Zůstal věrný Brnu. Elektromechanik, jehož tenoru aplaudovala Covent Garden

K nedožitým devadesátinám legendárního tenoristy Viléma Přibyla 

V létě 1964 se konal jeden z neúspěšnějších zahraničních zájezdů operního souboru pražského Národního divadla. Ve skotském Edinburghu se na jednom z nejvýznamnějších evropských divadelních a hudebních festivalů představil v několika inscenacích, jež vzbudily mimořádný ohlas. Obdiv diváků i kritiků sklidili mnozí sólisté. Byl mezi nimi i představitel titulní role v opeře Bedřicha Smetany Dalibor, který nebyl členem Opery Národního divadla. A nejen to: ačkoli ho od jeho čtyřicítky tehdy dělil pouhý rok, profesionálně se věnoval opeře teprve pouhých pět let. Ten muž byl sólistou opery Státního divadla v Brně a jmenoval se Vilém Přibyl.Vilém Přibyl se narodil 10. dubna 1925 ve východočeském Náchodě. V Náchodě a posléze v Hradci Králové prožil své dětství a mládí. I když v duchu rodinné tradice účinkoval v ochotnickém divadle, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl cele věnovat umělecké kariéře. Vyučil se elektrotechnikem, poté studoval na průmyslové škole strojnické v Praze, kterou absolvoval v roce 1947. Během studií se stal členem studentského pěveckého souboru Víta Nejedlého. Občas účinkoval i v Armádním uměleckém souboru a jako člen tohoto tělesa také absolvoval vojenskou prezenční službu. Po vojně se ale vrátil ke své profesi a působil v různých technických funkcích v průmyslových podnicích v Hradci Králové.

V padesátých letech došlo shodou více okolnosti v Československu k poměrně silnému rozvoji amatérské umělecké činnosti. V Hradci Králové byla dokonce v roce 1950 založena amatérská Lidová opera. Protože východočeský region byl jedinou větší oblastí v Čechách a na Moravě, v níž nebyl žádný profesionální operní soubor, stala se záhy velmi populární a věnovala se jí celá řada nadšenců. Soubor, který během své existence nastudoval (a vesměs se zdarem) řadu významných operních titulů českého i světového repertoáru, hrál svá představení nejen v Hradci Králové, ale i v řadě dalších východočeských měst. Při jednom takovém představení, které se konalo v Novém Městě nad Metují 27. října 1952, zpíval Vilém Přibyl svou první velkou tenorovou partii, Lukáše ve Smetanově Hubičce. Soukromě v té době studoval zpěv u profesorky Marie Jakoubkové.

Repertoár hradecké Lidové opery byl velmi náročný. Vilém Přibyl si zde zazpíval a zahrál řadu dalších velkých tenorových rolí, například Jeníka v Prodané nevěstě, Prince v Rusalce, Cania v Leoncavallových Komediantech. V Bizetově Carmen záhy vyměnil podloudníka Remendada za Dona José. Zpíval i na koncertech, například tenorové sólo v mimořádně náročném oratoriu Josefa Haydna Stvoření.

Definitivní rozhodnutí věnovat se zpěvu a divadlu profesionálně padlo až v roce 1959, kdy začala jeho spolupráce s operním souborem v Ústí nad Labem. Zde nejprve hostoval a posléze se stal řádným členem divadla. V Ústí si zopakoval většinu svých úspěšných hradeckých postav. Ke Caniovi z Komediantů přibyl Turridu z Mascagniho opery Sedlák kavalír, která je s Komedianty obvykle uváděna v jednom večeru. Mánek z Evy Josefa Bohuslava Foerstera, Jíra ve Smetanových Braniborech v Čechách a především Dalibor, který se posléze stal jeho životní rolí. V Ústí ztvárnil také titulní roli v opeře amerického skladatele Roberta Kurky Dobrý voják Švejk, která zde měla premiéru pouze několik měsíců po svém prvním uvedení v New York City Opera.

