Životní a umělecké osudy vynikajícího režiséra

Mojmír Weimann, 08.06.2014 18:00

Dnešní mladé generaci už asi jméno inženýra Ferdinanda Pujmana mnoho neřekne. Jde ovšem o muže, který v dějinách české opery dvacátého století má naprosto nezastupitelné místo. Rodák z obce Nižkov na Českomoravské vysočině, syn tamějšího řídícího učitele a regenschoriho, který na přání otce původně vystudoval stavařinu a také se nějaký čas touto profesí živil, byl faktickým zakladatelem moderní české operní režie. Do té doby se režii věnovali prakticky výhradně herci či zpěváci, kteří měli anebo přinejmenším cítili pro tuto profesi určité předpoklady. Tak v opeře Národního divadla to byl po dlouhá léta především basista Robert Polák, který absolvoval výtvarné školení a v poslední fázi svého života se režii převážně věnoval. Dále to byli například legendární Vašek z Prodané nevěsty Adolf Krössing anebo jeho neméně proslulý kolega, který se proslavil především v roli Kecala, Emil Pollert.Ferdinand Pujman byl po celý život člověk mimořádně činorodý a okruh zájmů, kterým se věnoval a které zvládl, je přímo neuvěřitelný. Vystudoval techniku, stal se stavebním inženýrem a této profesi se velmi poctivě a soustředěně řadu let věnoval. Vedle toho se ale věnoval muzice, studoval zpěv, spřátelil se s Otakarem Ostrčilem, který v té době vedl Orchestrální sdružení, a tento vztah provázel oba umělce až do Ostrčilovy smrti v roce 1935. Vedle toho navštěvoval pravidelně přednášky na filozofické fakultě, kde na něho výrazně zapůsobil především muzikolog Zdeněk Nejedlý, ale vedle toho také literární vědec Arne Novák, historik Josef Šusta, psycholog František Čáda a další, často přispíval do tehdy velmi početných a populárních časopisů, jež se věnovaly problémům hudby, literatury či výtvarného umění.

Ferdinand Pujman byl člověk hluboce nábožensky založený, důkladně se věnoval jak studiu děl českých myslitelů – Jana Husa, Jana Amose Komenského, tak dílu sv. Tomáše Akvinského. Na druhé straně byl velkým obdivovatelem Miroslava Tyrše a sokolského hnutí. Velkou inspirací pro jeho následnou režijní tvorbu mu byly středověké obřady. Vyzbrojen touto důkladnou teoretickou přípravou, začal režírovat.

První příležitost mu poskytl šéf brněnské opery a pozdější ředitel Národního divadla v Brně, dirigent František Neumann, umělec, jehož zásluhy o českou hudbu, operu, ale zprostředkovaně také balet jsou neocenitelné a patrně nikdy nebudou doceněny. Měl štěstí, že Brno, a speciálně úzký kontakt s Leošem Janáčkem, mu umožnily realizovat své náročně plány, smůlu, že to bylo právě v Brně, což vymezilo určité mantinely jeho popularitě a dosaženým úspěchům. Jeho první premiérou byl Dvořákův Čert a Káča 17. června 1920.

V následující sezoně byl Pujman do Brna angažován jako režisér. Během sezony nastudoval celkem osm premiér, v nichž jasně prokázal cestu, kterou se hodlá jako režisér ubírat. První premiérou nové sezony bylo Tajemství. Je zajímavé, že tato opera byla jediným Smetanovým jevištním dílem, s kterým se Pujman nesetkal na scéně Národního divadla. Z jeho brněnských titulů jmenujme alespoň další čtyři: Beethovenova Fidelia, Debussyho Pellea a Melisandu, Fibichovu Šárku a Legendu z Erinu Otakara Ostrčila.

V těchto operách mohl naplno rozvinout své režijní principy. Byly založeny především na důkladné znalosti partitury. Snaha o její co nejpreciznější jevištní interpretaci sloužila k dosažení co nejdokonalejšího myšlenkového vyznění díla. Dalším zdrojem inspirace byla výše zmíněná obřadnost a přísná stylizace zvláště ve sborových scénách. Pujman se snažil vyhmátnout co nejprecizněji specifiku operní divadelnosti. V tom je jeho nepopiratelný zásadní přínos operní režii.Na druhé straně ovšem striktní uplatňování těchto principů nutně omezovalo sílu divadelní výpovědi zejména v emocionální sféře, na což upozorňoval už ve své stati Obřad a divadlo publikované v časopise Otázky divadla a filmu v roce 1945. Nejlépe se Pujmanovi vždy dařilo v operách, které ať už svou monumentálností či charakterem propojení hudební a literární stránky díla s jeho tezemi korespondovaly. To byl právě případ výše zmíněné čtveřice titulů z jeho první brněnské sezony.

