Znamenitá archivní rozhlasová nahrávka Evžena Oněgina z roku 1949

V neobyčejně cenné řadě reedicí archivních rozhlasových nahrávek kompletních oper, které vydává Společnost Beno Blachuta ve spolupráci s Radioservisem, vyšel také velmi zajímavý snímek opery Petra Iljiče Čajkovského Evžen Oněgin. Zdá se mi, že poněkud unikl, škoda, pozornosti médií. Byl pořízený Československým rozhlasem v Praze v roce 1949 dirigentem Františkem Dykem, Pražským rozhlasovým orchestrem a Pěveckým sborem tehdejšího Československého rozhlasu v Praze. Nahrávka byla realizována v českém překladu a vydána na CD v digitalizované formě roku 2010, do obchodů distribuována v průběhu roku 2011. Zpěv v originálu se tehdy nepěstoval nejen  u nás, ale ani obecněji v Evropě. Takže i v Německu se třeba italská operní díla zpívala v němčině zcela běžně. Samozřejmě, je-li předlohou text Alexandra Puškina, básníka světového věhlasu, jenž dal ruské duši výraz jako nikdo před ním, je jakýkoliv překlad složitější. V Praze žila tehdy vynikající prof. dr Jelena Holečková – Dolanská. Tato vzdělaná dáma, profesorka literatury vokálního umění na HAMU v Praze, byla znamenitou překladatelkou z ruštiny i francouzštiny. Velmi podstatné u daného digitalizovaného CD je, že prof. Holečková dokázala vykouzlit báječně poetický překlad díla. S jazykovým citem mimořádným!  Její překlad veršů Oněgina, které si podle Puškina upravil pro potřeby libreta sám Čajkovskij, je znamenitý. Dnes už ho, škoda, ani neznáme, pro stálý zpěv v originálech…

Pěvecké obsazení v roce 1949 bylo vpravdě dobově hvězdné! Titulní roli zde zpívá tehdy nejvýraznější český barytonista Václav Bednář. Pěvec, mnohými označovaný dokonce za nejnádhernější hlas celé české operní historie vůbec! Do Národního divadla v Praze nastoupil z Brna v roce 1945, jako již čtyřicetiletý, leč již v Čechách známý barytonista (z působení v Ostravě a Brně).  A okamžitě byl obsazován dirigenty i vyhledáván gramofonovými firmami pro svůj výjimečný pěvecký talent. Naprosto se tomu nedivím. Od prof. Běly Chalabalové si přesně pamatuji, jak v debatách o pěvcích zdůrazňovala : „Manžel (tedy dirigent Zdeněk Chalabala) jednoznačně preferoval mezi barytonisty Bednáře, pro jeho měkký, volný, barevný tón…”

Obdobně mimořádným talentem byla Maria Tauberová, přední česká pěvkyně všech dob v koloraturním i lyrickém sopránovém oboru (později  manželka dirigenta Jaroslava Krombholce). Zajímavé je u snímku její obsazení dirigentem Františkem Dykem do obvykleji mladodramatické role Taťány, kterou o pár let později tak ideálně zosobňovala Milada Šubrtová. Lenskij Beno Blachuta byl v roce 1949 zcela optimální volbou. Měl za sebou vynikající rozhlasovou nahrávku Víta v Krombholcově Tajemství z roku 1945, Podhajského ve Dvou vdovách a celou řadu báječných nahrávek mnoha tenorových árií, vydaných Radioservisem na speciálním CD Slavné operní árie 1947 – 1956.

Blachut byl již slavný premiérou Smetanova Dalibora pod dirigentem Krombholcem roku 1948. Ještě sice ne tolik proslulou nahrávkou Supraphonu této opery, ta přišla až rok po tomto Oněginu, v roce 1950. Rovněž Gremin Karla Kalaše je bas velkého formátu, jehož kariéra v tomto času zřejmě vrcholila. Oldřich Kovář dokresluje jmenovanou řadu osobností tehdejší české opery ve zdánlivě malé roli Triqueta. V roli Olgy se objevuje Ludmila Hanzalíková, zatímco chůvu Filipěvnu vytváří altová legenda doby – Marta Krásová. V epizodních úložkách je na dobré úrovni  Předzpěvák Soběslava Rajzla, či Zareckij Josefa Celerina.. Nyní ale k rozboru výkonů protagonistů Čajkovského díla na recenzovaném CD.