Jako Dalibor a Jeník z Prodané nevěsty se také poprvé na jaře 1961 představil divákům Janáčkovy opery a po prázdninách téhož roku se stal sólistou souboru. Do repertoáru vplul v mnoha svých už dříve vytvořených postavách. Sezona  1961/1962 mu přinesla čtyři mimořádně inspirativní nové úkoly, na nichž mohl plně dokumentovat své kvality spočívající v propojení jeho mimořádných pěveckých kvalit se schopností proniknout do vnitřního života postavy.Výraznou příležitost mu k tomu dala role Pierre Bezuchova v Prokofjevově Vojně a míru, stejně jako jeho první setkání s postavou Laci v Janáčkově Její pastorkyni. Obsadili jej do ní dirigent František Jílek a režisér Miloš Wasserbauer v inscenaci, jež měla premiéru v prosinci 1960 a která se stala jednou z nejlepších realizací této opery na brněnském jevišti.Další krásný, ale složitý úkol jej čekal o tři měsíce později, když došlo k premiéře Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Řečeno slovy Bohumila Hrabala: „Neuvěřitelné se stalo skutkem“. V tehdejší politické situaci to byl heroický čin převést toto, z hlediska vládnoucí ideologie problematické dílo, pouhých pět měsíců po curyšské premiéře do Brna. Přibylovi byla svěřena hlavní role Manolia. Snad ještě ve větší míře než v předchozích rolích zde uplatnil své umění skloubit dramatický výraz s lyrickým. Svým Manoliem definitivně potvrdil, že Janáčkova opera získala tenoristu zcela špičkové úrovně. K postavě Manolia se vrátil později v Pinkasově a Hylasově inscenaci z konce sedmdesátých let, v níž ztvárnil také roli Yannakose. Na konci své první brněnské sezony vstoupil na tamní jeviště znovu jako Dalibor, tentokráte už v premiéře nového nastudování souborem Janáčkovy opery.Vilém Přibyl si dokončil své pěvecké školení čtyřletým studiem u profesorky Jarmily Vavrdové na JAMU (1962–1966). Později sám na této škole po léta pedagogicky působil. Rychle se stal pojmem české operní scény. V roce 1964 nastudoval roli Laci v inscenaci Její pastorkyně v turecké Ankaře, kterou tam uvedli František Jílek a Miloš Wasserbauer. Mimořádný úspěch na festivalu v Edinburghu v létě téhož roku mu přinesl světový věhlas.

Vilém Přibyl byl celým svým uměleckým naturelem ideálně disponován pro interpretaci postav českého operního repertoáru, v zahraničí mu slávu ale přinesl především Florestan v Beethovenově Fideliovi a Erik ve Wagnerově Bludném Holanďanovi. V těchto postavách se výrazně vepsal do paměti operních fanoušků v londýnské Covent Garden, Berlíně, Hamburku, Amsterdamu, kanadském Vancouveru a na mnoha dalších světových operních scénách.

Zpíval pod taktovkou nejzářivějších dirigentských hvězd té doby. Do londýnské Covent Garden, ho přivedl Sir Georg Solti, do berlínské Deutsche Oper Lorin Maazel. Do svých projektů, ať divadelních či koncertních, si ho zvali Zubin Mehta, Charles Munch, Wolfgang Sawallisch, Paul Klecki, Gennadij Rožděstvenskij a další dirigenti světového renomé. Přišla i nabídka z Bayreuthu. Vnuk Richarda Wagnera Wieland Wagner mu nabídl roli Waltera Stolzinga v Mistrech pěvcích norimberských. Vzhledem k Wagnerově úmrtí z hostování sešlo a později z provozně organizačních důvodů nedošlo ani na bayreuthské vystoupení v roli Lohengrina. Obě tyto postavy si ovšem Vilém Přibyl častokráte úspěšně zahrál a zazpíval, a to jak v Brně, tak na dalších operních scénách. Úspěchy v zahraničí slavil i v tehdy početných zájezdech Janáčkovy opery.

