – takže tu byla dokonce v padesátých letech posádka pomocných technických praporů. Stavbu samotnou se podařilo zachránit, s původním zařízením je to samozřejmě horší. A tak sledujeme na jednu stranu zašlou nádheru, na straně druhé neustálou živou snahu obnovit nejen památku samotnou, ale i život v ní.

Už v sobotu dopoledne měli muzikanti hudební dílnu pro dvě desítky dětí právě v Broumově. Bylo to v prostorách bývalého slavného gymnázia, kde maturoval Alois Jirásek – klášterní školy, která měla svůj věhlas. A díky němu si ani Josef II. nedovolil klášter zrušit. Ale jak víme, našli se jiní. A dnes musí přijít zase jiní, kteří musí osvědčit značnou vytrvalost. Jsou věci, které se ani za dvacet let života v sice svobodné, ale pořád ještě postkomunistické společnosti spravit nedají. V Agentuře pro rozvoj Broumovska, která stojí za festivalem a desítkami dalších projektů, o tom vědí své.

V nově otevřené kavárně U Dienzenhofera v areálu kláštera bylo v sobotu odpoledne překvapivě a sympaticky rušno. A člověk tam může zalistovat snad v deseti publikacích různé velikosti, od běžných průvodců přes obsáhlé fotografické procházky krajinou až po vzpomínky bývalých německých obyvatel vyhnaných po válce. Co všechno se tím asi tak zničilo, to člověku začne docházet až právě tady.  Letos je navíc v areálu kláštera výstava u příležitosti výročí 800 let příchodu benediktinů na Broumovsko. Zmíněný festival má teprve osmý ročník, ale každý rok se počítá. Na Broumovsko by se dalo jezdit jenom za přírodními krásami, ale dá se tam jezdit také za barokem. Ale nejzajímavější je právě ta kdysi pečlivě budovaná kombinace obojího. Právě díky tomuto kouzlu má snad tento kraj více štěstí na patrioty než jiné části bývalých Sudet. Protože tahle krajina prostě promlouvá. A mnoho zajímavých lidí našlo důvod se za ní a kvůli ní přestěhovat. Dá se sem ovšem jezdit i za českým příběhem dvacátého století, a časem k němu třeba přidat něco, co ani po čase nedělá ostudu.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Jindřich Bálek

Související články


Napsat komentář