Mimořádný výkon v titulní roli předvedl tehdy čtyřiačtyřicetiletý Václav Bednář. Jeho voluminózní, sametově krásný lyrický baryton má nevšední barvu, imponuje lehce tvořenými výškami, příkladně krytými, jak to známe od světových barytonistů (například podobný Leonard Warren).  Bednářovy výšky se v onom krytí nádherně lesknou, vždy mám u nich zvláštní pocit Kunderovy “nesnesitelné lehkosti bytí” – jako nejpřiléhavější příměr pro tu zvláštní krásu lehkého tvoření ve všech polohách, ale i ve všech dynamikách. Ostatně stačí si poslechnout Oněginovo arioso ve 3. dějství, po setkání s Taťánou na plese – nyní již s odstupem let –  s onou „dámou vznešeného světa, co s vyslancem mluví anglickým…Tahle dívka, to že je Taťána, ta dívka ze zapadlé vsi, když mě zápal mravoučný chytil, jí kárat zmocněn jsem se cítil…” Nádherná slova překladu Puškinova eposu… Vrcholící v krásně poeticky vytvořené dlouhodeché hudební frázi Oněginově, v procítěně espresivním, vřelém Bednářovu  výrazu: „Chci píti kouzelný jed touhy, sny sladké cítit zas a zas” – krásná motivická reminiscence na Taťánino –  „a nechť i zahynu, však dříve, chci naděje  se vzdáti lživé”… U Oněginova Bednářem výtečně vycítěného stavu hrdinova náhlého probuzení citu, vrcholícího slovy : „Že zas a zas před sebou mám, osudné lásky vroucí klam, on všude přede mnou se vznáší” – až k zářivé výšce Fis na vrcholu fráze. Závěrečná scéna vyústění vztahu Taťány a Oněgina je skladatelem mistrovsky koncipovaný obraz. Výraz obou protagonistů je vnitřně přesvědčivý, s mnoha finesami dynamickými i agogickými. Dirigent František Dyk je toho logicky tvůrcem. Bez invence dirigenta nic obdobného nevznikne! Finální Bednářovo kulminační vysoké Gé na slovech epilogu  opery – „jen rmut a stesk, je žalný osud můj” – je doslova strhující.  Bednářova interpretace Oněgina je špičková. Role Oněgina jeho měkkému barytonu, pružnému a výrazově tvárnému, skvěle vyhovuje. O nic méně než jeho osvědčené partie z oper Bedřicha Smetany, jimiž nejvíce proslul a za které de facto obdržel titul národního umělce v roce 1963, ve svých osmapadesáti letech. Místy mám až pocit, jakoby byl Oněgin pěvecky pro jeho charakter barytonu snad přímo Čajkovským napsán. A to je zpíván v překladu, sice výtečném, leč ruština, jako originální jazyk, by projev ještě více umocnila. Foneticky patří k nejzpěvnějším jazykům, což dokládají exaktní fonetické výzkumy, neopírám se o pouhý dojem. Je hned za italštinou, kupodivu ukrajinštinou a francouzštinou, čeština je v tabulce o dosti níže.Maria Tauberová působí jako Taťána svým lehkým typem sopránu, s dokonalou artikulací i výslovností, až lyricky éterickým dojmem. Pěvecky, i jemnou diferenciací výrazu. A zrovna u ní je pro mne jen trošku otazníkem, zda by v prostoru divadla v této roli nebyla až příliš křehká, výsostně lyrická. Mám ji v mysli přece jen jako ideální Karolinu, Barči, fantastickou Traviatu, Mimi i Musettu, Filinu či Gildu… Hodnotím ale rozhlasovou nahrávku a na té zní báječně a hlavně zcela přirozeně! Co však musím podtrhnout, je dirigentem Františkem Dykem velmi muzikálně vystavěná – v tempech i agogic – velká dopisová scéna Taťány! Jak jsou ty dobové “zvěsti” polopravdami jen s trochou odstupu času!  Slýchal jsem, že Dyk je výborný “řemeslník”, ale bez obsahového ponoru… Moje osobní resumé, bez jakékoliv předpojatosti  tvořené, zní : Je to jedna z nejlépe vypointovaných Čajkovského dopisových scén vůbec, jakou jsem kdy od koho slyšel. Navíc je projev Tauberové neobyčejně příjemný! Její soprán je pružný, skvěle odstíněný, je cítit ohromná hloubka obsahu. Každý vokál u ní zní přirozeně, každému slovu je rozumět. Maria Tauberová je pro mne druhou, přirozenou hvězdou nahrávky! Beno Blachut je kultivovaným, zcela svrchovaným Lenským. Nejvíc jsem byl zaujat samozřejmou lehkostí první árie Lenského „Moje láska Olgo, je tak vroucí, jak jen může básník vzpláti”, přirozeně odvíjenou kantilénou i plasticitou frázování. Ve 2. dějství scéna, kde Lenskij začíná po vyhrocené dramatické situaci Oněginem – a capella a v pianu – „V tomto domě, v tomto domě – v domě vašem mi mladistvá léta, sladce plynula ve zlatých snech…” Od piana nádherně provedená tektonika nárůstu dynamiky dlouhodeché melodie, až po exponovaný závěr rozloučení s Olgou v předtuše smrti – „Ach Olgo, Olgo, já loučím se…” Tóny na vysokém A jsou lesklé, s dramatickou jiskrou a napovídají posun hlasového oboru k dramatičtějšímu typu. Naprostá pěvecká svrchovanost je charakteristická, byť hlavní árie může působit na někoho chladněji. Je trochu jakoby akademičtěji přednesena ve výrazu. („Kde jste, kde jste, kam odešly jste asi, dny májové, mé zlaté dny…“). U Ludmily Hanzalíkové je v příloze uvedeno, že je narozena roku 1892, zemřela 2002, přál bych jí to upřímně, ale není to tak. Narozena je až 23.3. 1921. U paní Aleny Veselé je též rok narození 1892 (zpívá na CD Larinu). Asi se paní Hanzalíkové otisklo identické datum narození jako u starší paní Veselé. Ale podstatnější je, že Ludmila Hanzalíková zpívá tuto dívku v krásném, mladém věku extravertně laděné Olgy. A pěvecky velmi dobře, a to včetně obtížných hlubokých poloh árie v 1. dějství. Výborný je Gremin Karla Kalaše, který byl roku 1949 na zenitu svých sil. Vděčnou árii Gremina („Láska klíčí v každém věku”), přednáší sugestivně, s výtečnou dikcí i s krásným hlubokým basovým E v závěru. Podobnou rolí jednoho výstupu, ale velmi vděčnou, tak jako jmenovaný Gremin, je Francouz Triquet. Oldřich Kovář přednáší svého Triqueta s noblesou a elegancí v tónu i výrazu. Nelze nepostřehnout vysokou míru pěvecké kultivace i lyrický základ charakteru jeho hlasu. Byť byl zaměřen na obor buffo tenoru hned  od vstupu do souboru Národního divadla v roce 1938, přijat samotným Václavem Talichem!Pokud jsem u Oněgina nehovořil příliš o opeře samé, pak z toho důvodu, že jde o nejznámější operní dílo ruské, nejen u nás, ale v celém hudebním světě, o jehož mimořádných hudebních kvalitách nikdo v nejmenším nepochybuje. V operní tvorbě Čajkovského jednoznačně dominuje spolu s Pikovou dámou. Osud operních děl Čajkovského je podobný našemu Antonínu Dvořákovi svou určitou nevyrovnaností.(Bedřich Smetana byl v tomto směru dramaticky vyrovnanější). Čajkovskij nazval svoji operu Evžen Oněgin skromně jen lyrickými scénami, v drama na jevišti jakoby ani nevěřil, či věřit nechtěl.

Přes tuto zvláštnost v názvu jsem o silném dramatickém náboji Oněgina nikdy sebeméně nepochyboval, ani o skvělé  psychologické kresbě hlavních postav opery.

U tak silných námětů, jako je Puškinův Oněgin, je nejlepší odpovědí, že skladatel geniálního básníka svojí vlastní hudební genialitou ještě převýšil. Možná zajímavé je časové zasazení provedení díla. Premiéra Oněgina se udála v Moskvě roku 1879. U nás o rok dříve, v roce 1878, byla v Praze premiéra Smetanovy opery Tajemství a v roce premiéry Oněgina pracoval již na opeře Čertova stěna, která je kompozičně v dobovém slovanském repertoáru oper nejdále. Antonín Dvořák zažil roku 1878 premiéru svého Šelmy sedláka a do roku 1882 pilně zpracovává velké téma právě z ruských dějin – Dimitrije. S Čajkovským se osobně pozná a budou mít korektní, dobré vztahy, ne zas ale takové, jako s Johanesem Brahmsem. Doba vzniku Oněgina je dobou vrcholícího novoromantismu a dobou silného vzestupu národních kultur.

Pěvecký sbor Československého rozhlasu odvádí dokonalou práci, jak bývalo arciť v daných skromných poválečných dobách poměrně obvyklé.  Nejen tyto retro operní nahrávky (ale i snímky tehdejší České filharmonie), nad nimiž nejen já žasnu, ač dané pěvce jsem “zastihl” ještě na jevišti v reálu. Pravda, už někdy trochu za jejich zenitem plné hlasové svěžesti a kondice. Jejich kondice zde byla na vrcholu, to je cenné!

Resumé, proč si pořídit digitalizované CD Evžena Oněgina rozhlasové nahrávky z roku 1949? Pro vynikající hudební provedení, které dirigent František Dyk vypracoval s Pražským rozhlasovým orchestrem i sólisty na pozoruhodnou, zcela nevšední úroveň.  Dynamická, tempická promyšlenost a vypracovanost detailů. Účast tehdejšího Pěveckého sboru Československého rozhlasu se sbormistrem Jiřím Pinkasem je výtečná. Navíc Jiří Pinkas se vypracoval záhy v samostatnou dirigentskou osobnost. Dominantní je v opeře ale vždy pěvec, bez jeho osobnosti nebude nikdy opera úspěšná, bez výrazných pěveckých výkonů bych si CD opery stěží kupoval.. Zde je trio osobností špičkové provenience, které čas zastihl ve výborné formě na vrcholu pěvecké svěžesti. Výkony jsou plně srovnatelné ve své době se světem – toto CD jest  přirozeným důkazem. Trio Bednář – Tauberová – Blachut  je vpravdě hvězdné, ale i obsazení menších rolí je výborné. Za všechny v závěru nemohu k danému triu nedodat ještě Karla Kalaše, Oldřicha Kováře a Martu Krásovou. Všichni jmenovaní náleží k tomu nejlepšímu v celém vývoji dějin našeho Národního divadla. Ze všech uvedených důvodů toto CD vřele doporučuji, i těm, kteří obdobně jako já, už pár znamenitých nahrávek Oněgina ve své diskotéce již mají.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Petr Iljič Čajkovskij:
Evžen Oněgin
Dirigent: František Dyk
Sbormistr: Jiří Pinkas
Pražský rozhlasový orchestr
Pěvecký sbor Československého  rozhlasu v Praze
Nahráno ve studiu Československého rozhlasu 1949
Délka nahrávky: 140:31
CD SBB 007-09-02

Larina, statkářka – Marie Veselá
Taťána – Maria Tauberová
Olga – Ludmila Hanzalíková
Filipjevna – Marta Krásová
Evžen Oněgin – Václav Bednář
Lenskij – Beno  Blachut
Kníže Gremin – Karel  Kalaš
Triquet – Oldřich  Kovář
Zareckij – Josef  Celerin
Předzpěvák – Soběslav  Rajzl