Vilém Přibyl nebyl v žádném případě hrdinný tenor. Jeho hlasový projev ovšem ideálně propojoval dramatičnost výrazu s hluboce procítěným lyrismem něžného zabarvení. To jej spojovalo s jiným velikánem české operní scény dvacátého století, Beno Blachutem.Připomeňme si alespoň některé jeho další vynikající role. Z české operní tvorby to byli vedle již zmíněných Lukáš v Hubičce, Jarek v Čertově stěně a Šťáhlav v Libuši. Vynikající byly v jeho podání postavy Ctirada ve Fibichově Šárce a Koziny v Kovařovicových Psohlavcích.

Byl skvělým Borisem v Janáčkově Kátě Kabanové, několik rolí ztvárnil postupně v opeře Z mrtvého domu. Blízká mu byla opera ruská. V Čajkovského Pikové dámě zpíval a hrál Heřmana, v Musorgského Borisi Godunovovi postupně Grišku Otrepěva a Šujského, v Šostakovičově Kateřině Ismajlové Sergeje, Agrippu v Prokofjevově Ohnivém andělu a titulní roli v jeho opeře Semjon Kotko.Své zkušenosti ze smetanovského repertoáru využil perfektně při interpretaci ústřední mužské postavy Jontka v polské národní opeře Halka Stanislava Moniuszka.

Výborně se uplatnil také ve verdiovském repertoáru. Ztvárnil titulní roli Manrica v opeře Trubadúr, Radama v Aidě, Gabriela Adorna v Simonu Boccanegrovi a především se skvěle vypořádal s jednou z nejnáročnějších verdiovských tenorových rolí, s Otellem. Z postav v německé operní tvorbě jmenujme Maxe ve Weberově Čarostřelci, roztomilého francouzského vyslance v Lortzingově Caru a tesaři, z oper dvacátého století Tambora v Bergově Vojckovi a jak tomu bývá u těch nejlepších tenoristů, parádně zazpívané tenorové sólo Zpěváka ve Straussově Růžovém kavalíru.

Šíři svých interpretačních možností prokázal suverénními pěveckými výkony v roli Admeta v Gluckově Alcestě a Dolmona v opeře Jiřího Bendy Walder, jejíž premiéra byla v rámci Miniopery Václava Noska v Divadle Reduta.

Cizí mu nezůstala ani soudobá operní tvorba. Z těch nejvýznamnějších se zmiňme o opeře Dmitrije Šostakoviče Nos, v níž ztvárnil postavu Kovaljova, titulní roli v opeře Paula Dessaua Lukullovo odsouzení, Ženicha v Szokolaypvě Krvavé svatbě, z dalších pak Předsedu soudu v Ščedrinových Mrtvých duších a Lampáře ve světové premiéře opery Mečislava Vajnberga Portrét.

Významná byla rovněž koncertní činnost Viléma Přibyla. Hojně se věnoval klasické i moderní kantátové a oratorní tvorbě. Zpíval pod taktovkou těch nejvýznamnějších dirigentů ve významných koncertních síních četných zemí v Evropě i zámoří (například Los Angeles anebo Montreal). K jeho nejúspěšnějším koncertním číslům patřila interpretace tenorového sóla v Mahlerově Písni o zemi a Zápisník zmizelého.

Zanechal po sobě velkou řadu významných nahrávek, z nichž připomeňme právě jeho nedostižnou interpretaci Zápisníku zmizelého, tenorové sólo v nahrávce Janáčkovy Glagolské mše pod taktovkou Františka Jílka. Krombholcovu nahrávku Dalibora s Naděždou Kniplovou v roli Milady z roku 1968 anebo Pinkasovu nahrávku Dvořákova Jakobína, na niž zpívá part Jiřího, role, v níž nikdy na jevišti nevystoupil.

V polovině osmdesátých let byl Vilém Přibyl stižen záchvatem mrtvice. Jeho následky mu zabránily v dalším působení na divadle. Zemřel v Brně 21. června 1990.

Foto archiv ND Brno, archiv