Důležitou roli v Pujmanově režijním přístupu hrála vždy výtvarná podoba inscenace. Díky svému vzdělání měl Pujman vždy naprosto přesnou představu prostorového řešení inscenace. Proto rád spolupracoval s malíři, jejichž výtvarné řešení sám prostorově domýšlel. Jeho nejčastějšími spolupracovníky byli Vlastislav Hofman a František Kysela, ale často a rád spolupracoval rovněž s Janem Zrzavým. Jejich prvním společným dílem byla inscenace Mozartova Idomenea v roce 1931 a se jménem Jana Zrzavého jako výtvarníka se můžeme setkat celkem v osmnácti společných inscenacích. Několikrát byl autorem scény Josef Čapek (například při prvním uvedení Janáčkovy Lišky Bystroušky na scéně Národního divadla dne 18. května 1935). Stejně jako významný příslušník Devětsilu František Zelenka, s nímž spolupracoval na inscenaci baletu Emila Františka Buriana Fagot a flétna (Ferdinand Pujman režíroval i několik baletních inscenací, například Stravinského Petrušku).U Františka Zelenky si dovolím malé zastavení. Tento významný architekt a divadelní výtvarník, dlouholetý spolupracovník Voskovce a Wericha (pro Wericha postavil jeho proslulou vilu ve Velharticích) má letos dvojí jubileum – 6. července uplyne sto deset let od jeho narození a 19. října čtyřicet let od smrti v koncentračním táboře jako oběť holokaustu. V Terezíně se podílel jako výtvarník na řadě kulturních aktivit včetně Krásovy opery Brundibár.

21. prosince 1922 měl Ferdinand Pujman svou první premiéru na Národním divadle, kterou byl Beethovenův Fidelio. Následuje Debussyho Pelleas a Melisanda a původní premiéra novinky Otakara Zicha Vina na námět tehdy mimořádně populární hry Jaroslava Hilberta.Tehdejší šéf opery Národního divadla, vysoce erudovaný, názorově velmi progresivní a vysoce koncepční muzikant Otakar Ostrčil si za jeden ze základních cílů svého šéfovského působení ve zlaté kapličce dal soustavnou a důslednou propagaci české operní tvorby, a to jak klasické, tak soudobé. V době svého šéfování uvedl několik cyklů z děl českých autorů – Smetany, Dvořáka, Fibicha, ale i Vítězslava Nováka, jenž Ostrčila rád neměl a leckdy se zapojil i do nespravedlivých výpadů proti jeho osobě, což Ostrčil velkoryse přehlížel. Prvním z těch cyklů byl cyklus smetanovský, který naplánoval na rok 1924, rok dvojího smetanovského výročí. S výjimkou Tajemství, jež režíroval Robert Polák, všechny ostatní tituly včetně nedokončené Violy inscenovalo trio tvůrců dirigent Otakar Ostrčil, režisér Ferdinand Pujman a výtvarník František Kysela. Inscenátoři se úspěšně pokusili o nový výklad Smetanova operního odkazu, oprášili jej od balastu a nánosů minulosti, které nepochybně v dobrém úmyslu zdůrazňovaly vlastenecky sentimentální prvky jednotlivých děl. Cyklus byl nadšeně přijat velkou částí tehdejší umělecké obce včetně mladých avantgardních umělců, elfů soustředěných kolem Devětsilu a většinou publika.

Tvrdá kritika ovšem zazněla ze strany patrioticky naladěné pravice. Prim v tom hrál hudební recenzent Národních listů, deníku tehdejší Národně demokratické strany, Antonín Šilhan. Ve své recenzi na inscenaci Prodané nevěsty mimo jiné napsal: „…Za toto zhyždění Smetanova díla jsou před budoucností zodpovědni i ti, kdo administrativní správu Národního divadla mají ve svých rukou, Obecenstvu se to však – fuj – líbilo…“Celá kauza dorazila i do parlamentu. Na schůzi dne 23. listopadu 1923, jejímž hlavním bodem bylo projednání rozpočtu na rok 1924 (sic!), vystoupil s plamenným projevem přerušovaným souhlasem stejně naladěných kolegů, poslanec agrární strany František Houdek: „… Národní divadlo je pro celý národ a celý národ má právo pookřáti v tom, skoro bych řekl, státním stánku umění, (Národní divadlo bylo postátněno až k 1. lednu 1930, v letech 1920–1930 bylo řízeno Zemským výborem)…“

Dnes, kdy si namnoze velmi rádi idealizujeme časy první republiky, si neškodí připomenout některé jevy, které se opakují i v současnosti, navíc ještě doplněné o praktiky, kterým jsme se naučili v dobách reálného socialismu. Aféry kolem smetanovského cyklu ovšem měly své pokračování, které vyvrcholilo v aféře kolem premiéra Bergova Vojcka dne 11. listopadu 1926. O ní bylo toho napsáno dost a dost, postačí připomenout, že inscenace vyvolala skandál nebývalých rozměrů, který vyvrcholil při třetí repríze, kdy zfanatizovaná část publika si vynutila předčasné ukončení představení a stažení inscenace z repertoáru. Pro dokreslení jenom několik titulků večerníku Národních listů Národ ze dne 19. listopadu: Vraťte Národní divadlo českému národu! Vraťte Národní divadlo národnímu poslání! Německo-židovská klaka v Národním divadle anebo kritika Emanuela Žáka z lidoveckého Času, který napsal, že Vojcek je páchnoucí česnekem. Pikantní a typicky česká je ovšem tečka za touto sférou. Dne 28. října 1927 obdržel Otakar Ostrčil za inscenaci Vojcka státní cenu. Zajímavé na celé kauze je, že veškerá nenávist byla nasměrovaná proti šéfovi opery a dirigentu Otakaru Ostrčilovi, zatímco režisér vyšel celkem bez úhony.Ferdinand Pujman pokračoval pilně ve všech svých aktivitách v divadle i mimo ně jako pilný publicista, teoretik, vysokoškolský pedagog a veřejně činný pracovník. Jako režisér se pravidelně věnoval uvádění novinek i po Ostrčilově smrti. Zasloužil se o první uvedení děl Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka, Josefa Bohuslava Foerstera, Otakara Zicha a dalších skladatelů na naší první scéně, zvláště bych chtěl zdůraznit jeho premiéry Bratrů Karamazových a Enšpígla Otakara Jeremiáše. Režíroval četné tituly světového klasického i moderního repertoáru, k mnohým titulům se rád vracel, většinou v neměnné koncepci. Po roce 1945 byl jmenován vrchním režisérem opery. Z jeho režií jmenujme Kubelíkovu Veroniku a především první provedení kompletní první verze Prokofjevovy Vojny a míru, kterou přeložil z ruštiny, dne 25. června 1948. Dirigentem představení byl Jaroslav Krombholc. Hlavní role vytvořili Maria Tauberová (Nataša), Teodor Šrubař (Andrej) a Beno Blachut (Pierre Bezuchov).

Doba už byla ovšem jiná. Nastupovala mladá velmi dravá generace režisérů. Ve Velké opeře 5. května vznikaly provokativní inscenace Radokovy, Kašlíkovy či Jernekovy, v Ostravě na sebe výrazně upozorňoval Bohumil Hrdlička. Pujmanův idol Zdeněk Nejedlý sice ve funkci ministra kultury dal naprostou zelenou Smetanovi či Fibichovi, ale s řadou svých následníků prosazoval jednoznačně takzvaně socialistický realismus. Pujman se ocitl v určité izolaci. Ta ho možná přivedla k jednomu dost nešťastnému kroku. V rámci proticírkevního boje byla založena takzvaně Katolická akce – organizace, jež měla sdružovat pokrokové kněze a věřící, kteří by byli v opozici proti Římu a postojům episkopátu a většiny kněží. Nábožensky hluboce založený Ferdinand Pujman patrně v dobré víře, že může něčemu pomoci, se stal předsedou této organizace. Celá akce nakonec trapně zkrachovala.

Z inscenací, které Pujman vytvořil v padesátých letech, jmenujme alespoň Enšpígla Otakara Jeremiáše a návrat k Bratrům Karamazovým téhož autora, Čertovu stěnu v půvabné scéně Jana Zrzavého, Fibichovu Šárku, historickou operu Boleslava Vomáčky Boleslav I., Wagnerovy Mistry pěvce norimberské, návrat k Bergovu Vojckovi, Verdiho Othella a jeho poslední inscenaci, Smetanovu Hubičku, která měla premiéru 17. prosince 1961. Ferdinand Pujman, zakladatel moderní české operní režie, zemřel v Praze. Je pohřben na vyšehradském Slavíně stejně jako jeho choť, spisovatelka Marie Pujmanová.