„… dát přednost rozpuštění před nemravnou existencí.“

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (14) 


Hudební referáty a kritiky Ivana Medka (z let 1945–1947 a 1956) jsme sledovali v předešlých třinácti dílech. Teď jsou před námi desítky jeho publicistických textů – uměleckých portrétů, popularizačních textů, ale i scénářů, které vznikaly především v šedesátých letech. Celospolečenská atmosféra umožňovala, aby opět dostali slovo ve veřejném prostoru lidé formátu Ivana Medka – výrazné osobnosti, které nechtěly a nemohly psát tak, aby to nikoho nebolelo…

Témat bude hodně a zajímavých. Úvahy nad dirigentskými osobnostmi, jakými jsou Otto Klemperer, Herbert von Karajan nebo Leonard Bernstein, a jejichž umění bylo v době vzniku textů zcela současné a živoucí. Nebo několikadílný nástin dějin České filharmonie, kde Ivan Medek od roku 1962 opět mohl pracovat a pro Karla Ančerla byl čím dál nepostradatelnějším dramaturgem. Témata jako Bible v hudbě, Straussovy písně nebo československá Hudební mládež, to je pozoruhodná šíře. A přitom vždy osobitý pohled na věc. Nevíme přitom v mnoha případech přesnou dataci a někdy ani, kde přesně text vyšel nebo vyjít měl.

Začít se snad ani nedá jinak než vzpomínkou na Český komorní orchestr. Ivan Medek ho po druhé světové válce zakládal pro Václava Talicha, po únoru 1948 muselo těleso svoji činnost ukončit. Medkova vzpomínka, psaná v dubnu 1968 – tedy v době, kdy se poprvé po dvaceti letech smělo psát bez cenzury – je velmi burcující čtení. Poprvé po letech se mohla napsat pravda o okolnostech jednoho velkého kulturního barbarství. Přímočarost, jasnost a naléhavost Medkova textu je elektrizující.

Zcela jiný charakter má text věnovaný Josefu Vlachovi, psaný patrně na podzim 1968. Vlach mimochodem v Talichově Českém komorním orchestru začínal. Ale text je o jídle, respektive tak vypadá. Ale zdaleka není jen o něm.

Před dvaceti lety
Přesně 29. dubna 1948 v 19.30 hodin nastoupilo na podium Domu umělců v Praze naposledy třicet šest mladých lidí, jejichž koncerty v předchozích dvou letech byly považovány za umělecké sensace pražského hudebního života. Tištěný program koncertu byl uveden citátem z Evangelia sv. Lukáše: „…Podle ovoce jejich poznáte je.“ Závěrečný koncert Talichova Českého komorního orchestru. Souboru, který pro největšího českého dirigenta založili po jeho návratu z nezákonného věznění na Pankráci v roce 1945 mladí posluchači konzervatoře a mistrovské školy v Praze. Souboru, který vrátil Václava Talicha veřejné činnosti a ze kterého Talich vychoval vynikající umělecké těleso. Souboru, jehož všechny koncerty byly vyprodány a přeplněny mladými posluchači. Souboru, který již v lednu a únoru 1948 založil v Praze Hudební mládež, o které se pak dalších dvacet let skoro pořád jen mluvilo. Souboru, který byl pozván na řadu světových festivalů a zahraničních zájezdů, na které již neodjel.

Proč musel Český komorní orchestr uzavřít svoji činnost? V Únoru 1948 byl, stejně jako ostatní soubory, vyzván, aby zaujal své stanovisko k nové situaci a k osobě svého šéfa V. Talicha. Chlapci to udělali na tehdejší dobu dost neobvyklým způsobem. Vytvořili „Akční výbor“, který se plně postavil za Talicha jako nenahraditelného šéfa orchestru, a napsali, že jsou přesvědčeni, že Československo nalezne svou vlastní cestu k socialismu, která bude cestou demokracie. Bylo to sebevražedné prohlášení, nebo politická naivita, romantický patos? Projev reakcionářství? Ale proč? Cožpak nejsou nejlepší ty chvíle, kdy člověk dělá něco ne proto, že by chtěl, ale spíše proto, že jinak nemůže? Má-li ovšem v sobě to, čemu se stále ještě nepodařilo najít lepší jméno, než je svědomí.

Konec pak byl už jen krátký. Chlapci byli povoláni na Ústřední akční výbor NF, kde jim tehdejší tajemník hudebního oddělení Miroslav Barvík řekl, že Talich stejně jednou půjde před soud, že Český komorní orchestr bude zrušen (nedostane subvenci), nevzdá-li se Talicha jako šéfa, a navrhl jako Talichova nástupce jiného dirigenta – třeba Otakara Trhlíka. A tehdy se těch třicet šest mladých lidí rozhodlo dát přednost rozpuštění před nemravnou existencí. Talichův žák Vojtěch Vogel nastudoval poslední program – Talich byl nemocen již od prosince 1947 – a komorní orchestr se rozloučil s veřejností.

Václav Talich nesměl v Praze dirigovat do roku 1954. Nesmělo se o něm psát, jeho jméno nebylo uváděno. Jen ve skrytu studia směl nahrávat gramofonové desky. Na jaře 1954 se vrátil k několika koncertům s Českou filharmonií nemocný člověk, který měl za sebou tvrdou práci na Slovensku, které mu, zásluhou L. Novomeského, poskytlo možnost práce po roce 1949. Měl za sebou vyšetřování, šikanování a tak dále. O tom je zbytečné mluvit. Snad to hodně lidí ví. Ale není zbytečné připomenout, že není správné mluvit jen o takzvaných velkých deformacích a myslet si, že tyto velké deformace vznikly kolem padesátých let. Není to prostě pravda. Byly důsledkem tisíců malých deformací (je-li toto slovo vůbec přesné), které začínaly mnohem dřív. Jednou z nich byl i osud třiceti šesti mladých lidí, kterým je věnováno těchto několik řádek. Co se s nimi stalo? Co se stalo s Hudební mládeží? S naší hudbou v celku? Snad se k tomu ještě někdy vrátíme.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář