Zrání ke světovosti

  1. 1
  2. 2

70 let České filharmonie (4)
Texty Ivana Medka (73)

Ivan MedekV roce 1966 – k 70. narozeninám České filharmonie – připravoval Ivan Medek sérii pořadů pro Divadlo hudby, v nichž slovem i hudbou vyprávěl příběh orchestru. Vybíral nejdůležitější historické i hudební mezníky včetně památných nahrávek. Medek tehdy v České filharmonii pracoval a my jsme historii jeho angažmá připomínali už v minulých dílech. Filharmonii v rámci možností sledoval i po roce 1978, v době svojí emigrace v Rakousku, kde se posléze stal stálým spolupracovníkem Hlasu Ameriky; zprávy a dokumenty o situaci v Československu dodával více než sedmdesáti exilovým a mezinárodním institucím, archivům a univerzitám.

Vídeň byla zamilovaným městem tehdejšího šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna. „Z Filharmonie snad jediný nebo jeden z mála,“ vzpomínal Ivan Medek, „který se nebál se mnou setkávat. To vzniklo tak, že jsem ho jednou potkal na ulici a on říká: Nazdar, půjdeme si sednout do nějaké hospody. – Od té doby, pokud byl ve Vídni, vždycky k nám přišel.“

O sympatiích, které Neumann k Ivanu Medkovi choval, věděla i Státní bezpečnost, jak se dočítáme v jednom z archivních dokumentů nazvaných „Projev sympatií šéfdirigenta České filharmonie Václava Neumanna signatáři Charty, čs. emigrantu Ivanu Medkovi, při koncertu České filharmonie ve Vídni – poznatek“. Událost se stala 2. 6. 1984 a agent StB informoval o návštěvě Ivana Medka a jeho ženy Heleny na dvou vídeňských koncertech České filharmonie a Pražského filharmonického sboru:

„Na obou koncertech seděl Ivan Medek se svou manželkou na balkoně z levé strany a s ním několik jeho dalších přátel, zřejmě z řad čs. emigrantů. V druhé polovině programu při provedení skladby A. Dvořáka REKVIEM došlo k situaci, kdy šéfdirigent České filharmonie Václav Neumann za řízení orchestru, sboru a sólistů, se obrátil na levou stranu, kde Ivan Medek seděl, a zcela viditelně mu hlavou a s úsměvem pokynul na pozdrav. Jeho počínání, kterým podle vyjádření PRAMENA naznačil veřejně sympatie k tomuto emigrantu, vzbudilo překvapení a údiv nejen mezi částí členů Pražského filharmonického sboru, ale také mezi vídeňským publikem, z něhož někteří se otáčeli stejným směrem jako Václav Neumann. PRAMEN hodnotí Václav Neumanna z jeho chování jako politického alibistu, který před rakouským publikem ukazuje své sympatie k čs. emigraci v oblasti kultury. O Václavu Neumannovi je známo, že sám má oba své syny v emigraci.“

Člověka vždycky zarazí, o jakých věcech snaživí agenti, dnes často seriózní postavy českého hudebního života, informovali – čím chtěli Václavu Neumannovi uškodit, neboť tato zpráva byla na vědomí postoupena i československému ministru kultury.

Václav Neumann (foto archiv)
Václav Neumann (foto archiv)

Vraťme se ovšem ve vyprávění Ivana Medka do doby, v níž Českou filharmonii trápilo leccos, ale ještě ne kontrola Státní bezpečností – do vrcholné doby činnosti Václava Talicha ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století.
***

Talichovu činnost v České filharmonii můžeme rozdělit zhruba do čtyř období. První – od jeho příchodu do roku 1924, druhé – od roku 1925, kdy se těžiště jeho činnosti začalo dělit mezi cizinu a Prahu a později i mezi Českou filharmonii a Národní divadlo, až do roku 1941, kdy z vedení České filharmonie definitivně odešel. Třetí období se dotýká jeho spolupráce s orchestrem ve válečných letech, zejména při koncertech filharmoniků v Národním divadle, a konečně poslední se týká let poválečných.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)

Bylo již mnohokrát řečeno, že jak pro Talicha samotného, tak pro Českou filharmonii je možno první období považovat za nejdůležitější. V této jednolité době – které bychom snad mohli říkat doba zrání ke světovosti – chtěl Talich svůj orchestr dokonale připravit a podrobit systematické výchově.

V jistém smyslu to bylo tehdy snad snadnější než později. Především proto, že Česká filharmonie byla jediným naším orchestrem, její koncerty tvořily páteř pražského a vlastně i celého českého hudebního života. Abonentních koncertů bývalo vždy 20 a konaly se v neděli odpoledne ve Smetanově síni. V těchto abonentních a i v mimořádných koncertech se již v počátečních letech podařilo Talichovi realizovat neobyčejně šťastnou myšlenku cyklického provozování skladeb, spojených určitou jednotící ideou. Byl to třeba cyklus národních skladatelských škol, cyklus českých symfonií, symfonických básní, světových klasiků apod. Filharmonické obecenstvo mělo tak příležitost seznámit se v poměrně krátké době vlastně skoro s celým světovým symfonickým repertoárem. To všechno je třeba znovu si připomenout i v odstupu mnoha let. Především proto, abychom viděli, jak s orchestrem a jeho dirigentem rostli zároveň posluchači, a pak také proto, že skutečnost této pevné a cílené dramaturgie až příliš kontrastuje s tím, co Talichovi vyčítali jeho osobní a ideoví odpůrci, totiž nedostatek cílevědomosti, dramaturgického smyslu a přílišnou improvizaci. Kdybychom měli čas a mohli si vyjmenovat přehledy abonentních koncertů České filharmonie za Talichova vedení, bylo by nám asi jasné, že někteří lidé z oblasti naší kritiky a hudební vědy jen na málokterý filharmonický koncert skutečně přišli.

Nás tedy bude zajímat ještě jedna skutečnost, a to, že Talich a Filharmonie, od svých prvních let, nepřestávali zdůrazňovat význam koncertů pro mladé lidi. V době, kdy se naši rodičové, vaši dědečkové a babičky, scházeli k prvním schůzkám, kdy zakládali své rodiny, už tehdy bylo České filharmonii jasné, že si musí sama vychovat mladé, samostatně myslící posluchače, kteří budou umět posuzovat, rozeznávat, vybírat si a svobodně se rozhodovat.

Přidejte k tomu denní práci orchestru, který nebyl zdaleka na takové úrovni, jako je dnes, který musel překonávat řadu překážek, a máte před sebou obraz takřka mravenčí práce.

Václav Talich (foto archiv)
Václav Talich (foto archiv)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář