Zvědavá, podrážděná a špatně naložená zrzka. Turandot ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku

Opakování není vždycky matka moudrosti

Opona se zvedá, vidíme místnost s nakloněnými stěnami, muže nejprve u klavíru, pak u psacího stolu, a máme jasno: právě takto začínal režisér Marco Arturo Marelli inscenaci Turandot minulé léto na jezerní scéně v Bregenzi. A tak to i pokračuje – muž je Puccini, který jaksi „vstupuje“ do své opery, přebírá roli Kalafa a neustále v „divadle“ nachází sám sebe… A tak to nyní máme i ve Státní opeře.

Nelze samozřejmě panu Marellimu předhazovat, kolik ho má v krátkém čase k Turandot napadnout nového, když už má jednou koncept, který se mu zjevně samotnému zamlouvá. Ale skutečně vytknout musíme Státní opeře, že angažuje režiséra, který totéž dílo „právě teď“ vytvořil na jiné velké rakouské scéně, zejména když Bregenz navštíví víc než sto tisíc diváků a mezi nimi určitě hodně milovníků opery z Vídně. A protože se otisk toho, co se dá ve Vídni uskutečnit stejně jen jako „miniverze“, uchová v paměti, zdá se, jako by na tom Vídeňské státní opeře (na niž vídeňské publikum stále drží a klade také požadavky na její exkluzivnost a úroveň) ani nezáleželo.

Samozřejmě není všecko „úplně“ jako v Bregenzi, Vídeň nemůže nabídnout obrovskou Čínskou zeď, která tam tvořila hlavní efekt, a některé další zvláštní pochoutky (jako sbor v uniformách à la Mao) tu bohudíky nejsou. Ale koncepce zůstává táž. Což znamená, že Marelli poskytuje opak toho, co by se dalo popsat jako „inscenace z jednoho odlitku“. Hází na hromadu všechno možné, k Puccinimu jako „hrdinovi“ ještě sbor v dnešních večerních róbách, tři ministry, kteří poskakují jednou jako postavy z commedia dell’arte, pak zase vypadají jako úředníci v oblecích, kteří se k tomu, aby zařadili uťatou hlavu perského prince do své anatomické sbírky, opásají bílými zástěrami a natáhnou si gumové rukavice. Nadto chinoseire se spoustou artistů (takové dětské divadlo se do Bregenz hodilo mnohem víc), poetické hrátky s lampiony a také drastičnost (to když ministři předhodí Kalafovi tři polonahé děvky, aby prozradil své jméno), čínský císař jako stařec v invalidním křesle a jakási Turandot, kterou nemůžeme jako takovou poznat – se zrzavými pačesy (té barvě říkají Američané „strawberry blonde“) a v modrém, se zlatým pláštěm a korunou vypadá skoro jako křesťanská Madona (jako většinou k Marelliho inscenacím vytvořila kostýmy Dagmar Niefind).

Giacomo Puccini: Turandot – Lise Lindstrom (Turandot), Anita Hartig (Liù) - Wiener Staatsoper 2016 (foto Wiener Staatsoper/Pöhn)
Giacomo Puccini: Turandot – Lise Lindstrom (Turandot), Anita Hartig (Liù) – Wiener Staatsoper 2016 (foto Wiener Staatsoper/Pöhn)

Eklekticismus, „od všeho trochu“ a nic doopravdy, je to, co se vydává za „styl“. Přitom Marelli po optické a režijní stránce stále zůstává představitelem estetična (takže nás například ušetří „mučení“ Liù).

Režisérovo tvrzení, že je Turandot vlastně komorní hra, se zřejmě vztahovalo k tomu, že gigantickou verzi z Bregenz (jezerní scéna to potřebovala) musel scvrknout pro normální operní divadlo a repertoárový provoz, kde má léta fungovat. Především ve vedení postavy Turandot a její souhry s Kalafem se mu také leccos podařilo, jiné je jako vždycky – když se to občas dotkne originálu.

Neboť jestliže není čínská princezna žádný „ledový“ strašák uvězněný v rouchu a ceremoniálu, nýbrž jen zvědavá, podrážděná a špatně naložená zrzka, je její příběh poněkud nicotný. A tak až k happyendu u malého stolku ve středu jeviště, kde jí Kalaf předá bílou růži a všechno je „happy“. Ptáme se, jestli to režisér nemyslel jako parodii?

A přece jsou tu mezi oběma hlavními představiteli scény, které jsou prostě krásné – po každé hádance, kterou Kalaf uhodne, odeberou soudci Turandot jeden symbol její moci, nejprve korunu, pak zlatý plášť, nakonec modré roucho. Na konci tu stojí jen v rudém hadříku (a s rudými botami) – a Kalaf ji zahalí svým pláštěm: je to dojemné, laskavé, ochranitelské gesto, které dává najevo, jak Puccini svou postavu miluje. (Také musí, při celém tom dramaturgickém nesmyslu, když stojí o ženu, kvůli níž se právě zabila malá Liù – i když v této režii přihlížející Turandot přece jen projevuje cosi jako lidský úděs.)

Nemá smysl se snažit v tom všem hledat nějaký koncept (proč také, když je to zřejmě jen noční můra chudáka Pucciniho, kterého jeho postavy doslova zavalují, když tak občas vpadnou do jeho pracovny – ve snu je dovoleno všechno) – a publikum to přesvědčilo nanejvýš z poloviny. Marelli sklidil na konci nejvíc bučení a volání bravo ho rozhodně nepřehlušilo. To znamená hněv a nelze se tomu divit.

Pokud jde o obsazení tří hlavních rolí, byl to večer „tvrdých“ hlasů, které nedopřály žádné potěšení z belcanta – i když je pravda, že Puccini na (takříkajíc) „mileneckou dvojici“ klade enormní nároky vysoké dramatičnosti, která je v italské opeře méně zastoupená než v krajinách německé opery.

Obdařilo snad publikum bučením Lise Lindstrom také proto, že si pro tuto roli pochopitelně přálo Ninu Stemme (v Miláně přece ukázala, že na ni má)? Lise Lindstrom, Američanka se skandinávským jménem, zpívá Turandot všude možně, je to její „značka“, a co je dobré pro Londýn, Miláno, New York, Mnichov, Veronu a jiná renomovaná divadla, na to by si Vídeňané neměli stěžovat. Zvlášť když stojí na jevišti štíhlá, atraktivní žena, která dokáže zahrát „jinou“ Turandot a prokázat k tomu výdrž v hlasitém zpěvu. Zpívat k tomu ještě „krásně“, to dokáže málokterá.

Giacomo Puccini: Turandot - Lise Lindstrom (Turandot) - Wiener Staatsoper 2016 (foto Wiener Staatsoper/Pöhn)
Giacomo Puccini: Turandot – Lise Lindstrom (Turandot) – Wiener Staatsoper 2016 (foto Wiener Staatsoper/Pöhn)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Turandot (Wiener Staatsoper)

[Total: 6    Average: 2.7/5]

Související články


Napsat komentář