Zuzana Susová: Není jednoduché opustit profesi, která vám přinášela radost

  1. 1
  2. 2
Zuzana Susová patří k tanečnicím, kterým se podařilo v oboru velmi rychle uspět. Po absolutoriu pražské Taneční konzervatoře v roce 1995 nastoupila do angažmá v Baletu Národního divadla, kde se po pouhé jedné sezoně stala sólistkou, od roku 2003 pak zastávala post první sólistky souboru. Během kariéry tančila velké role klasického i moderního repertoáru, k těm nejvýznamnějším patří například Odetta/Odilie v Labutím jezeře, Julie v baletu Romeo a Julie, Taťána v Oněginovi nebo Giselle ve stejnojmenném baletu, za kterou získala v roce 2005 i Cenu Thálie. Dnes už Zuzana, maminka dvou dcer, Elly a Anny, netančí. Působí jako baletní mistryně ve „zlaté kapličce“ a předává své jevištní zkušenosti dalším generacím tanečníků, učí také v soukromé baletní škole. Jak ji to baví? A jak se jí po dlouhých letech na scéně končilo? Nejen o tom jsme si spolu povídaly.
L. Vaculík: Faust – Zuzana Susová (Gretchen) – ND Praha 2009 (foto archiv ND Praha / Hana Smejkalová)

Bylo Národní divadlo odjakživa vaším snem? Nikdy vás nelákalo nějaké zahraniční angažmá?

Odmalička jsem toužila vyjadřovat své pocity tancem a snila jsem především o tom, abych mohla na jevišti prožít velké role. To jsem ještě netušila, kolik se za tím mým snem skrývá dřiny a jak dlouhá bude cesta k jeho naplnění. Už při prvních představeních na konzervatoři jsem byla okouzlena atmosférou, která panovala při jejich vzniku. Na zahraniční angažmá jsem asi neměla dost velké ambice. A hlavně jsem začala hned po absolutoriu dostávat v Národním divadle krásné role. Takže se mi můj sen začal plnit a to rozhodlo.

Před několika lety jste se v tichosti stáhla ze scény, ale prostředí jste nezměnila, pracujete stále v Národním divadle, dnes jako baletní mistryně. Jak jste se s jevištěm loučila? Bylo to pro vás těžké?

Impulsem pro konec mé aktivní taneční kariéry byl bohužel úraz a následná nepovedená operace. Po ní jsem se musela potýkat se ztrátou hybnosti a citlivosti v levé noze. Bylo to pro mě nesmírně psychicky náročné období. I když jsem se ještě na chvíli k tanci vrátila, už jsem nemohla tančit vše na špičkách a když, tak jen s velikými bolestmi. S jevištěm jsem se definitivně rozloučila po zjištění, že čekám druhé dítě. Bylo to před třemi lety po premiéře Čarodějova učně. Stihla jsem si v představení ještě zatančit Dorotku a zároveň jsem se na něm už tehdy podílela i jako baletní mistryně. Pak jsem dala přednost rodině.

Asi se pak úplně změnil i váš denní režim, že?

Ano, můj denní režim se změnil především s narozením druhé dcery a také díky rozhodnutí nevracet se už k tanci a zůstat na mateřské dovolené. Do Národního divadla, kde nyní pracuji jako baletní mistryně, jsem chodila jen na některá představení a vrátila se tam vlastně až po třech letech, a to pouze na částečný úvazek. Dnes se mohu víc věnovat rodině. Nějaký čas také věnuji učení v soukromé baletní škole. Přijde mi to zdravě vyvážené.

Říkáte, že teď máte na rodinu víc času… Jak se vám vůbec dařilo skloubit mateřství s náročným postem první sólistky?

V dobách, kdy jsem měla jen jednu dceru a ještě jsem tančila a byla hodně pracovně vytížená, jsem všechno zvládala s pomocí rodiny, především mé babičky. Ta Ellinku hlídala a já měla klid, že je o ni skvěle postaráno. I když mám teď dcery už dvě, tak netančím, a mám na ně proto daleko víc času. Moc si to užívám, jsou obě dvě báječné.

Zdědila po vás některá z dcer pohybové nadání?

Každá z nich je úplně jiná. Mladší Anička je živel, odmalička chodíme cvičit, pohybem vybíjí svou energii. Starší Ellinka by byla fyziognomicky ideální tanečnice, ale nemá pohyb v sobě. Ráda zpívá, a tak se věnuje zpěvu, už měla i vystoupení v divadle. To se jí líbí moc, tak uvidíme.

Práce pedagožky vyžaduje velmi mnoho trpělivosti. Máte ji? Jak se vám vaše nová role zamlouvá?

Vážím si toho, že jsem mohla zůstat v Národním divadle, které mám moc ráda. V divadle pracujete s hotovými tanečníky, profesionály. Trpělivá jsem a navíc to, aby představení dopadlo dobře, je naším společným cílem. Snažím se udržovat při práci na sále příjemnou atmosféru. Nerada někoho nervuji.

Příští rok vás čekají kulaté narozeniny, pro většinu tanečnic na rozdíl od zbytku populace „důchodový věk“. Bolívá vás po ránu po těch letech dřiny něco? A nemrzí vás někdy, že je baletní kariéra vlastně tak krátká?

Kdyby nebylo té zraněné a operované nohy, která mě bohužel bolí a omezuje i v civilním životě, tak si nemůžu stěžovat. Snažím se trochu udržovat zpevňováním těla a protahováním, tak ještě držím pohromadě. Když se podívám zpátky, je pravda, že to neuvěřitelně rychle uteklo. Není jednoduché opustit profesi, která vám přinášela radost a které jste věnovala spoustu času na úkor možnosti zdokonalovat se ještě v něčem jiném. Na tom jsme ale všechny stejně.

Děkuji za rozhovor!

 

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář