Život a smrt na koncertu FOK

Také tento týden si Vás dovolím pozvat na čtvrteční opakování koncertu Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, středeční večer totiž opět patřil k těm mimořádně vydařeným. Na rozdíl od zahajovacího koncertu, který se přeci jen nesl v duchu hudby v nejlepším slova smyslu příjemné, šlo tentokráte o díla inspirovaná zásadními momenty lidského života.

Básnická předloha Písní o mrtvých dětech Gustava Mahlera vznikla pod dojmem smrti dvou dětí Friedricha Rűckerta v letech 1833 – 1834. O sedmdesát let později Mahler vytvořil hluboce meditativní dílo, téměř elegii. S klavírním doprovodem zaznělo všech pět písní poprvé ve Vídni v roce 1907, orchestrální verzi poprvé slyšela Praha v roce 1914. U FOK nyní debutovala německá mezzosopranistka Alexandra Petersamer. Zpěvačku můžete v současné době slyšet na scénách v Minichově, Lipsku či v drážďanské Semperoper. Sám jsem ji zažil v poslední bayreuthské inscenaci Prstenu Nibelungova, i když jako jedné z valkýr (Rossweisse) jsem jí nevěnoval tolik pozornosti. Její výkon v Mahlerově opusu však ukázal, že si ji zaslouží. Písně interpretovala s velkým pochopením pro text (s výbornou výslovností) a s dramatickými výrazy na klíčových slovech. Její hlas mi chvílemi připomínal naši Dagmar Peckovou se sytou, sametovou spodní polohou, ve výškách dosahoval kovového tónu. Rovnocenným partnerem byl zpěvačce citlivě doprovázející orchestr s mnoha sólovými vstupy, opět prvotřídní výkon podaly žestě.

Pendant k Mahlerovi tvořila Šostakovičova Symfonie č. 15, podle autora Mahlerem přímo ovlivněná. Ale nejen jím: tak např. v první větě se několikrát ozve motiv z Rossiniho Viléma Tella, jenž je v zápětí zkarikován, celá věta je velmi groteskní. Vlasta Reittererová ve zmíněném citátu v kombinaci s dodekafonními postupy vidí zkratku stoletého vývoje hudby. Ve čtvrté větě cituje Šostakovič Wagnerův motiv „zvěstování smrti“ z Valkýry. A protože s kompozicí začal během svého pobytu v nemocnici, lze si toto spojení a celou symfonii vykládat i jako obraz lidského života, od radostného mládí ke smrti. Druhá věta se vyznačuje ponurou atmosférou s dusnými vstupy žesťů a sóly violoncella, pozounu a houslí. Vrchol věty a pomyslný střed symfonie je závěrečné tutti orchestru, které v pojetí Jiřího Kouta vyznělo neobyčejně naléhavě. Čtvrtá věta připomíná kaleidoskopičnost mahlerovských partitur, údery tympánu ve hře celého orchestru opět zněly jako údery osudu, střídají se však s téměř taneční melodií ve smyčcích s pizzicatem violoncell a kontrabasů. Závěr díla je ztišený, až smířlivý. Pokud si dobře pamatuji, před čtyřmi lety, když tuto symfonii u FOK dirigoval Maxim Šostakovič, mne zaujala zejména ona grotesknost skladby připomínající až jakousi ilustraci k některým scénám z Mistra a Markétky. Jiří Kout jako by více akcentoval psychologickou rovinu skladby.
Publikum ocenilo voláním bravo již Alexandru Petersamer a dlouhým potleskem ocenilo i výkon orchestru a pana šéfdirigenta v závěru večera. Pohled do jeho řad byl však smutný – ve středu totiž nezaplnilo ani polovinu Smetanovy síně.

Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK
Jiří Kout – dirigent
Alexandra Petersamer – mezzosoprán
15. a 16. září 2010, Smetanova síň Obecního domu

program:
Gustav Mahler: Písně o mrtvých dětech
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 15 A dur, op. 141

www.fok.cz