Zemřela legendární primabalerína Maja Plisecká

ČTK, redakce, 02.05.2015 21:45

Aktualizováno

V Berlíně dnes ve věku devětaosmdesáti let zemřela slavná ruská primabalerína Maja Plisecká. Podle agentury TASS to oznámil generální ředitel Velkého divadla v Moskvě Vladimir Urin, kterému manžel Plisecké hudební skladatel Rodion Ščedrin sdělil, že podlehla těžkému infarktu.Během své prakticky šedesátileté kariéry Maja Plisecká vystupovala po celém světě. Jejímu umění tleskali v Evropě, v Americe i v Asii. Později také vedla významné balety v Římské opeře a v madridském Teatro Lírico Nacional.

Proslavila se jako Odetta a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, k jejím nejslavnějším rolím také patří sólová choreografie Umírající labuť s hudbou Saint-Saënse. Známá byla i její Carmen ve Ščedrinově hudební úpravě. Proslula ale i v dalších dílech a od šedesátých let i spoluprací s nejslavnějšími choreografy na Západě.Maja Plisecká se narodila 20. listopadu 1925 v Moskvě v rozvětvené židovské rodině původem z Litvy a dětství prožila na arktickém souostroví Špicberky, kde byl její otec ředitelem uhelných dolů. Když jí bylo třináct let, bolševici jejího otce zastřelili po vykonstruovaném procesu. Matka, herečka němého filmu, zažila prostředí gulagu a poté vyhnanství v Kazachstánu.

S baletem začala v devíti letech a o dva roky později již stála na prknech moskevského Velkého divadla, v Šípkové Růžence Petra Iljiče Čajkovského. V roce 1943 ukončila studia na choreografickém institutu a byla přijata jako sólistka „nejlepšího divadla na světě“, jak s láskou hovoří o Velkém divadle. Vedení divadla jí ale nebylo nakloněno, osudy jejích rodičů i židovský původ vykonaly své. Slavnou dvojroli Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, která se pak stala její životní rolí, tančila poprvé v roce 1947. Jako sólistka Velkého divadla v Moskvě působila až do roku 1988. Stavěla na skvělé technice, oduševnělosti, temperamentu a hlavně na ženské smyslnosti a eleganci, odtančila většinu klasických rolí.

Maja Plisecká, umělecky nekonformní, temperamentní a projevem aristokratická bytost, čelila po dlouhá léta šikaně sovětského komunistického režimu a svůj mimořádný talent prosazovala jen s obtížemi. Plisecká byla tajnými službami sledována, dlouho se nemohla podívat na Západ. Štěstí v osobním životě v temné době znamenala svatba s hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem. Odmítala emigraci a půl století byla hvězdou moskevského Velkého divadla a tím de facto jednou z baletních světových superstar.Mezinárodní kariéra Plisecké vlastně začala až v roce 1959, kdy na přímluvu samotného Nikity Chruščova hostovala v New Yorku. Na své pouti po celém světě se setkala a mnohými šéfy států. Její první zahraniční cesta však vedla v roce 1947 do Československa. „Když slyším slovo Praha, mám vždy velmi příjemný pocit…,“ vzpomínala později. V roce 1996, v jednasedmdesáti letech, předvedla své mistrovství v České republice naposledy.

Kromě Odetty a Odilie patří k nejslavnějším rolím Plisecké Kitri v baletu Don Quijote, Zarema v Bachčisarajské fontáně, hlavní role v Raymondě Alexandra Glazunova nebo Carmen v choreografii Kubánce Alberta Alonsa v baletním opusu, který úpravou hudby z Bizetovy Carmen vytvořil její manžel Ščedrin.

A potom hlavně Umírající labuť na hudbu Camilla Saint-Saense v choreografii Michaila Fokina. „Já sama jsem mnohokrát sledovala každodenní pohyby labutí, abych pochopila fyziologické zákonitosti těchto krásných ptáků. Nebylo to jednoduché – po každém představení jsem byla maximálně vyčerpaná,“ řekla ke své milované roli.

Postupně však Plisecké klasika přestávala stačit a v sedmdesátých letech začala sama choreografie stavět; prvním výsledkem byla Anna Karenina na Ščedrinovu hudbu. Spolupracovala také se světovými choreografy Mauricem Béjartem a Rolandem Petitem. Béjart dokonce přímo pro Pliseckou vytvořil několik baletů. V roce 1983 převzala na dvě sezony vedení baletu Římské opery, v letech 1987–1990 vedla balet Národního divadla v Madridu.O svém životě mnohé vypověděla v autobiografii Já, Maja, která se však nesetkala s jednoznačným nadšením. Jejím kritikům vadí, že jako sovětská celebrita za totalitního režimu tak moc netrpěla a na rozdíl od svých kolegů Michaila Baryšnikova či Rudolfa Nurejeva také nezvolila emigraci. Prý se bála odplaty a důvodem byla také láska k Velkému divadlu a manželovi, který by prý nikdy odejít nedokázal. Ani jeden z nich nebyl ve straně, Ščedrin dokonce odmítl podepsat dopis umělců schvalující obsazení Československa okupačními vojsky.