Znám jednu historii krásnou o tom, že žil kdysi mladý postilión

  1. 1
  2. 2

Osobnosti české opery
K padesátému výročí předčasného úmrtí tenoristy Antonína Votavy

V padesátých letech minulého století byl stále nejrychlejším informátorem veřejnosti, alespoň u nás, rozhlas. Televize se teprve chystala na svůj útok a na mnoha místech byla ještě nedostupná. Velké oblibě se tehdy těšily kulturní programy, divadelní hry pro dospělé i pro děti a relativně značnou popularitu si díky neúnavné propagátorce hudby, především opery, získaly pořady redaktorky Anny Hostomské, její pravidelná týdenní setkání s operou.

V nich paní Hostomská svým charakteristickým způsobem usilovala o to, aby opera vstoupila do povědomí mnohých, pro něž byla do té doby neznámou oblastí, a výtečně se jí to dařilo. A posluchači měli množnost seznámit se s hlasy pěvkyň a pěvců, a to nejen těch, kteří byli na výsluní popularity v dobách, kdy pojem „celebrita“ ještě nikdo neznal a nepoužíval. Byly takové doby. Nejsem staromilec a rozhodně nikdo soudný nechce, aby se tyto doby vrátily. Bez některých novinek, které přinesly roky pozdější, bychom se ale jistě klidně obešli.

Mezi hlasy, které bylo poměrně často slýchat, byl jeden tenor charakteristického témbru, zvučný, nádherně melodický, lehce zapamatovatelný, tvárný, lyrický hlas. Dodnes mi zní v uších, s jakou radostí si prozpěvoval o tom, že „zná jednu historii krásnou o tom, že žil kdysi mladý postilión“. Ten zpěvák se jmenoval Antonín Votava a v těchto dnech si připomínáme padesáté výročí jeho předčasného úmrtí.

Antonín Votava se narodil 5. května 1909 v Praze. Jeho cesta k opeře nebyla, jako v oněch dobách u řady jeho kolegů, přímá. Vyučil se číšníkem, tuto profesi také vykonával a rád zpíval.

Antonín Votava (foto archiv ND Praha)
Antonín Votava (foto archiv ND Praha)

Na rozdíl od popěvku hrdiny Adamovy opery Postilion z Lonjumeau, o němž jsme se zmínili, si ho sice nevšiml sám pan král, ale ve třiadvaceti letech se stal posluchačem zpěvu na Pražské konzervatoři, kde o pár let později u známého pedagoga, profesora Ladislava Kadeřábka také absolvoval. Den před svými devětadvacátými narozeninami, 4. května 1938, vystoupil na jevišti Stavovského divadla v představení absolventů konzervatoře, které připravili dirigent profesor Pavel Dědeček a režisér profesor Ferdinand Pujman. Večer tvořily dvě jednoaktové opery. Tou první byla opera Josefa Myslivečka Ezio, v níž se Antonín Votava představil v titulní roli. Druhou část programu tvořila Mavra Igora Stravinského, ve které zpíval a hrál postavu Dědečka.

V té době zpíval Antonín Votava v rozhlase a v roce 1939 byl angažován do plzeňské opery. Plzeňský operní soubor stál přes mimořádné úsilí výborného dirigenta a koncepčního tvůrce Antonína Bartáka a od počátku třicátých let také působení ředitele (a vynikajícího muzikanta) Oty Zítka, režiséra prvních uvedení Janáčkových oper, poněkud ve stínu slavnější činohry s velkou budilovskou tradicí. Bylo to způsobeno zejména velkou finanční náročností opery, jejíž existence byla v době hospodářské krize několikráte vážně ohrožena. Nicméně zejména díky iniciativě výše uvedené dvojice tvůrců v Plzni působili kvalitní umělci a vznikla zde řada velmi dobrých inscenací. Pro začínajícího sólistu to byla vynikající škola. Zkušený znalec opery Antonín Barták věděl, jakými úkoly mladého tenoristu pověřit a jak jej nasměrovat, režisér Zítek mu poskytl potřebnou jevištní školu. K tomu přidejme evidentní přirozený Votavův herecký talent a začínající sólista nepochybně na jevišti zúročil i zkušenosti z číšnické profese, které vnímavému adeptu herectví mohly přinést mnohé cenné poznatky a zkušenosti.

Votava byl v Plzni pověřován především rolemi lyrického charakteru, pro něž byl hlasově výtečně disponován. V době okupace byl na českých operních scénách kladen maximální důraz na český operní repertoár. Votavovi se dostala příležitost seznámit se s čelnými smetanovskými či dvořákovskými rolemi, ale samozřejmě účinkoval i v operách zahraničních autorů.

Už v dubnu 1941 se představil publiku v Národním divadle v postavě Víta ve Smetanově Tajemství a v letech 1943 jej Václav Talich pozval k hostování v rolích Dona Josého v Carmen a hraběte Almavivy v Rossiniho Lazebníku sevillském. A ještě před koncem války si v Národním zazpíval i Jeníka v Prodané nevěstě.

Okamžitě po osvobození se stal Antonín Votava sólistou Opery Národního divadla. Ještě v červnu a v červenci 1945 vystoupil několikrát v roli, jež se stala jednou z jeho profilových, v postavě Vítka ve Smetanově Daliborovi.

Bedřich Smetana: Dalibor - Antonín Votava (Vítek) - ND Praha 1949 (foto Josef Heinrich/archiv ND Praha)
Bedřich Smetana: Dalibor – Antonín Votava (Vítek) – ND Praha 1949 (foto Josef Heinrich/archiv ND Praha)

Hned od počátku šel z role do role. A bylo charakteristickým rysem doby, že v první poválečné sezoně to s jedinou výjimkou hraběte Almavivy v Lazebníkovi sevillském byly všechno postavy v operách českých autorů. Z osmnácti premiérovaných operních titulů bylo totiž v této sezoně šestnáct českých. Výjimkou byly pouze již zmíněný Rossiniho Lazebník sevillský a pak ještě Musorgského Boris Godunov.

Votavovou první premiérou na novém působišti byla v září 1945 Fibichova Nevěsta messinská, kde ztvárnil další postavu, jež ho věrně provázela po celou dobu jeho dalšího působení v divadle, a to roli Bohemunda. Pár týdnů poté, 8. října, následovala premiéra další. Tentokráte to byla postava Warnemana ve Smetanových Braniborech v Čechách. V tehdejší emociálně vlastenecky silně vypjaté atmosféře se Smetanova první opera objevila v Národním divadle, kde ji v klasickém stylu nastudovali nový šéf Opery Otakar Jeremiáš a režisér Ferdinand Pujman. Několik týdnů byla tato opera ovšem už na repertoáru nově vzniklé Opery 5. května. Inscenace mladého souboru, která byla dílem dirigenta Karla Ančerla a režiséra Václava Kašlíka, v níž postavu Warnemana vytvořil Votavův pozdější alternant v této roli v Hrdličkově inscenaci z roku 1952 Rudolf Vonásek, byla koncipována naopak značně provokativně a přímo reagovala na prožitá okupační léta.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář